To nebylo osvobození, ale zotročení

To nebylo osvobození, ale zotročení. Jeden otrokář vyhnal druhého a sám zaujal jeho místo.

Ano, vyhnali nacisty z velké části našeho území, ale vzápětí se u nás chovali jako na dobytém území. Znám z vyprávění generace mých rodičů a prarodičů, jak strašně byli zklamáni z chování ruských “osvoboditelů”. Můj děda jen zázrakem unikl smrti, když jim bránil vtrhnout do domu, kde chtěli rabovat a znásilňovat. Do konce života se z toho šoku už úplně nevzpamatoval. V téže vesnici zahynulo jedenáct žen na přímé důsledky brutálního opakovaného znásilňování.

Okamžitě po “osvobození” nastaly únosy našich občanů a jejich zavlečení do SSSR, do lágrů na Sibiři. Knihu pamětí Věry Sosnarové “Krvavé jahody” bych dal na středních školách jako povinnou četbu.

Chování Rudé armády ve vztahu k Praze v posledních dnech války se málem rovná cynické bezcharakternosti. Nechali naše hlavní město krvácet, zabránili západním spojencům, aby přijeli na pomoc a do města vjeli “sebrat smetanu” s křížkem po funuse až 9. května. (Po kapitulaci německých jednotek v Praze 8. května) Viz např. článek Generál Kutlvašr vyhnal Němce z Prahy, komunisté mu za to dali doživotí. Karel Kutlvašr se opravdu žádné nadšené vděčnosti od komunistů nedočkal . Od sovětských už vůbec. K odsouzení gen. Kutlvašra po únorovém převratu snad jen tolik, že politické procesy byly ze zákulisí řízeny sovětskými poradci, jimž tento náš hrdina protinacistického odboje asi hodně vadil (atd.)

Také nastala bizarní vyjednávání pod jasným mocenským nátlakem z jejich strany, co všechno u nás zaberou jako reparace. To se však svým koloritem spíše podobalo výběru výpalného. Korunu všemu nasadil generál, který jako nějaký asijský satrapa prohlásil o jakési fabrice, že ji nechce, ale že si namísto toho nárokuje grandhotel v Karlových Varech, atd.

Z našich politiků si udělali loutky a kdo se loutkou odmítl stát, dříve nebo později skončil tragicky. V podstatě násilně nám tu naočkovali loutkový režim ovládaný v zásadních věcech “sovětskými poradci”. Pak si nás (sami pro sebe) ještě jednou “osvobodili” v srpnu 1968.

Osobně necítím žádnou zášť, je zde však řada vážných důvodů k nedůvěře. Důvodů setrvalých a stále velice aktuálních. Ignorovat je by bylo velmi naivní.
Snad by i bylo možné po těch desetiletích zapomenout, otočit stránku, kdyby se aspoň dnes vůči nám chovali mírumilovně a přátelsky. Kdyby proti nám nevedli tu svoji špinavou hybridní válku. A kdybychom neměli na očích jako varování jejich chování v Podněstří, Čečensku, Gruzii a na Ukrajině…

…

Přiměřená, důstojná vzpomínka, to ano. Úcta k těm kdo padli, obětovali své životy, to jistě. Před obětmi té strašlivé války se můžeme v hluboké úctě sklonit, v tom problém určitě není. Velkou úctu a vděčnosti si zaslouží všichni ti, kdo se k osvobozeným občanům chovali slušně a lidsky. Těch byla určitě velká většina, takže v tom rovněž není ani ten nejmenší problém.

Přiměřená vděčnost, zejména za vyhnání nacistů, to taky ano. Ale nadšení, které si zde notabene po více než čtyřicet let vynucovali, od nás nemohou čekat.