30.3.2014
Redakce
0
Kategorie: Historie

Redistribuce hodnot v demokracii – II. díl

Sdílejte článek:

OD: RÓBERT CHOVANCULIAK 29|03|2014

Tyranie MENŠINY

“V zákonodárném sboru máme zástupců pšenice, masa, stříbra a ropy, ale především zástupců různých svazů. Jediná věc, která není zastoupena v zákonodárném sboru je národ jako celek. ”  (Mises, 1995, s.. 97)

 

[ad#hornisiroka]

 

V 60. a 70. letech 20. století přišla revoluce v pohledu na (ne)fungování demokracie. Demokracie se totiž stala předmětem výzkumu ekonomů. Průkopníkem byl Downson (1957), který pomocí teorie racionální volby ukázal, že racionální volič se o politiku nezajímá – je racionálním ignorantem – jelikož: “V oblasti politiky je iracionální být dobře informovaný, výnosy ze získaných potřebných dat jsou natolik nízké, že neospravedlňují vynaložení času a jiných zdrojů na jejich získání. “(Downs, 1957, s. 259). [7] Kromě tohoto se objevily i rozsáhlé empirické studie, které skutečně objevily rozsáhlou nevědomost na straně voličů (Sominy, 2013). Logickým důsledkem racionální ignorance voličů je určitý  manévrovací prostor  pro politiky. Pokud totiž informace směřují jen jedním směrem: od voličů k politikům (ve formě volení); ale už nefunguje zpětná vazba od politiků k voličům (ve formě kontroly voliči), mohou si politici do určité míry dělat, co chtějí. Ačkoli tomu tak do značné míry není z důvodu, že by politici dokázali tak dobře skrývat jejich činy, ale spíše že to voliče (racionální) nezajímá.

 

Ani samotný manévrovací prostor pro politiky by však sám o sobě nepředstavoval pro demokracii problém – pokud by tito politici sledovali veřejný zájem. Tento (často implicitní) předpoklad  benevolentnosti  byl však zpochybněn dvěma ekonomy: Buchanan a Tullock (1962). Ti ukázali, že neexistuje nejmenší důvod přechovávat romantické očekávání vůči politikům. Vlastní zájem sledující jednotlivec se zvolením do politiky nezmění na společenského altruistu. Teorie Verena volby tak přišla s tzv.. metodologickou symetrií.

 

To, kterým směrem se vlastním zájmům motivováni politici v jejich ovládacím prostoru budou následně pohybovat, přesvědčivě naznačil další ekonom, Mančurie Olson (1971). Dosavadní předpoklad o skupinovém řízení byl založen na jednoduché logice: pokud (rozumně) předpokládáme, že jednotlivci sledují jejich vlastní zájem, tak potom i skupina jednotlivců se společným zájmem bude tento jejich společný zájem sledovat. Jinak řečeno, pokud mají členové určité skupiny společný cíl, budou jednotlivci v této skupině jednat tak, aby ho dosáhli. [8] Byl to právě Olson, který zpochybnil tuto představu. V jeho práci  Logic of Collective Action  ukázal, že společný cíl určité skupiny má z pohledu jednotlivce charakter kolektivního statku a proto dominantní strategií každého člena (tj. strategií bez ohledu na to co udělají ostatní) je nevypovídat k jeho naplnění (tj. stát se černým pasažérem) . Proto jsou to  výhradně  malé a úzce specializované skupiny, které se dokáží formovat, organizovat a následně koordinovat své jednání za účelem jejich úzkého kolektivního prospěchu. A to na rozdíl od velkých skupin, kde se každý racionálně spoléhá na toho druhého, že bude nést náklady z prosazování společného zájmu. Pokud tyto velké skupiny nedisponují  donucovací silou  nebo možností aplikovat  selektivně incentivní , zůstávají často neorganizované a jejich společné cíle nenaplněné. Olson tak v ovládacím prostoru politiků ukázal směrem k  úzkým  zájmovým skupinám. Jako protistrana neinformovaných voličů tak v demokracii přicházejí dobře informované úzké zájmové skupiny se specializací na koncentrování výnosů a rozptylování nákladů. [9]

 

Kulminativním závěrem teorie veřejné volby (racionální ignorance voličů; manévrovací prostor politiků; jejich motivace vlastním zájmům a životaschopnost úzkých zájmových skupin, na rozdíl od velkých) je teorie systematické tendence redistribuce hodnot v demokracii od většiny k menšině, tedy přesně opačná než v předchozí části . Trochu paradoxně se tak demokracie jejími výsledky – po tom jak popsala argumentační kružnici – znovu přiblížila výsledky tyranským režimům, kde to byla také menšina, která získává na úkor většiny.

 

1

Obrázek 3 Redistribuce od většiny k menšině

 

DEMOKRACIE VRACÍ ÚDER

 

Závěr z předcházející části představoval tvrdou ránu všem obhájcům a obdivovatelům demokracie. Svou teoretickou přesvědčivostí a empirickou robustností se stal jedním z hlavních protiargumentů vůči teorii tržních selhání. Postupně však začal být i tento přístup a jeho závěry o demokracii zpochybňovány. V 90.letech a koncem 20. století přišli společenští vědci a ekonomové s argumenty, které podhrabávaly základní stavební kámen teorie veřejné volby – racionální ignoranci voličů. Představíme si nyní několik sofistikovaných přístupů jak postupovali kritici kritiků demokracie:

 

Zákon velkých čísel:  Samotná neinformovanost  drtivé většiny jednotlivých  voličů ještě není  dostatečnou podmínkou pro negativní závěr o fungování demokracie (Wittman, 1995). Pokud totiž voliči z důvodu jejich neinformovanosti volí náhodně (tj. jejich chyby nejsou korelovány), tak statistický zákon velkých čísel zajistí, že jejich chyby se navzájem eliminují a v demokracii o výsledku voleb rozhodne informována menšina (a to i pokud tvoří pouze 1% voličů). Demokracie s 99% nevědomými voliči se proto mnohem více podobá demokracii se 100% informovanými než 100% nevědomými voliči. Ne náhodou se tento statistický zákon zvykne nazývat také “zázrak agregace”. “Na první pohled se jeví jako Alchymistova magická formule: smíchejte 99 částic bláznovství s jednou částicí moudrosti a dostanete sloučeninu, která je čistou moudrostí.” (Caplan, 2010, s. 24). Nejedná se však o žádnou magii. Pokud jsou splněny určité podmínky, tak se vadné a na sobě nezávisle hlasy vzájemně vynulují a naopak rozhodnou ta správná a informovaná rozhodnutí.

 

Informační zkratky:  Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že i neinformovaní voliči mohou za určitých podmínek hlasovat tak,  jako kdyby byly  plně informováni (Lupia a McCubbins, 1998). A to tehdy, pokud budou mít přístup k informačním zkratkám, např.. obchodní a politické značky, doporučení blízkých a politických komentátorů, různá sdružení a organizace atd.. “Odmítáme tento závěr [racionální ignorance] protože je založen na nesprávném – i když převládajícím – předpokladu. Tím předpokladem je, že lidé mohou udělat spolehlivé predikce o následku jejich řízení pouze, pokud znají detailní soubor faktů o tomto řízení. Pokud je tento předpoklad pravdivý, pak musí být také pravda, že rozumná volba může být provedena pouze “chodícími encyklopediemi” – lidmi, kteří dokáží skladovat a rychle si vybavit detailní soubor faktů o každém rozhodnutí, které udělají. Pokud je však tento předpoklad falešný, tak pak i jednotlivci, kteří nedokážou zodpovědět jednoduchý dotazníkových dotaz nebo vysvětlit detaily navrhované legislativy, mohou přesto být schopni rozumné volby. “(Lupia a McCubbins, 1998, s.. 18).

 

Percepce voliče:  Teorie racionální ignorance je založena na jednoduché matematicko-statistické pravdě: pravděpodobnost, že právě jednoho voliče hlas rozhodne volby se blíží nule. Ekonomové však řízení lidí nevysvětlují pomocí objektivní reality, ale spíše na základě  subjektivního  vnímání  této reality lidmi. Teorie racionální ignorance tak implicitně předpokládá, že lidé si i  opravdu uvědomují , že jejich hlas je bezvýznamný. Taková formulace však už není taková přesvědčivá a empirické průzkumy opravdu naznačují, že většina lidí je (mylně) přesvědčena, že na jejich hlase skutečně záleží (Friedman, 2007). Ještě přesvědčivější se tento argument jeví, pokud si uvědomíme, že racionální volič by v první řadě neměl jít ani volit, přičemž volit půjde (mimo jiné) například tehdy, když nesprávně nadhodnocuje váhu svého hlasu.

 

Hypotéza efektivní demokracie:  Tato hypotéza je jakousi politickou odnoží hypotézy efektivních trhů (EMH). Její kořeny se vážou k Beckerovi (1983), který ukázal, jak za určitých předpokladů o politické soutěži jsou výsledky konkurence mezi zájmovými skupinami společensky efektivní. Její nejpropracovanější verzi představil Wittman (1995), který obdobně tvrdí, že za určitých předpokladů a konzistentní aplikace metod neoklasické ekonomie “demokratické politické trhy směřují k bohatství maximalizujícím výsledkům; jsou vysoce soutěživé; političtí a byrokratičtí podnikatelé na nich působící jsou zde odměňováni, pokud se chovají efektivně. “(1995, s.. 2).

 

Wittman nabízí tři možnosti, jak je možné dokázat, že demokracie selhává: extrémní hloupost voličů; nedostatek politické konkurence; nebo vysoké vyjednávací, či transakční náklady. Následně v práci ukazuje jak každá z těchto možnosti selhává při její konfrontaci s realitou. Transakční náklady jsou výrazně sníženy využíváním prosté většiny jako formy kolektivního rozhodování; na politickém trhu existuje otevřený vstup nových konkurentů a mezi stávajícími probíhá poměrné silná soutěž a nic nenasvědčuje tomu, že by byli voliči extrémně iracionální, titíž voliči jsou koneckonců i spotřebitelé, zaměstnanci a podnikatelé.

 

 

Racionální iracionality

 

“Demokracie zaručuje systém vlády podle přání a plánů většiny. Nicméně nemůže zabránit většině aby nepadla za oběť chybným idejím a aby nepřijímala nevhodné programy, kterým se nejen nepodaří uskutečnit zamýšlené cíle, ale které skončí katastrofou. ”  (Mises, 2006, s. 173)

 

V roce 2007 přišel Caplan se zajímavou odpovědí na výhrady z předchozí části. Na jedné straně přijal kritiku klasické teorie veřejné volby, ale na druhé neopustil názor, že v demokracii jsou přijímány politiky, které redistribuují hodnoty na úkor většiny. Tyto dva pohledy se pokusil smířit na první pohled neintuitívním tvrzením: demokracie  neselhává z důvodu, že politici systematicky jednají  v rozporu se zájmy  voličů, tj. voliči nedostávají to, co chtějí, ale naopak, že demokracie  selhává  právě z důvodu, že voliči  dostávají  to, co chtějí!(Caplan, 2010).

 

V první části Caplan (2010) dokázal na empirických datech, že  ekonomické  názory voličů jsou systematicky chybné v různých oblastech: Silně podceňují dobré fungování trhu v praxi; podceňují výhodnost spolupráce s cizinci; prosperitu ztotožňují ne s vyšší produkcí a efektivitou, ale se zaměstnaností; a mají sklon k pesimismu.Ve všech těchto oblastech mají voliči systematicky zkreslené názory oproti konsensu ekonomů. Caplan však nezůstal jen při interpretaci empirických pozorování. Vytvořil i teoretický rámec, ve kterém závěry o iracionalitě voličů vyplývají z vlastností univerzálního modelu racionální volby. [10]

 

Teorie veřejné volby přinesla kromě zmiňované metodologické symetrie i analogii mezi fungováním trhu a demokracie (politického trhu). Jak si spotřebitel na trhu vybírá mezi produkty podnikatelů, tak si volič v demokracií vybírá mezi politikami politiků (politických stran). Caplan do určité míry zpochybnil tuto analogii a ukázal, že hlasování ve volbách není jen jakousi variací nakupování, ale že tyto dva způsoby rozhodování jsou vystaveny radikálně odlišným motivačním strukturám. Jeho teorie mu následně umožnila odpovědět na klíčovou otázku: jak je možné dokázat v rámci zažitých ekonomických modelů a bez  ad hoc  výjimek, že jednotlivec může být racionální na ekonomickém trhu a vzápětí může  ten  samý  jednotlivec volit iracionálně na politickém trhu.

 

Ekonomové zpravidla předpokládají, že názory jednotlivce jsou jen  prostředky  k cílům, ale ne cíle samy o sobě. Takový instrumentalizmus je stejně předpokládaný i u voličů. Jednoduchou introspekcí však můžeme tento názor zpochybnit. Lidé často mají preference vůči názorům, které zastávají. Být přesvědčen o své pravdě představuje spotřební statek. A preference vůči vlastním názorům jsou právě tou kritickou myšlenkou, která dává do souladu teorii racionální volby s faktem, že voliči hlasují iracionálně. Stačí k tomu základní model ekonomie, který obsahuje dvě proměnné: preference a ceny. Pokud lidé připisují hodnotu svému hmotnému prospěchu, jakož i vlastním názorům a různé (chybné) názory mají různou cenu (náklady) ve formě ztraceného hmotného blahobytu, tak pokud bude cena iracionálního názoru růst, budou jednotlivci více racionální a  vice versa .

 

Jednoduše řečeno, pokud má člověk svůj vlastní a chybný názor na gravitaci a přitom stoji nad propastí, může ho tento omyl a tedy iracionální přesvědčení stát mnoho. Na druhé straně názor převzatý od falešného proroka, který tvrdí, že zem vznikla 4004 let před nl, pravděpodobně žádným způsobem neovlivní pracovní den “věřícího” (samozřejmě, pokud nepracuje jako pedagog na katedře geologie). Existují tedy chybné názory, které si může jednotlivec dopřát bez problémů a chybné názory, při kterých musí platit vysokou cenu.Proto množství spotřebovávané iracionality (systematicky chybných názorů) bude záviset na nákladech s ní spojených.

 

1

Obrázek 4 Poptávka po voličů po iracionalitě

 

Demokracie je však právě to místo, kde si může jednotlivec dopřát užitek ze spotřebování iracionálních názorů a to skoro bez nákladů. Pravděpodobnost, že voličův hlas bude právě tím rozhodujícím hlasem se limitně blíží k nule, je cena za iracionální názory zastávané voličem v demokracii také stejně prakticky nulová.Voliči tak budou poptávat politické sebeklamy a budou věřit prakticky lecčemu, co jim přináší příjemně pocity. Jestliže např.. protekcionismus přinese jednotlivci ztrátu 1 000 €, ale pravděpodobnost, že hlas voliče rozhodne je 1:10 000, může si volič s negativním předsudkům vůči cizincům dopřát zastávat nesprávný názor pouze za náklady 10 centů. Pokud však bude politika skutečně přijata, bude ve ztrátě 999,9 €. Demokracie má tak v sobě zabudovanou rozsáhlou externality. Jde o klasický případ společenských dilemat, kdy optimální chování z pohledu jednotlivce, přináší neoptimální výsledky z pohledu společnosti. Demokracie tak “nefunguje” z důvodu, že lidé dostávají přesně tu politiku, kterou sami požadují. Domácí producent může po hlasování iracionálních voličů redistribuovat hodnoty na úkor většiny, většinou je však tato politika i stejně požadovaná.

 

1

Obrázek 5 Samotná většina redistribuci hodnoty směrem k menšině na úkor sebe

 

ZÁVĚR

Žádný ze zde představených modelů pravděpodobně není univerzální a nedokáže vysvětlit všechny jevy, se kterými se setkáváme v reálných demokraciích. Zdá se spíše, že každý model je aplikovatelný na určité specifické společenské situace.

 

První model tyranie většiny umožňuje poměrně spolehlivě vysvětlit náboženské, národnostní a občanské problémy v různých zemích v různých obdobích. Nemusíme chodit daleko v čase ani prostoru pro příklady, kdy většina tradičních rodin složená z muže a ženy odmítá považovat za rodinu menšinu homosexuálních párů. Stejně model, podle kterého menšina redistribuci hodnoty úkor většiny relativně dobré popisuje dnešní stav ve složitém a rozsáhlém finančním sektoru, kde politici a finančníci mají tendenci zneužívat vysokou informační asymetrii pro jejich obohacení se na úkor většiny. A na závěr i model Caplan má svou predikční schopnost. Pětiminutový rozhovor s průměrným voličem dokáže ozřejmit původ množství neefektivních politik, které v konečném důsledku škodí i samotnému průměrnému voliči.

 

Zajímavé je, že i přesto, že každý ze zmíněných modelů přináší rozdílné predikce ohledně (ne) fungování demokracie, snaha zabránit redistribuci hodnot má v každém případě v zásadě identické řešení – odstranění kolektivní formy rozhodování (demokratičnosti) z té které oblasti. Taková řešení jsou však často zpochybňována známým aforismem Winstona Churchilla: “demokracie je nejhorší forma vlády, kromě všech ostatních, které byly vyzkoušeny”. To však není tak docela pravda. Tento a podobné argumenty jsou založeny na logickém triku  falešné dilemata . Nestojíme před binární volbou mezi demokracií a tyranií. Existuje i třetí možnost v podobě soukromé a decentralizované volby, při které odpadá problém tyranie většiny, kde lidé mají motivaci být informovanými a vyvarovat se iracionálním názorem. Země ve které je drtivá většina rozhodnutí nedemokratická, tak nemusí být automaticky krajinou v rukou tyrana; ale zemí, kde lidé – respektováním určité normy chování, např.. soukromého vlastnictví – svobodně a dobrovolně rozhodují o svých věcech autonomně a bez politiků.

 

[ad#velkadolni]

 

[7] Je extrémně nepravděpodobně, že hlas konkrétního voliče rozhodně volby a proto tento volič nemá důvod vynakládat náklady na informování se o politice. Logika tohoto argumentu je univerzální. I mimo politiku jsou jednotlivci ochotni nést náklady (čas, peníze atd..) Na informování se, pouze pokud  očekávají , že dodatečné výnosy z informací převýší dodatečné náklady potřebné k jejich získání (Stigler, 1961). Tedy ten kdo se hodně ptá, se sice hodně dozví, ale to co se dozví, nemusí stát za čas strávený dotazováním se, tj. někdy je lepší nevědět

[8] Právě toto byl hlavní předpoklad Tocquevilla, když se ptal proč: “neuzná totéž, pokud jde o většinu?Změnili snad lidé svou povahu tím, že se spojili? “(Tocqueville 2012, s. 246). Downs a Olson dokázali, že ano, změnily.

[9] Dobývání renty úzkých zájmových skupin nemusí být problém jen kvůli redistribuci hodnot a neefektivitě, která je spojena s uzavřením vstupu do odvětví. Samotná neformální soutěž, která probíhá ještě před distribucí renty představuje stejně plýtvání v podobě utrácení zdrojů na boj mezi různými zájmovými skupinami.

[10] Caplan nepojednává o racionalitě ve smyslu tranzitivity preferencí, ale o  kognitivní  racionalitě ve formě teorie racionálních očekávání, podle níž se jednotlivec sice může dopustit náhodné chyby, ale systematicky jsou jeho rozhodnutí správné.

 

ZDROJ: menejstatu.sk

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Křesťanství

    BAWERK.EU Recenze knihy „Freedom’s Progress? A History of Political Thought“ od Gerarda Casey. Poskočil jsem dopředu ke Caseyho zhodnocení evropského