18.10.2014
Redakce
0
Kategorie: Humor

Tento byt není pro dítě bezpečný

Sdílejte článek:

NETIPA 18|10|2014

Jak Čeněk roste a zlepšuje své dovednosti, začínám pomalu ale jistě nabývat dojmu, že v našem bytě nemůže dlouho přežít. Jeho neustálé snahy o poškození sebe sama nabírají na síle a začínají se vymykat kontrole.

 

[ad#hornisiroka]

 

První fázi své cesty za “zemřít mladý” zahájil Čeněk útokem na špajz. Tato původně nedobytná tvrz, která obsahuje mycí prostředky, byla dobyta jednoho pochmurného dne, kdy Čeněk tak dlouho lomcoval s klíčkem v zámku, až tento v zámku zlomil a vědom si svého vítězství, šel toto oslavit tím, že hodil mou pantofel do záchodu.

 

Z mého pohledu bylo zlomení klíče v zámku nemilé, protože se tím pádem nešlo dostat do špajzu. Proto jsem zámek vylomil a nabyl jsem dojmu, že jsem tedy tím pádem všechno spravil a že jsem něco jako domácí kutil.

 

Touto mou fundovanou opravou se však naskytla pro Čeňka příležitost k tomu, aby do špajzu mohl kdykoliv vniknout a ochutnat zakázané ovoce. Zakázané ovoce byl v tomto případě jar. Proto jsem šel v rámci svého kvalitně prováděného školeného rodičovství asi po hodině, kdy jsem si uvědomil, že jsem toho kluka dlouho neviděl a ani neslyším zvuk rozbíjení nádobí, zkontrolovat byt. Syna jsem nalezl hned záhy sedícího vedle otevřeného špajzu, jak vítězně třímá očividně lehce upitou láhev jaru a spokojeně bublá.

 

Inu, bylo potřeba s tím něco dělat. Právě z toho důvodu jsem zakoupil bezpečnostní zarážky v domnění, že tím jeho běsnění skončí.

 

Jak jsem se mýlil. Jak bláhová byla myšlenka, že pouhý plastový šmejd zabrání Čeňkovi v jeho počínání. Bezpečností zarážky jsem navíc pro sichr použil i na šuplíky, o které do té doby Čeněk nejevil zájem. Jakmile zjistil, že jsem se pokusil mu zabránit vniknout do těchto šuplíků, patrně si uvědomil, že ač ho doposud nikdy nezajímaly, zřejmě ukrývají něco super. Takže potom lezl Čeněk všude, kde byly zarážky.

 

Nevím, jak si výrobce těch zarážek představuje standardní dítě a jak si myslí, že mu zabrání ve vniknutí. Čeněk prostě přišel k zarážce a tuto vyrval. A bylo.

 

Bylo třeba přitvrdit a z toho důvodu jsem si objednal přes internet nějaký děsný utahováky. Výrobce psal, že se používají i při chovu medvědů, aby nezdrhali z klecí. To jsem vyhodnotil, jako dostačující.

 

S velkou slávou jsem zabezpečil vše, co se zabezpečit dalo a Čeněk s novými zarážkami opravdu ani nehnul. Slabší na tom bylo, že jsem s nimi nehnul ani já. Proto, když jsem se hladový dobýval do lednice, měl jsem smůlu. Nešlo to. Nakonec jsem po dvou hodinách zarážku upižlal pilkou na železo a mohlo se jít kolem půlnoci večeřet.

 

Hřebíček do rakve bezpečnostním zarážkám proti medvědům v naší domácnosti zasadila Nataša. Jedno odpoledne se rozrazily dveře. Nataša přiběhla z práce s tím, že musí okamžitě na záchod. To se jí nepodařilo, protože nedokázala záchod otevřít, takže v návalu nedostatku lepších nápadů a pod tlakem, se vymočila v koupelně do umyvadla. Po tomto incidentu mi oznámila, že se vracíme k původním bezpečnostním zarážkám z plastu a to bez debat.

 

To, že Čeněk leze do všech šuplíků, špajzu i lednice, kde v dobrém rozmaru rozmačkává vajíčka a je pak velmi šťastný, je jen kapka v moři. On toho umí daleko víc.

 

V bytě je spousta rohů. Čeněk se může kdykoliv rozeběhnout a úmyslně na roh naskočit (on by to klidně udělal). Proto jsem zakoupil takové malé gumové krytky na rohy a Čeněk se tím pádem ocitnul v bezpečí. Vlna pýchy prostoupila mým tělem, když jsem si uvědomil, jaký báječně odpovědný otec jsem. Vlna pýchy záhy odezněla a to, když Čeněk tyto krytky sundával a začal je žrát. Když jsem ho začal honit, že mu je vytáhnu ze chřtánu, zakopnul jsem o láhev jaru, kterou tam nastražil Čeněk, a rozrazil jsem si hlavu o roh skříně. Přesně o ten roh, jehož krytku Čeněk zrovna přežvykoval v puse a spokojeně mi tleskal.

 

[ad#hornisiroka]

 

Čeněk si umí otevřít vchodové dveře a zdrhnout na chodbu.

 

K tomuto se váže jedna taková hezká a milá historka. Seděl jsem si takhle v křesle a dřel coby otec na rodičovské dovolené jako kůň v trenýrkách u televize. Čeněk něco dělal s kastrolama, což jsem zkušeně vyhodnotil jako nezávadné a úroveň nebezpečí číslo 2. (Stupnice úrovně nebezpečí je číslována 1-10, kdy jednička je nebezpečí zanedbatelné a desítka znamená, že dítě přišlo o hlavičku).

 

Najednou Čeněk odhodil kastroly a zmizel mi z dohledu. Občas jsem slyšel jeho mumlání z předsíně, takže jsem byl i nadále klidný a plně soustředěný na svou výchovu. Záhy jsem však zaslechl cvaknutí dveří a vzdalující se cupitání. To jsem se tedy se zájmem šel podívat, co to tam to dítě vyvádí. Jakmile jsem přišel do předsíně, zjistil jsem, že dveře na chodbu jsou otevřené a Čeněk tedy opět zdrhnul. Vyběhl jsem na chodbu a už jsem pouze zahlédl zavírající se dveře od výtahu, cvaknutí zámku výtahových dveří a mizející světýlko v jejich průzoru. Čeněk vlezl do výtahu a odjel.

 

Sice jsem si okamžik, kdy Čeněk odejde z domu za svým životem často ve svých nejdivočejších snech představoval a slastně při tom uslintával, ale toto bylo moc brzy.

 

mimono

 

S hrůzou jsem pelášil po schodech do přízemí. Chytře jsem vydedukoval, že Čeněk dosáhne pouze na zvonek a na první tlačítko přízemí, tedy bude tam. Po životním běhu, kdy jsem bral schody po čtyřech, jsem v rekordním čase doběhnul až dolů. Z výtahu se ozývalo zvonění a veselý dětský smích. Otevřel jsem dveře výtahu a byl tam. Čeněk si vesele zvonil na zvonek, aniž by projevil nějakou lítost. Popadl jsem ho a odjel s ním zpět do našeho patra.

 

Před bytem se mě zmocnil takový ten klasický pocit smutku. Bylo to tehdy, když jsem zjistil, že dveře jsou zabouchlé a já nemám klíče. Aby byl pocit smutku umocněn, tak jsem byl pouze v trenkách a v tričku.

 

Zhluboka jsem se nadechl, spolknul poslední zbyteček sebeúcty, popadl Čeňka, který byl pouze v poblitém bodýčku a měl jednu ponožku, a vyrazili jsme za Natašou v trenkách do práce pro klíče. Štěstí bylo, že Nataša pracovala celkem blízkou a navíc venku bylo ještě teplo.

