22.2.2015
Kategorie: Společnost

Už nikdy nebudu pracovat ve státní správě

Sdílejte článek:

MIROSLAVA KOHOUTOVÁ 22|02|2015

Končila jsem vysokou školu plná energie, myšlenek, ideálů a s neuvěřitelným pocitem, že dokážu úplně vše. Rozeslala jsem tisíce žádostí o zaměstnání a čekala na svoji vysněnou práci. Chodila jsem na pohovory a vždy se dostala hrozně daleko. Ale prostě to nestačilo. Půl rok na úřadu práce mi dost snížil laťku toho, co znamená „POVOLÁNÍ SNŮ“.

[ad#hornisiroka]

A tak jsem šla i na pohovor do státní správy. (pozn. již jsem v jednom státním podniku před vejškou pracovala a nechtěla jsem dvakrát vstoupit do stejné řeky). Nicméně jsem si říkala, že lepší státní správa než nic. „Teď to určitě bude lepší než kdysi, je to jiná pozice, úřad má prestiž, vše bude OK.“, říkala jsem si před pohovorem. Už pohovor mi ale měl spustit kontrolku v hlavě. Nikoho nezajímalo, co umím, znám, v čem jsem dobrá. Předmětem pohovoru byly stravenky, zda hraji bowling a zda jim po nějaké době neuteču za lepší prací. Odcházela jsem s pocitem paniky. Něco ve stylu: „oni mě fakt vezmou“. A vzali. Ten den jsem moc šťastná nebyla, ale vše bylo lepší než nemít práci. Pořád jsem si ale říkala, že teď to bude jiné.

Ne, nebylo. Bylo to daleko horší. Můj první den mě vrátil o pět let zpět a připomněl mi důvod, proč jsem odešla ze státní správy. Kolegyně, která mě měla zaučovat, mi řekla, že potřebuji vědět jen dvě věci. Kde tu máme knihovnu a kde jídelnu. Ano, ten den jsem poznala dvě nejdůležitější věci ve státní správě. Svým způsobem ale měla pravdu, protože to byly jediné dvě věci, které mi dávaly smysl.

urednice

Můj první sofistikovaný úkol byl, že jsem propiskou přepisovala rok 2009 na rok 2010, ve všech dokumentech, aby v tiskárně věděli, kde to mají změnit. Vždy jsem přitom koukla smutně na počítač, že by to určitě šlo udělat efektivněji. A pak už následoval jeden šok za druhým: neustálé slavení čehokoliv v pracovní době, neustálý chaos, dělání zbytečností na úkor důležitých věcí, hraní her na počítačích, neustálé pomlouvání, závist kolegů. Nejhorší ovšem byla ta nuda, když člověk neměl co dělat. Ta byla šílená. Spousta lidí mi záviděla, že se v práci nudím, ale já bych raději nonstop pracovala než tohle. A tak jsem chodila po oddělení a škemrala o práci. A tu jsem nakonec dostávala a dostávala, až jsem jeden čas vůbec nestíhala. A plat jsem měla pořád menší než ti, kteří nedělali nic.

Ve státní správě jsem vydržela relativně dlouho. Rozhodně déle, než jsem původně zamýšlela. Zdravotní problémy trochu můj odchod zbrzdily. Ale den, kdy jsem dávala výpověď, byl jedním z nejlepších dnů vůbec. Ten den mě už ani nerozhodilo to, že mi najednou nabízeli vyšší plat, přestože mi xkrát dříve řekli, že mi ho zvýšit nemohou. A nerozhodilo mě ani to, když mi ředitel oznámil, že ví, že jsem brala ze všech nejméně, ale že to bral tak, že nemám děti a že mě má živit, jako ženu, přítel. Diskriminace? Oni za své myšlení snad ani nemohou…. Prostě žijí úplně v jiném světě.

[ad#velkadolni]

Jediné, co mě mrzí je, že je ve státní správě hodně nedoceněných lidí, kteří si zaslouží vyšší plat, lepší pracovní pozici a i vyšší prestiž státní správy. Bohužel často „trpí“ na úkor těch, kteří jsou tam úplně zbytečně.

A proč nyní článek o státní správě? Vzpomněla jsem si totiž tento týden na své působení na úřadě, když jsem volala na osm finančních úřadů a ani jeden úředník mi nebyl schopný poradit.

Doufám, že už potřetí nebudu muset vstoupit do stejné řeky.

ZDROJ: Miroslava Kohoutová

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading...