Švédsko: Jaké bývávalo a jaké je

Po všech tvrdých slovech na adresu dnešní švédské politiky a stavu společnosti je čas pro trochu nostalgických vzpomínek, v nichž se city derou na povrch. Poté se však nedá vyhnout dalšímu popisu dnešní skutečnosti.

Znovu a znovu se zdá potřebné diskutovat švédský vývoj, dokonce i Donald Trump se o něm vyjádřil, čtenost je vysoká a znovu se vynořují obdivovatelé tohoto zkrachovaného – jak jinak – socialismu, jako byl nedávno i president Zeman. Může za tím zájmem být švédská tradice stát na špici vývoje, jak pozitivního, tak negativního? V pozitivním smyslu je to schopnost inovativního myšlení a podnikání, v negativním smyslu lehké podléhání fanatickým ideologiím, jako je dnešní páchání dobra za každou cenu. Dříve (počátkem minulého století) to byla např. snaha o rasovou čistotu, propagovaná sociálními demokraty, tedy zcela protichůdná idea proti dnešní posedlosti multikulturou.

Nebo jak švédští socani dělali radost německým nacistům štemplováním velkých „J“ do židovských pasů?

O tom ovšem soc-dem při své propagandě švédského růžového obrázku velmi nerada slyší a mluví. Své totalitní myšlení potvrzují jednostrannou reakcí na kritický popis švédské skutečnosti, tam končí veškerá tolerance, kritik si lehce vyslouží nemilosrdné pronásledování.

Přes ty negativní stránky se mnoho především Holanďanů a Němců stěhuje do Švédska, kupují zde domy a snaží se přežít nejen na důchod. Většinou jde ovšem o touhu vyměnit přelidněné prostředí za více přírody, spíše než o touhu žít pod taktovkou švédské nomenklatury. I mnoho Čechů má pěkné vzpomínky na svůj pobyt ve Švédsku, a současný vývoj je samozřejmě mrzí.

Zpočátku pomlčme o tom, do jaké míry mají na vývoji švédské společnosti zásluhu volení politici, v té pozitivní části to budou spíše vzpomínky na lidi, se kterými se návštěvník setkává a jejichž osobní vlídnost oceňuje.

Neméně jsou to vzpomínky na severskou přírodu, někdy drsnou, ale tak krásnou ve své majestátnosti a vcelku neporušenosti. Ve Švédsku není tak dramatická jako střetnutí norských fjordů s hornatou pevninou, je klidnější a v letních měsících vlídná, jako býval tento národ.

Žil jsem první čtyři roky emigrace v Göteborgu, v blízkosti moře, a bylo zážitkem běhat po mořem obroušených skalách s typickou přímořskou vegetací, pozorovat jachty i velké lodě brázdit moře mezi ostrůvky, poslouchat nostalgický křik racků a občas skočit do slané vody. Při podzimních bouřích pršela slaná voda a nechávala na oknech solný povlak.

Náš učitel švédštiny v intensivním kurzu nás pozval domů, kde jsme muzicírovali, kdo na co uměl hrát, pak nás jednoho horkého dne vzal s sebou na ostrov, kde měl chalupu. Bylo nás tehdy několik Čechů, pár Angličanů, Skot, jeden Rakušák, Polka. Multikultura v praxi, tehdy ještě pozitivní, protože dobrovolná a na vlastní náklady i zodpovědnost.

Výuka byla efektivní, částečně s učitelem kolem stolu, kde bylo od prvního okamžiku zakázáno mluvit jinak než švédsky, částečně u magnetofonu se sluchátky a „poslouchej a opakuj“, nahrával se vlastní hlas, aby žák slyšel, jak ta jeho výslovnost zní ve srovnání s učitelovou. Šest hodin denně po tři měsíce takové nalejvárny a už se člověk mohl obstojně dorozumět. Dále byla možnost ještě pár roků chodit 2x týdně na večerní kurs, kde bylo možno se učitele zeptat na záhady nové řeči, které se v běžném životě vynořovaly. Velmi užitečné.

Po rodičích jsem zdědil spřátelenou rodinu ve Smålandu (kraj odkud pocházel zakladatel IKEA Ingvar Kamprad) s pěti dětmi, které se mi staly kamarády. Tam jsem mohl kdykoliv přijet jako domů, a Maria Malmqvist jako by byla moje rezervní švédská máma.

Z Göteborgu jsem podnikal výlety do okolí. Pobřežní rybářské vesničky byly velmi malebné a atraktivní, v létě navštěvované množstvím turistů, v zimě opuštěné a plné nostalgie, s mnoha motivy pro melancholického malíře akvarelů.

Jedním z cílů byl také zámeček Nääs, u jezera. Přijelo se tam alejí od rušné silnice na Alingsås, zde byl klid, byl tu hřebčín s volným vstupem, vedle budova s malým sálem a nezamčeným křídlem, na kterém jsem si mohl přehrát pár Chopinových valčíků, aniž by někdo přišel a divil se.

Na jezeře přivázaná loďka, odvázal jsem ji a projel se, nikde nikdo se nestaral a neobjevil. Vše jsem dal opět do původního stavu, jak zde bylo zvykem. Takto to bylo snad většinou, lidem se důvěřovalo, domy se často nezamykaly, důvěra ve slušnost druhých převažovala. Bylo to pro mne něco nového, dříve nepoznaná svoboda a důvěra, kterou by vlastní hrdost nedovolila zklamat. Nikdo nepočítal s tím, že by někdo mohl svévolně poškodit, zvandalizovat majetek druhého.

Je možné si takovou zemi nezamilovat?

Když jsem se sem vrátil po třech letech v Německu, navštívil jsem profesora na universitě, který se také zabýval elektrochemií a korozí. Vlídný pán s neustálým úsměvem na rtech. Moje otázka byla, jestli neví o nějaké práci pro novopečeného korodéra. Věděl – okamžitě vzal telefon a zavolal šéfovi Korozního institutu ve Stockholmu – “Hej Einar, mám tady zájemce o práci v korozi, studoval u toho Kaescheho (můj Doktor-Vater, jehož kniha ”Korrosion der Metalle” byla známá). “Jak je to s jeho švédštinou?” “Mluví plynně švédsky…” – což byla tehdy poněkud nadsázka, ale s vděčností kvitovaná. “Tak ať si pošle žádost…” A práce byla na první pokus.

Brečím! Ptám se sám sebe: Je to dnes s touhle zemí skutečně tak zlé, že nad ní musím brečet, nebo je to stářím a nostalgií?

Na pomoc mi zrovna přichází výrok Kateřiny Janouchové, citát (můj překlad ze švédského):

„Vzpomínám na Švédsko 70. let, které jsem jako imigrované české děvče prožívala jako ospalé, málo napínavé a předpověditelné. Místní obchůdek ICA neměl žádné čerstvé koření kromě povadlého kopru a petržele, a uzeniny byly zastoupeny vařenou či uzenou šunkou, tradičním párkem a červeným věncem falu-buřtu, který se požíval se zadělávanými makarony (hrůza!) nebo bramborovou kaší.
Chleba byl sladký a sýr bez chuti. Mandarinková konzerva a žvýkačka Juicy Fruit byla exotika. Multikulturní jídlo reprezentovala pizza Capricciosa v pizzerii v centru Stockholmu. Na jižní dovolené s charter bylo příjemné vystavit bledou pokožku slunci a koupat se v azurovém moři. Tam bylo všechno zajímavé, nové a jaksi živoucí. Švédsko se jevilo jako studené, šedivé a celkově zatuchlé.
Přestože TV vysílala turecky i řecky, měli jsme pocit, že stojíme mimo. Snad proto byla multikultura povýšena na státní náboženství a má nás spasit? Protože jsme tolik toužili po živějším Švédsku, barevnějším, temperamentnějším?
Zatím ale zůstává, aspoň jako vzpomínka na lásku, která odmítá vyblednout. Čím víc bledneš, tím víc tě miluji, Švédsko. Jsi v mém srdci, se všemi chybami, s deštěm, chladem, šedivostí, s tou nuzností, občas nesmiřitelností, dokonce i s extrémy, s bodláky a houštinou, s černými vodami, které bičují skály, až pěna stříká, s přírodou tak krásnou, až to bolí. Lesy, pláně, hory.
Začíná se zvedat vítr před bouří, milovaná zemi, ale láska přetrvává.“

Taky to tak cítím, i když jsem zemi neviděl tak šedivě, spíše v létě zeleně se zrcadlením lesa na modrošedé jezerní hladině, a v zimě se sluncem na modré obloze nad jiskřící sněhovou plání pod korunami borovic.

Ty slzy jsou slzami lítosti nad bouří, která vyvrací z kořenů to dobré, co v zemi vyrostlo za dlouhá desetiletí i staletí. Škody budou na stejně dlouhou dobu nenapravitelné a postihnou velkou většinu národa.

Je mi líto té oboustranné důvěry, která se začíná vzdalovat a vytrácet, a která byla tak jedinečná pro tuto zem. Když dané slovo platilo, když pro důležitý dokument stačil úřadům podpis ověřený dvěma známými osobami, když pokladní v obchodě nikdy neměl/-a daleko k úsměvu a žádný/-á mi téměř 50 let nevrátil/-a chybně při placení, když nikoho ve snu nenapadlo mít strach vyjít v noci ve městě na ulici, když poctivost byla stoprocentní, když někdo ztratil papírovou desetikorunu a ten, kdo ji našel, na ni položil kovovou korunu, aby neuletěla s větrem, a šel dál.

Jak je možné něco takového lehkomyslně zničit? Takové věci je třeba si vědomě udržovat, ne žvanit o dobru a zničit při tom celou zem milionem barbarů. Vnutit všem nesmyslnou ideologii zcela oproštěnou od rozumu a myslet si, že omezování svobody projevu a zavádění totalitních zákonů přinese něco dobrého a napraví do nebe volající inkompetenci.

Lítost nad vnucovanou atmosférou slabomyslné dobrotivosti postrádající poslední unci rozumu. Dobrotivostí se snaží ospravedlnit explozi znásilnění, a to i hromadných, denně hořících aut i budov, přepadání a vloupání, nekontrolovaného zpronevěřování daní nesčetnými muslimskými organizacemi, no-go-zóny, kam se neodvažuje policie, záchranka ani hasiči, přijímání a mazlení s džihádistickými bojovníky po návratu od IS… Dobrotivost k darebákům nezná mezí.

V rámci „dobrotivosti“ se zamlčuje pravda a manipulují informace o výsledcích ve škole, kde jsou negramotní „nově příchozí“ nacpáni do stejných tříd s nadanými žáky.

Tato vyhlašovaná „dobrota“ dává lhářům možnost obrany, protože jednou z nejtěžších věcí je napadnout ji a přivést k rozumu. Kdo už nechce být dobrý?

Země přijala v poměru k mladým ženám přemíru mladých mužů, kteří jsou nevzdělaní a nevychovaní, mají středověký pohled na ženy se západním životním stylem a ony jsou pro ně povolené k bezohlednému lovu. Švédská až chorobná potřeba být dobrý a štědrý jim nechává volné pole.

Ann Heberlein z Lundu o švédské „dobrotě“ napsala celou knihu. Nazvala ji „Banální dobrota“, a tou se tato země vyznačuje již desítky let. Banální dobrota proniká do veškeré veřejné diskuse, do zpravodajství, ochromuje politiky, kastruje policii a infiltruje úřady. Banální dobrota zakazuje stavět skupiny obyvatel proti sobě, z pachatelů dělá oběti, antisemitismus nechává na pokoji, respektuje útlak ze cti, asociální chování i kriminalitu gangů. Banální dobrota lituje lidi, místo aby na ně nahlížela jako na svobodná individua s vlastní odpovědností. To poslední je to nejdůležitější pro dnešní Švédsko, a snad i pro Evropu – totiž návrat ke svobodnému a odpovědnému dospělému individuu, odpovědnému za své činy, svou obživu, svůj život.

