Trocha snění pro odlehčení situace

Heleďte, já pro dnešek přestanu s tím věštěním apokalypsy. V poslední době mám ze sebe pocit, že mě musíte vidět jako zachmuřeného opelichaného krkavce, který sedí na poslední větvi uschlého stromu, obzor za mnou je temný jako před blizzardem a moje černé oči jasně říkají, že ať dopadne zápas jakkoliv, mrchožrout si přijde na své. 

Dnes chci snít. Stalo se mi něco, co zažívám  jednou za čas  a mám chuť se z toho vypsat. Začít ale musím před pětadvaceti roky. 

Svoji průmyslovku jsem absolvoval v Lokti. To je to půvabné městečko na řece Ohři, kde se přímo nad řekou tyčí stejnojmenný hrad. Klíč ke království českému. Byl tam vězněn i malý Karel IV. Bylo mi tehdy patnáct, byl rok 1996 a já si přímo na hradě našel brigádu jako průvodce. To byly ty dřevní doby českého kapitalismu, hrad se pozvolna dával dohromady, nebylo moc peněz ani velké dotace, ale všude bylo plno schopných a vzdělaných mladých lidí a já se tam dostal do kolektivu vysokoškoláků historie, kteří tenkrát za to průvodcování a práci na hradě nechtěli moc peněz. Nakonec jsem tam zůstal po celou střední školu a získal jsem tam vztah k historii, který mi zůstal dodnes. Sice jsem ho v různých etapách života tlumil nebo odsouval, ale mám ho v hlavě napořád. Přičichl jsem tam k historickému šermu, ke kterému jsem se teď zase vrátil a snažím se zájem o něj vzbudit u svých dětí.

Ten hrad se mi strašně líbil. Obzvlášť tenkrát, kdy se tam dalo dělat skoro cokoliv –  dohled památkového ústavu byl takový volný, protože nový režim se ještě nerozhodl, jestli si hrad zaslouží dotace nebo si zaslouží privatizaci na cokoliv, co sype.  Nakonec přišel na hrad nový ředitel, vytvořila se kupodivu dobrá struktura a dneska je to jeden z nejkrásnějších českých hradů, perfektně opravený, zapojený do kulturního dění ve městě. U těch začátků jsem byl… 

Za pár let nato jsem se byl podívat na českém Neuschwansteinu. Neznáte? Zámek a hrad Starý Hrozňatov u Chebu. Románská věž, ve které umučili hladem blahoslaveného Hroznatu z kláštera v Teplé a u toho empírový zámeček z 19. století. Tehdy oběť divoké privatizace. Objekt sloužil jako zástava za dávno vytunelované peníze. Já se tam nachomýtl se svojí novomanželkou při jednom z našich výletů. Právě to oddlužili. Podlezl jsem zamčená vrata, postavil jsem se na to nádherné nádvoří lemované spadlými taškami ze střechy a rozbitými okny a snil jsem o tom, že někde seženu těch mizerných 8 milionů za které to prodávali (a pak seženu dalších padesát na opravu) a stanu se tím hradním pánem ve vlastním zámku. Jak tam bude stylová hospůdka, nějaké ubytování, prohlídková trasa, středověké trhy, jak se zámek stane středobodem kultury v obci.  Samozřejmě jsem si uvědomoval, že toho nikdy nedosáhnu, že mi žádná banka tolik peněz nepůjčí, ale ještě několik týdnů mě to drželo a vymýšlel jsem, jak se k těm penězům dostat, s kým bych se musel spojit a koho přesvědčit, že je to dobrý nápad.  Pak to koupil nějaký podnikatel a dneska je z toho krásný zámeček… ale jen pro něj. Pro veřejnost je zatím uzavřený. 

Pak jsem se stěhoval do Vidlákova na Jižní Moravě, kde jsem se našel v prasátkách, obdělávání polí, vytváření soběstačnosti… s manželkou jsme si pořídili pět dětí, které rostou jako z vody. Opravil jsem dům, zařídil si hezký život a měl jsem radost, že tentokrát to nebyly vzdušné zámky a dotáhl jsem to do konce. 

Do Vidlákova jsme přišli zrovna v době, kdy tam dostali velkou dotaci na rekonstrukci tamního zámku. To už byla jiná doba, památkový ústav to měl pevně v rukou, rekonstrukci připravil slovutný architekt Fránek z Brna a já se k tomu nachomýtl zrovna ve chvíli, kdy se rekonstrukce chýlila ke konci. Zámek byl předtím zcela vyrabovaný, nedochoval se žádný mobiliář ani jiné památky, takže tehdy stál Vidlákov před zajímavým problémem. Součástí rekonstrukce byl i pětiletý program návštěvnosti včetně pracovních míst a celoročního provozu. Byl tu zrekonstruovaný zámek, který pět let musí být celoročně otevřený veřejnosti, ale nic v něm. To se potkalo s mojí další vášní – já sbírám Lego. A tak se na místním zámku objevily výstavy místních umělců včetně mých kostiček. Postupně jsme se s kamarádem vrátili k historickému šermu a teď se pravidelně navzájem osekáváme na zámeckém nádvoří.  Zase jsem byl u toho… 

Proč to celé píšu: 

Teď v posledních dnech jsem se z pracovních důvodů probíral nabídkou realit na jižní moravě. Hledal jsem něco úplně jiného, ale vyskočilo to na mě a já nakoukl. 

Ve Znojmě se prodává poslední dochovaný mlýn na dyjském kanálu. Tedy dochovaný mlýn – dochovaly se budovy, nikoliv zařízení. Majiteli došly síly uprostřed rekonstrukce.  Teď se to prodává za mizerných patnáct mega a protože je to za takovou cenu, tak je v tom určitě ještě nějaký háček… Ale je tam všechno. Vinný sklep, mlýnice, obytné prostory, kanál s náhonem, stodola na druhém břehu, desetkrát větší zahrada než mám teď… Ale zároveň je to česky maličké a krásné. 

Nechci sem dávat přímo odkaz, ale když dáte do vyhledávače: Prodej mlýna Znojmo, tak vám to vyskočí. 

A já mám najednou zase v hlavě, jak by se tam vešla hospůdka, nějaké ubytování, jak by se tam dala udělat vodní elektrárna nebo replika mlýnského zařízení. Jak by se tam vešel vinohrad s mojí odrůdou, kterou mám na světě jen já, jak by tam mohli žít lidi, jak by se na dvoře dělaly zabijačky, popíjelo se víno, jak by se to zapojilo do městského kulturního života. Úplně se vidím, jak v kostýmu pana otce volám dceru, aby hostům přinesla sklínku mého portského. Vidím plný sklep vína, kravku, vodní kolo,  prostě nádhera. 

Pár dní se mě to teď bude držet. Budu se zamýšlet, jak dát dohromady peníze, ale je to zhruba stejná chiméra, jako ten Starý Hrozňatov.  Nikdy si to na sebe nevydělá, vždycky to bude jen srdcová záležitost, která bude jen a jen žrát peníze. Určitě by se na to daly sehnat i nějaké dotace, dalo by se pro to ledacos udělat. Ale už je mi čtyřicet, závisí na mně celá rodina, dovedu si mnohem lépe představit všechny překážky a průšvihy a hlavně je mi jasné, že bych tam musel stavět a zedničit do konce života.  

Tohle zřejmě dlouho na prodej nezůstane, někdo si z toho udělá penzion nebo firemní sídlo a možná, když za pár let pojedu kolem, tak tam bude klapat dřevěné kolo nebo šumět moderní vírová turbína. Ale na chvíli mi bylo zase dvacet a strašně strašně moc se mi chtělo dojet do té realitky a tam křičet na celé kolo, že to koupím,  že peníze seženu, prodám všechno co mám a děj se vůle Boží…  

Hele není tu mezi vámi někdo, kdo se do něčeho podobně šíleného pustil? Kdo za draho a nesmyslně koupil a pak se dřel dřel a dřel, aby na to vydělal, zadlužil se do konce života, ale vydupal to ze země? Jestli jo, tak by mě zajímalo, jestli se to dá přežít. 

Jdu si vsadit Sportku.