 

Asi po deseti minutách pochodu hanby jsme dorazili k ní do práce, kde jsem si vyzvednul klíče, vyslechl si pár vlídných slov a potěšil pohled seběhnuvšího se davu spolupracovníků Nataši, kteří si mě i fotili. Cestou zpátky se mě pokusil legitimovat strážník městské policie, ale nepodařilo se mu to.

 

Všechno špatné je k něčemu dobré. Nataša po mé návštěvě dostala od šéfa přidáno s tím, ať se o svou rodinu trochu stará a ať nám koupí nějaké oblečení.

 

[ad#velkadolni]

 

Další způsob, jak se Čeněk snaží sprovodit se ze světa, je úraz elektrickým proudem. Je až hypnoticky přitahován zásuvkami na elektřinu. Tuto svou libůstku má už od útlého dětství, kdy tyto olizoval. Nyní tento svůj koníček povznesl na novou úroveň a strká do nich klíče. Nejednou se stalo, že jsem potřeboval jít ven a po dlouhém hledání jsem našel klíče zaražené do některé ze zásuvek. Časem jsem otupěl a při odchodu jsem si šel pro klíče do zásuvky už najisto. Když jsem do volných zásuvek instaloval krytky, Čeněk vytahoval ze zásuvek spotřebiče a do těchto opět zasunoval klíče popřípadě vidličku, kterou pravidelně zcizoval z kredence. Nakonec to dopadlo tak, že máme všechny spotřebiče vypojené ze zásuvek, na těchto máme krytky a kdykoliv chceme spotřebič použít, musíme nejprve odemknout krytku (máme krytky na klíček, protože jinak by je Čeněk vyrval) a až potom přístroj zapojit.

 

Taktéž obyčejná trouba se sporákem se postupně stala nebezpečím. Sice se dala odpojit ze zásuvky, ale Čeněk rád otáčel kolečkama sporáku, takže pouštěl do bytu plyn. Mít v bytě Čeňka i plyn, to už bylo moc i na mě. Proto jsem kolečka ze sporáku vyrval a nyní, když potřebuju sporák zapnout, tak musím otočit tím ocelovým pahýlem, který zbyl po kolečku, kleštěma. Vzhledem k tomu, že absencí otočného kolečka tak nějak odpadá možnost kontroly množství pouštěného plynu, je tento úkon zcela intuitivní a nezřídkakdy se stane, že po zapálení hořáku z něho vyšlehne plamen až skoro ke stropu.

 

Malý Čeněk tu laťku domácího nepohodlí posunul opět o kousíček výš. Když jdu vařit, tak musím nejprve vniknout přes zarážku do ledničky pro suroviny. Často jsem natolik ospalý, že nemám mozkovou kapacitu na zvládnutí toho hlavolamu (pootočit s kroužkem dolů a pak vytáhnout pásku), takže prudce škubnu a zarážku z lednice vyškubnu (to jí tam potom musím opět nalepit. Nalepuji zarážky po večerech, protože očividně nemám nic lepšího na práci). Potom si tyto položím na linku. Z šuplíku (opět po vyrvání zarážky) vyndám nůž. Následuje chvilka, kdy hledám ten debilní klíček od krytu na elektrickou zásuvku. Když ho najdu, otevřu krytku a zapojím troubu do zásuvky. Následně vezmu kleště a pootočím pahýlem na troubě, abych pustil plyn do hořáku. Zapálím hořák. Většinou si i sesmahnu obočí. Potom si skočím do špajzu pro koření (zde znovu servu zarážku) a můžu vařit. Jestliže si během vaření potřebuju něco ohřát v mikrovlnce a nebo uvařit čaj v rychlovarné konvici, musím vzít opět ten klíček a otevřít další zásuvku. A kdeže mám ten malý debilní klíček? Ano. Je narvaný v zásuvce po vypojené troubě, kterou Čeněk v nestřeženém okamžiku vypojil. Ona stačí fakt jenom chvilka.

 

Ale hlavní je, že je v bezpečí. O to jde.

 

ZDROJ: Deníček moderního fotra

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky