3.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Politika

Traktát o moci

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Po převratu v roce 1989 jsme si zbrkle zavedli politický systém, který existoval v podstatě ve všech tehdejších západních zemích nejméně od konce války. Ve snaze napodobit tyto systémy jsme spontánně převzali model takzvaných tradičních stran, neboli koncept nějakého základního rozvržení politického spektra na symbolickou pravici a levici.

[ad#clanek-respo]

V zápalu rekonstrukce systému jsme si nevšimli, že střídání politických stran v těchto vzorových zemích se stalo jistou formální záležitostí, nikoliv již soubojem ideových názorů, nýbrž spíše mocenským kalkulem, hry na soutěž.

Uniklo naší pozornosti, že ačkoliv západní politické strany měly neskonale hlubší politickou tradici než naše scéna, přesto se neubránily vcelku logickému důsledku zastupitelské demokracie a vytvořily v podstatě zakonzervovaný stav mocenské elity, nebo možná jinými slovy můžeme říci, že zakonzervovaly moc vládnoucí třídy, do níž do jisté míry sice vstupovaly demokratické prvky, ale ty ji pouze utvrzovaly v posilování mocenského aparátu a síly státu. Ostatně praktickou ukázku jsme viděli například v britském seriálu „Jistě, pane ministře“.

Ano můžeme možná říci, že západní politická scéna se opírala o určitou tradici, ale že zdegenerovala průběžně takovým směrem, který nebyl ani optimální ani žádoucí. Možná jsme měli také věnovat o kousek větší pozornost varování Karla Čapka, který se již za první republiky vyjadřoval velmi kriticky k roli a činnosti politických stran.

A možná za třetí (a připomeňme si to) jak jsme se dosti nevlídně dívali na všechny re-emigranty, kteří se k nám vraceli a to nejednou se vztyčeným ukazovákem. Převládajícím názorem tehdy bylo, že utekli za lepším životem, tak ať si tam zůstanou a neodvažují se nám radit, co a jak máme dělat. Možná jsme přehlédli, že nám chtěli říct, jak to dělat nemáme.

V tom přechodném období devadesátých let jsme zanedbali velmi důležité složky, kterými bezesporu bylo soudnictví a právo jako takové, a dbali více o to, abychom nastolili režim velmi podobný tomu západnímu. I za cenu takových fatálních chyb jako bylo například financování politických stran a odborových organizací ze státního rozpočtu, čímž jsme zakonzervovali v jisté podobě jen podobu Národní fronty, jen v novém kabátě.

Ano, rozumím tomu, že se tehdejší ODS snažila za každou cenu rychle rehabilitovat určitou strukturu soukromého vlastnictví. (A vynechám pro tento okamžik úspěšnost tohoto počinu. Pokud si pamatuji, kdosi tehdy vyřkl, že by možná bylo lepší na 10 minut zhasnout a kdo co uchopí, to je jeho. Ale nechme bokem privatizaci a zůstaňme u mocenského systému.)

Stát plnou měrou uchopil svojí moc po komunistickém převratu v roce 1948, kdy byla deklarována (údajná) diktatura proletariátu, avšak ve skutečnosti se jednalo o diktaturu Komunistické strany a papalášů, kteří ji vedli. Od toho okamžiku veškerá činnost podléhala řízení strany a vlády. Ne nadarmo používáme pro to období výrazů totalita, i když pouze ve smyslu monopolu jedné politické strany. Ve skutečnosti ale šlo o nastolení totální kontroly nad občany.

Plánovité hospodářství bylo řízeno stranou, strana rozhodovala o kádrových pozicích jednotlivců, o míře vlivu loajálních členů a míře distribuce moci ve státě. Můžeme snad konstatovat, že komunistická moc se neodvážila až tak hluboce zasahovat i do rodinných vazeb a běžného života občanů, pokud jednotlivec nějakým způsobem neohrožoval mocenský monopol strany.

Když byla v roce 1989 vedoucí úloha Komunistické strany vyřazena z ústavního pořádku, zdálo se, že je tím veškerá práce hotova. Byly zaregistrovány nové politické subjekty a některým stávajícím byl zákonem udělen legalizační status.

Ústava, která byla nově vytvořena, však kopírovala původní komunistickou ústavu z roku 1960 a i koncept moci a jejího výkonu zůstal v podstatě zachován. Parlament sice přestal být formálním nástrojem jedné strany, ale celá kompozice výkonu moci se v podstatě nezměnila.

Model jediné státostrany byl pouze zaměněn za systém více státostran, které se teoreticky u vlády střídají, ale jejich leitmotivem je uchopení faktické moci a provozování diktatury. A protože moc jsou peníze, hlavním motivem je samozřejmě touha dostat se k veřejným penězům a k moci s nimi spojené. Samozřejmě v tom vynikají zejména strany levicové, které jsou založeny na myšlence, že člověk není schopen sám ve společnosti obstát, aniž by byl řízen. K tomu účelu potom vznikají statisíce zákonů a zákonných předpisů, které vymezují taxativně, jakým způsobem lidé smějí žít.

Celá koncepce volebního zákona a nového režimu po takzvaném převratu tedy převzala model původního komunistického vedení státu a pouze zaměnila jednu diktaturu za diktaturu jen sporně jinou. Nad to ještě ústavní zákon, buď opomenutím anebo účelově, velmi špatně definuje oddělení moci exekutivní a zákonodárné, tedy v praxi je standardní, že ministr je zároveň i poslancem, což je zcela absurdní. Já chápu, že to je čistě z důvodu využití imunity poslance, ale neumím pochopit, proč to téměř 30 let nikomu nevadí. Vlastně celý systém vlády byl koncipován tak, aby vláda mohla vládnout co nejsnáze. To je samozřejmě principiálně úplně špatně. V prvé řadě člověk nepotřebuje v drtivé většině životních otázek, aby mu bylo vládnuto. Dokonce bych to formuloval tak, že čím obtížnější bude vládnutí, tím pro občana lépe.

Z tohoto špatného pojetí volebního a mocenského mechanismu pak vyvstává režim, kdy člověk je zmítán z extrému do extrému buď tou, anebo onou politickou garniturou, která se momentálně zmocní (byť formálně demokratickým mechanismem) moci.

V důsledku toho parlament významně rezignoval na svoji kontrolní funkci, která by měla v prvé řadě hlídat, zda vláda vládne podle zákonů, nebo jinými slovy, chránit občana před zvůlí vlády. Nám naoktrojovaný koncept však vytváří mechanismus, ve kterém vláda s parlamentem spolupracuje na praktické realizaci výkonu moci. Poněkud neomaleně bychom to mohli formulovat tak, že žijeme v stranicko-parlamentní diktatuře.

Čím nebezpečnější zbraň je, tím větší kontrole člověka musí být podrobena. Platí to dvojnásob pro demokracii, která se může velmi rychle stát nebezpečnou tyranií. Demokracie je nebezpečná zbraň. Dobrý sluha, ale velmi zlý pán.

Ve stabilním právním státě by přijetí zákona měla být věc velice zřídkavá, snad jeden nebo dva konsensuální zákony během celého funkčního období parlamentu. Místo toho současné parlamenty chrlí megatuny nových a nových předpisů, které dokonce poslanci ani nečtou, neznají jejich obsah ani dopad, a pouze je mechanicky odhlasují.

Můžeme tak říci, že po krátké epizodě devadesátých let pokračujeme ve starém známém demokratickém centralismu, jen pod novou vlajkou.

Celá struktura státní moci zůstala v podstatě zachována tak, jako v minulém, centrálně řízeném režimu (pokud vynecháme účelově zrušené a posléze obnovené kraje) a žádný z mnoha desítek státních úřadů a institucí zřízených v plánovaném hospodářství nebyl zrušen. Vlády, místo základní správy státu, nadále pokračují v ovládání a řízení společnosti.

Stát tedy nadále funguje jako jakýsi obchodní model, s cílem na občanech vydělávat a nikoliv jim sloužit. Občanům je pod pohrůžkou odebírána velká část jejich prostředků a za ně jim je (opět násilně) vnucena kolekce služeb, o kterou nestojí, nemají právo ji reklamovat a nemají právo z takto jednostranně vynucené smlouvy odstoupit. Situace velmi připomíná často kritizované šmejdy na prodejních akcích, kteří za slib výletu a oběda zdarma nabízejí důchodcům pod pohrůžkou předražený šmejd.

Někdy se říká, že politické strany by se měly vrátit k ideologii, tedy nějakému jednoduchému rámcovému vymezení politického směřování. Když se však podíváme na kteroukoli z dnešních politických stran, vidíme, že na deklarované ideologii pramálo záleží, protože celá politika je pouze a jen technologií dobytí a udržení moci a veřejných peněz. Strany (v podstatě se zanedbatelnou členskou základnou) jsou ovládány skupinami etatistických podnikatelů, kteří bez osobní zodpovědnosti podnikají s veřejnými prostředky.

Je nepochybné, že státostrany usilují pouze o vlastní prospěch a ačkoliv verbálně na sebe útočí, ve skutečnosti jen společně zvyšují vládní potenciál ve víře, že jím také jednou budou moci disponovat. Společně bychom je mohli označit jako garnituru, která spolu mluví a pokud možno potlačí jakoukoliv konkurenci, která by jim na jejich prebendy a moc mohla sáhnout. V čem se vždy naprosto shodnou je zesilování státní moci a omezování nežádoucí konkurence (a to i tehdy když deklarují opak).

Pokusím se v několika bodech načrtnout, co je nezbytné radikálně změnit. V několika větách: je třeba radikálně omezit státní a vládní moc, je třeba vrátit rozhodování a moc lidu, je třeba rehabilitovat kontrolní moc parlamentu a co je snad nejvíce důležité, je potřeba navrátit právo. Nefunkční právo a soudní systém je věc, která škodí úplně všem. A jsme zpátky u jednoduchého tvrzení: čím více zákonů tím horší stát.

Jen jedna otázka bez odpovědi stále visí ve vzduchu: jak takových změn dosáhnout? Je jasné, že se stávajícím modelem zastupitelské demokracie a stávajícími stranami to možné není. A zopakuji jen výše zmíněné: nebude každá nová strana (v zastupitelském systému) jen replikou těch současných?

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: PeTaX

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Od čeho odvádějí pozornost?

    EVA HRINDOVÁ Situace okolo prezidentských voleb na mě působí jako odvádění pozornosti. Povrchní témata přebíjejí ta skutečně důležitá. A

    EU: Progresivní síly útočí

    JAN BARTOŇ Evropská rada začala jednat o návrzích na kandidáty nové Evropské komise. Jasně se přitom ukazuje, že výsledky