Možná se dá situace přirovnat k nacistickému Německu, jehož národ také musel draze zaplatit zničenou zemí za podporu nebo i jen za mlčení ke zhovadilé ideologii.

Protože o tomto není pochyb: Ten šílený vývoj je v prvé řadě zaviněn posedlým plněním ideologických představ o vlastní důležitosti a dobrotě, a jako všichni socialisté se představitelé země s tou dobrotou vytahují za peníze druhých – plátců daní. A tu svou „dobrotu“ dotáhli do dříve nevídaných rozměrů. Přitom je to myš, která řvala!

Mnoho se změnilo od doby popisované v citátu Kateřiny Janouchové. Neslazený chléb se už dá koupit všude, sýry jsou všeho druhu a odrůd, i čerstvá zelenina, ovoce a koření. V tom už problém není.

Problém je, že ideologie, levicová, kolektivní, zde získala nad lidmi obrovskou moc a infikovala nepozorovatelně jejich mozky.

Je dlouhá řada neuvěřitelných ukázek, jak hluboko klesla tolerance, úcta ke svobodě jedince a zdravému rozumu u lidí, kteří zcela dobrovolně otrocky a oddaně naslouchají hlasu svého pána, His Masters Voice. Opět předesílám, že to nejsou ojedinělé výjimky, ale stoupající trend. Právě v pohnutých dobách migrace a rozpínání islámu totalitní rysy zdejší nomenklatury vystupují stále zřetelněji na povrch.

Právě se dočítám o zkušenosti alternativní organizace vydávající časopis „Věda 2. tisíciletí“. Měli, jako už řadu let, zamluvený sál na výroční schůzi v budově Švédské státní církve. Tento rok však, po průtazích, přišlo od faráře zamítnutí. Prý začal „váhat“, když si přečetl, jaká je náplň činnosti této organizace. Mezi jiným mu vadil odpor proti očkování a vyzývání k alternativním medicinským praktikám namísto státně a „vědecky“ uznané medicíny. Prý je v tom mnoho konspiračních teorií a pseudovědy, a proto nechce, aby to bylo spojováno s jeho sborem. Spojení mezi státem a Big-Pharma je pro něj zřejmě v pořádku.

Státní Švédská církev je prodloužená ruka státu a nějaké alternativy kromě od vrchnosti uznaných názorů se nepovolují. Konformita u této církevní organizace jde dokonce tak daleko, že řada jejích předních představitelů, biskupů, preferuje islám před křesťanstvím.

Pod záminkou neprovokovat muslimy sundávají kříže, místo z bible čtou z koránu a stavějí pedofila Mohameda na úroveň Krista.

Podobně se bohužel chovají i osoby a místa, která nemají žádnou povinnost plnit totalitní záměry státní nomenklatury. Citlivě reagují na postoj totalitního státu a tím ho pomáhají upevňovat.

Když Kateřina Janouchová šířila kritický obrázek Švédska mj. v české web-TV, začaly knihovny dobrovolně stahovat její knihy, obchody stejně tak, a nakladatel jí oznámil, že už její knihy nebude vydávat. Opodstatněnost její kritiky nikoho nezajímá, nikdo neargumentuje proti, nevysvětluje, proč tomu tak je. Jediným záměrem těchto „demokratů“ je zavřít ústa kritiků. Jak to bývá u totalitních režimů, je švédská nomenklatura přecitlivělá na obrázek země v zahraničí, což vede k podezření, že má co ukrývat.

Na knižním veletrhu v Göteborgu byl zakázán přístup vydavateli Nya Tider (Nové časy, šéfredaktor Vávra Suk, českého původu), příliš svobodomyslným novinám. Tyto noviny prý na sebe přitahují příliš pozornosti, pravděpodobně kritickým postojem k imigraci. Pikantní na tom bylo, že veletrh měl ten rok téma „Svoboda projevu“. Po vlně rozjitřených diskusí bylo povolení k účasti přece jen uděleno.

Byl jsem pár desítek let aktivní ve 3. amalgámové válce, kde šlo o spor mezi zubními pacienty a státem. 200 let zubaři zaplácávali díry po zubním kazu směsí 50% rtuti se stříbrem, cínem, mědí i jinými kovy, a nikoho nezajímaly následky uvolněné jedovaté rtuti, která často způsobuje chronickou otravu. Prostě implantovali ten nejjedovatější kov do těla a zapomněli na to.

V dnešní době má ve většině zemí za zubní péči odpovědnost stát. Jako obvykle i v této otázce chtěl stát rozhodovat, ale v případě sporů žádnou odpovědnost nepřebíral. Proto prohlásil ve shodě se zubní profesí, že amalgám je neškodný. Stát nechce nést odpovědnost, zubařská profese zase za žádnou cenu nepřizná, že 200 let otravovala pacienty při zachraňování mechanické funkce zubu.

Došlo k několika soudním přím, kde pacienti obviňovali stát ze zanedbání ochrany zdraví. Byl jsem u několika soudních jednání jako svědek-znalec. Již tehdy jsem se podivoval celému jednání, kde za stát byl(a) profesor(ka) ze stomatologické fakulty, za pacienty já, ale soud neměl žádného nestranného odborného svědka, který by výpovědi obou stran dokázal posoudit. Soud sám nemohl těm věcem ani v nejmenším rozumět, ale vždy zaujal stanovisko státního zástupce. V jednom případě se tento po jednání dokonce přišel omluvit, věda, že zastává nepravdivé stanovisko, ale ve své funkci nemohl jinak. Stát nelze právně porazit, „nestranný“ soud rozhoduje v jeho zájmu.

Toto je jen malá ilustrace švédské justice. Postupem času se tento typ „práva“ rozšiřuje i na jiné kauzy, např. kde jsou obvinění migranti. Tam se už objevuje úplný kolaps justičního aparátu, který jedná podle právě platné ideologie, chrání barevného zločince, ale bez problému odsoudí bílého Švéda. Za prvé – policie má tak nedostatečné zdroje, že většinu zločinců vůbec nechytá, za druhé – pokud se tento náhodou přece dostane před soud, bývá osvobozen nebo odchází s minimálním trestem a za chvíli řádí dál.

A prostý švédský občan si stále ještě myslí, že stát jedná pro jeho dobro a že soudy fungují jako v právním státě.

Je zvláštním dosud nezmíněným rysem Švéda, že je v běžném osobním styku vlídný, obětavý a poctivý. Jakmile však získá funkci na úřadě, ve státních nebo komunálních službách, stává se z něj tvrdý a bezohledný člověk, který jen plní své povinnosti vůči chlebodárci a empatii i zdravý rozum nechává doma.

A právě v těchto službách je i náchylný ke korupci, ačkoliv se tvrdí, že ve Švédsku korupce téměř neexistuje. To se ale jednalo o viditelnou korupci, kde aktovka s penězi mění majitele. Švédská „přátelská“ korupce, nepotismus a vysávání veřejných zdrojů nevládními organizacemi v tom nebyla zahrnuta.

Korupci si partaje totiž zlegalizovaly, aby měly co nejlehčí přístup k daňové pokladně, aby nefungovala kontrola a aby se zpronevěra nedala objevit. Není týdne, aby se v alternativních informacích (např. Ledarsidorna.se, v překladu Úvodníky) neobjevily zprávy o zpronevěrách obecních peněz takového rozsahu, že většina daní se rozhází na příspěvky organizacím uvnitř i vně země, ideologického rázu, i co si nomenklatura rozděluje mezi sebou. Kdyby se daně používaly, jak to bylo původně míněno, mohly by se snížit odhadem na jednu třetinu.

V jednom z posledních článků na Ledarsidorna.se je podrobně popsána zpronevěra a korupce vůči islámským organizacím. Prostřednictvím únosu identity a osminásobného zfalšování podpisu se „Islámskému kulturnímu centru“ podařilo převést přes půl milionu švédských korun od „Rady pro lidové vzdělávání“ na své konto. To je jen špička ledové hory, z podvodů je vytvořen systém, který podporuje infiltraci islámu do celé společnosti, která to sama financuje z daní. Podobný horor je na denním pořádku.

„Dlouhý pochod levice institucemi“ vyústil v měkkou korupci na všech úrovních.

K tomu je zde ještě muslimská infiltrace s pomocí smlouvy o spolupráci mezi sociálními demokraty a Muslimským bratrstvem (1999) a jeho větvemi.

Vedle „dobroty“ dal bluf o klimatických změnách držitelům moci nevídané možnosti omezování svobod a vysávání obyvatelstva. Moc má celou řadu nástrojů, aby lid přijal absurdní rozhodnutí, snížený životní standard havarující části společnosti, a mocný nárůst importované zločinnosti, přes extrémní daňovou zátěž a nízkou nezaměstnanost původního obyvatelstva.

A politici varují, že Švéd bude muset pracovat o deset let déle – aby uživil migranty!

V těchto dnech nastalo další pozdvižení: Centerpartaj (bývalá agrární zelená) umístila dva muslimské zastánce práva šaría v soudní porotě. Je to příklad, jak islám může přebrat zemi nikoliv muslimskou většinou, ale infiltrací konfidentů. Muslimští členové poroty rozhodli kauzu, která se dnes nazývá prvním švédským šaría-rozsudkem. Žena u soudu obvinila muže z bití, ale ten byl osvobozen s odůvodněním, že ona pochází z „horší“ rodiny než muž, že její věrohodnost je snížena tím, že šla se stížností nejdříve na policii místo k rodinnému klanu, že u soudu ani nebrečela a že ženy často lžou o bití, aby dostaly byt. Nebylo pochyb o tom, že se oba muslimové řídíli zákony šaría, kde se vyžaduje svědectví dvou žen, aby vážilo stejně jako svědectví jednoho muže.

Jeden ze soudců na sebe upozornil již v roce 2006 nátlakem na politické strany s cílem, aby u švédských soudů byly zavedeny zákony šaría a aby imámům byly automaticky vystavovány učitelské legitimace. Přesto tehdy nikdo nereagoval. Kromě toho bylo už od roku 2011 známo, že tento muslimský soudce měl vliv na udělování asylu Úřadem pro migraci, pokud šlo o konvertity ke křesťanství. Každý už dnes ví, jak islám nakládá s odpadlíky.

Je zřejmé, že Centerpartaj se snaží o hlasy nových voličů, tedy muslimů. Proto propaguje také otevřené hranice a zákony povolující mnohoženství, kupodivu aniž by její členové protestovali.

Švédská kdysi homogenní společnost se mění a štěpí, a zrovna tak je to se vztahem k této dříve vlídné zemi.

A na ukončení něco o švédském feminismu: obrázek švédských odborářů ze stavebnictví, na Mezinárodní den žen 8.3.2018, se vzkazem: „Díky všem ženám ve stavebním průmyslu, jsme na vaší straně!“ Jistě všechny ženy potěšily „pussy hats“ (symbolizující ženské pohlaví) na hlavách výhradně mužských pohlavárů, místo aby mezi sebou měli zrovnoprávněný podíl žen.

Pravděpodobně by se však ani přímo od nich nedozvěděla, proč tito muži uctívali ženy na Mezinárodní den žen nošením symbolů ženského přirození na hlavě.

Feminismus je nevyzpytatelný, ale velmi aktuální v denním životě politicky korektního Švédska

Toto jsou příklady úrovně PK-debaty, a tímhle my dnes ve Švédsku žijeme!

Na otázku, je-li stále ještě možno milovat takovou zemi, raději nechci odpovídat.