Naděje přichází z Ameriky

Zaprvé řeknu, že nemám mandát k tomu mluvit za radu, to je v rukou vedení. Takže to, co budu říkat, bude spíš moje porozumění věci. Věc není nová. Jmenuje se Zápis do evidence poskytovatelů audiovizuální mediální služby na vyžádání podle zákona 132/2010. Pak je to evropská směrnice o audiovizuálních mediálních službách a také výkladová stanoviska Evropské komise. Celý proces se táhne od roku 2010 přes různé mezistupně novelizace zákona v roce 2018, pak 2022. Problém spočíval v tom, že nikdo nevěděl, koho přesně se tento zákon týká. Ano, je to chaos, tak, jak je to obvyklé u věcí, přicházejících z větší části z EU.

Jaký má tento předpis cíl, smysl?

V podstatě jde o snahu dostat pod kontrolu lidi, kteří se pohybují v internetovém audiovizuálním prostoru. Nemluví se o tom, že obsahuje i prvek jejich ochrany. Když například vysíláte na YouTube, Facebooku, Instagramu nebo jinde a někdo vaši práci smaže, ani nevíte, kdo to udělal a proč, nikdo se s vámi moc nebaví, nevíte, kam se máte odvolat. Teď ale je na nás, radních, abychom na základě monitoringu a podnětů vyhodnotili, jestli je příspěvek proti ustanovením zákona z roku 2010. Definuje to také zákon o vysílání 231 z roku 2001, kde jsou vypsány věci, které se ve vysílání objevovat nesmějí. Protože naše rada je orgán zřízený právě proto, aby kontroloval dodržování zákonů v audiovizuálním prostoru. Nesmíte nikoho uvést v omyl, nesmíte mu lhát… Uvedu jen jeden příklad a podobných se dějí spousty: Stává se například, že někdo představuje čaj a tvrdí, že vás vyléčí z rakoviny. Tyto podněty se k nám dostávají, ale rada pak často velmi složitě – a někdy neúspěšně – dohledává, kdo za tím stojí. Přitom někteří youtubeři mají statisícové sledovanosti, čímž směle konkurují sledovanosti televizí. Dochází tedy k zásadnímu nepoměru, kdy některá média – televize nebo rádia – nesmějí vysílat různé bludy, ale youtubeři s přinejmenším stejným dopadem na veřejnost si to mohou klidně dovolit. Takže tuto povinnost kontroly Evropská komise rozšířila na všechny. Což jsme oznámili veřejnosti. A ano, zatím je to velká džungle právních předpisů. Něco budeme mít na starost my jako rada, jiné věci bude řešit Český telekomunikační úřad (ČTÚ).

Lidé se obávají – a mám dojem, že po zkušenostech s  EU docela oprávněně – že současná evidence se zanedlouho promění na povinnou registraci, ta potom do povinné kvalifikace (všichni vzpomínáme na povinné „přehrávky“ za komunistů), pak povinná žádost o licenci, což už nemá nic společného se svobodou působení na internetu.

Já vám rozumím. Znám tyto interpretace. Vymyslet a hodit na papír můžete cokoli a média to běžně dělají. Teď to tak horké ale není. Zatím je snaha opravdu evidovat zejména výrazné vysílatele. Pokud má někdo sledovanost 300 000 lidí, vydělává milion měsíčně, eviduje se jako poskytovatel audiovizuálních služeb, má IČO, platí daně, dohledatelné sídlo firmy nebo živnosti, je všechno v pořádku. Jeho práce ale může případně poškodit velkou spoustu lidí a je správné, aby byli takoví vysílatelé dohledatelní a dotčení lidé se mohli bránit třeba i soudní cestou.

Stejně se mi to moc nelíbí…

Vezměte to z jiné stránky. Kdokoli dnes vydává noviny, časopisy, provozuje rádio, televizi, musí být nejen evidovaný, ale registrovaný, případně dostat licenci. Ale prudký vývoj technologií přinesl celou plejádu možností pro kohokoliv s potenciálním velkým dopadem na veřejnost, někdy i daleko mnohem větším, než má držitel licence. Takže já to vnímám tak, že to je docela fér vůči těm, kteří jsou registrovaní a evidovaní. Jenže když nejsme schopni zjistit poskytovatele, tvůrce obsahu, tak když porušuje zákon, stát nemá možnost reagovat.

Vždycky jsem si myslel, že když má některá skupina ve svobodné společnosti přísné podmínky pro činnost a jiná nemá žádná omezení, že není správným řešením všechny činné lidi vystavit stejným přísným podmínkám, ale naopak je pro všechny zrušit. Chápu nějakou snahu o evidenci, dohledatelnost odpovědných osob, ale myslím si, že kdokoli vydělává svou činnosti peníze, musí být stejně registrován u finančního úřadu a dalších institucí, platit daně a podobně, takže dohledatelný prostě je.

Souhlasím, že to je určitě velké téma do budoucnosti. Třeba na udělování cen Společnosti pro obranu svobody projevu (SOSP) za přínos svobodě slova jsme se bavili s Danem Vávrou a Mirkem Koreckým. Ptal jsem se jich, jaká míra regulace je podle nich správná. A nikdo z nás na to ani po debatě vlastně nebyl schopen odpovědět.

Sám jste zmínil udílení cen SOSP, při kterém jste byl předsedou poroty. Je u nás svoboda slova ohrožena?

Jsem přesvědčen, že o tomto tématu se musí mluvit. Nemyslím si, že by byla svoboda slova u nás ohrožena přímo z hlediska systému státu. Útoky na ni se pohybují v různých zónách, něco jako šedý mor. Bohužel je to podobné jako za komunistů v 70. a 80. letech. V těch letech také nebyly nějaké vyloženě oficiální blacklisty. Pracoval jsem tehdy v televizi jako dramaturg a můžu říci, že na konci 80. let mi nikdo neřekl: „Tady máš seznam lidí, kteří nesmějí na obrazovku.“ Probíhalo to mnohem jemněji na poradách i mimo ně, kdy někdo utrousil: „Hele, ale tenhle člověk asi nebude nejlepší, rozmysli si to.“ Přestože oficiální blacklisty neexistovaly, byla ta „nežádoucí“ jména docela jasná. Věděli jsme, že třeba nemůžeme dát do vysílání Jarka Nohavicu. Každý dramaturg věděl, že kdyby to udělal, asi by se nedozvěděl, že tam Nohavica nesmí být, ale najednou by všichni začali zpochybňovat celý pořad. Slyšel by něco jako: „Měli bychom dát prostor také jiným pořadům, takže tento asi stáhneme.“ Všichni tehdy věděli, že ti prakticky nikdo přesně neřekne, že když tě jako hudebníka nezvou někam hrát nebo tě nebudou obsazovat do rolí, je to kvůli tomu, že tvé názory nekonvenují vládnoucímu politickému systému, jak se říkalo tehdy „straně a vládě“. Prostě ses ocitl mimo dění, neměl jsi příležitost se veřejně uplatňovat, a když ses vyptával, slyšel jsi, že „prostě nejsi tak dobrý, jak si myslíš, a je nutné dávat příležitost i jiným lidem“. Bohužel dnes se pozvolna děje totéž. Proto si myslím, že je potřeba posilovat ty, kdo mají odvahu říct svůj názor, i když není konformní s dnes vládnoucími politiky.

Co s tím?

To, co se projevilo v rámci ocenění za podporu svobody slova. Posilovat autenticitu vlastního postoje a sebedůvěru k tomu, co si myslíte. Samozřejmě hledat pravdu a snažit se zorientovat. Neklesat na mysli, nezoufat si. Vidíme třeba, že v Americe většina společnosti smýšlí stejně. A ta řekla, že v takových nesmyslech a lžích už žít nechce, a zvolila Donalda Trumpa. Je to velká naděje, že změna je stále možná. Nejhorší je, když se vzdáte a nevěříte, že změna je opravdu možná. Nedávno jsme měli 17. listopad. Já jsem v prosazení svobody věřil v roce 1989 stejně jako teď. Tehdy jsem seděl s jedním kolegou na kafi Na Příkopě a on mi pořád opakoval: „Pochop jednu věc, že ti komunisti nepadnou.“ A já mu oponoval: „Pochop ty jednu věc, že teď je právě příležitost, aby padli.“ Ale on pořád opakoval dokola, že nepadnou… Víte, jedna jistota mě stále provází: v naší zemi vždycky opisujeme od těch silných a mocných. Proto říkám, že naděje přichází z Ameriky. Vždycky když se Američanům podaří přenastavit systém, můžete se dostat úplně jinam, než dnes jsme. Jsem přesvědčen, že v naší společnosti je spousta lidí, kteří volají po otevření společnosti. Je jich hodně, takže věřím, když lidé trhli oponou někde za oceánem, že přichází oprávněná naděje, že se vše může posunout k lepšímu i tady. Jako jednotlivci toho moc nezmůžeme. Ale ve společnosti je velká síla.