31.12.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Příznačné zlo levice (I.)

Sdílejte článek:

LLEWELYN H. ROCKWELL ML.

Je příliš troufalé říci, že od francouzské revoluce je levice zdrojem prakticky veškerého politického zla, a že to pokračuje i v dnešní době?

Nemůže být pochyb o tom, že velké krutosti a násilí byly páchány v zájmu zachování stávajícího řádu.

[ad#textova1]

Ale když porovnáme i ty nejhorší ohavnosti ze vzdálenější minulosti s levicovými totalitními revolucemi a zničujícími válkami 20. století, jsou obecně vzato jen pouhou kapkou. Celá historie inkvizice, řekl Joe Sobran, sotva dosahuje úrovně toho, co komunisté zvládli za krátkou dobu.

Francouzská revoluce, a zejména její radikální fáze, byla klasickým projevem moderního levičáctví a posloužila jako model ještě radikálnějším revolucím po celém světě o století a více později.

V průběhu Francouzské revoluce se její cíle stávaly ambicióznější, přičemž nejhorlivější stoupenci nežádali nic menšího, než celkovou transformaci společnosti.

Nejrůznější zvyky a ustálené zvyklosti Francie, která se pyšní více jak tisíciletou historií, nahradili radikální revolucionáři „racionální“ alternativou, která se vylíhla v jejich hlavách s veškerou prudkostí, kterou mívají blázni, zavření v blázincích.

Ulice pojmenované po svatých dostaly nová jména a sochy svatých byly skutečně sťaty gilotinou. (Tyto lidé, kteří stínali sochám hlavy, byli přeci racionální, pochopte.) Samotný francouzský kalendář, bohatý na náboženské svátky, byl nahrazen revolučním „racionálnějším“ kalendářem s 30 dny v měsíci, který byl rozdělen na tři týdny po deseti dnech, čímž skoncovali s nedělí. Zbývajících pět dní v roce bylo věnováno světským oslavám – oslavy práce, názorů, génia, ctností a odměn.

Tresty za odchylky od nových ustanovení byly tvrdé – právě tak, jak se dá očekávat od levice. Lidé byli odsouzeni k trestu smrti za to, že vlastnili růženec, že poskytli útočiště knězi nebo že se odmítli vzdát kněžství.

Jsme velmi dobře obeznámeni s jejich gilotinou, ale revolucionáři vymýšleli stále další formy popravy, jako bylo např. „utopení v Nantes“, určené k ponížení a zastrašování obětí.

Vzhledem k tomu, že se levice snažila o úplnou transformaci společnosti a vzhledem k tomu, že taková hromadná změna přirozeně naráží na odpor obyčejných lidí, kteří nemají zájem na tom, aby jim někdo převrátil jejich rutinu a zaběhnuté životní zvyklosti, nemělo by nás tedy překvapit, že se jejich zbraní stal nástroj masového teroru. Lidé musí být vyděšení do takové míry, že se podvolí, jsou tak zlomení a demoralizovaní, že je pro ně nemožné odporovat.

Stejně tak není divu, že levice potřebuje totalitní stát. Namísto přirozeně se vyskytujících uskupení a loajality požaduje umělé konstrukty. Namísto konkrétních a specifických Burkeových „malých čet“, které vznikají organicky, vnucuje odtažité a umělé náhražky, které pocházejí z hlav intelektuálů. Dává přednost vzdálené centrální vládě před místní čtvrtí, předsedovi školské rady před hlavou domácnosti.

Vytvoření výborů, které byly během francouzské revoluce zcela podřízeny Paříži, bylo klasickým opatřením levice. Stejně tomu bylo s totalitními státy ve 20. století, kdy bylo po lidech požadováno, aby svou loajalitu vůči menším sdružením, které kdysi definovaly jejich životy, začali projevovat vůči zcela novému centrálnímu orgánu, který se vynořil takříkajíc z ničeho.

Místo toho pravice (správně pochopená) podle velkého klasického liberála Erika von Kuehnelta-Leddihna (rakouského politického filozofa a historika, pozn. překl.) „toleruje volné, organicky vznikající formy života“.

Pravice se staví za svobodu, volnost, nepředpojatou formu myšlení; ochotu zachovat tradiční hodnoty (za předpokladu, že jsou skutečnými hodnotami); vyvážený pohled na charakter člověka, v němž nevidí ani šelmu, ani anděla, ale trvá na jedinečnosti lidských bytostí, které nelze přeměnit nebo s nimi jednat tak, jako by byly pouze do počtu.

Levice je zastáncem protichůdných principů; je nepřítelem rozmanitosti a fanatickým propagátorem totožnosti. Jednotvárnost a uniformita jsou zdůrazňovány ve všech levicových utopiích – což má být ráj, kde jsou všichni stejní, nikdo nezávidí, nepřítel je buď mrtvý, žije mimo brány ráje, anebo je zcela ponižován. Levičáctví nesnáší rozdíly, odchylky, rozvrstvení… Symbolem je slovo „jeden“: Jeden jazyk, jedna rasa, jedna třída, jedna ideologie, jeden rituál, jeden typ školy, jeden zákon pro všechny, jedna vlajka, jeden znak, jeden centralizovaný světový stát.

Je snad tento popis, jak jej vyjádřil Kuehnelt-Leddihn, částečně zastaralý? Koneckonců, kdo nám podstrkuje svou oddanost „rozmanitosti“ více, než levice? Ale levicová verze rozmanitosti představuje uniformitu obzvláště zákeřného druhu. Samozřejmě, že nikdo nesmí zastávat nesouhlasný názor na vhodnost „rozmanitosti“ samotné, a „různé“ fakulty na vysokých školách jsou vybrány nikoli kvůli různorodosti hledisek, ale právě kvůli šedivé a bezútěšné jednotvárnosti: levicoví liberálové všech tvarů a velikostí. A co víc, tím, že levice požaduje „rozmanitost“ a úměrné zastoupení v co největším počtu institucí, je jejím cílem udělat z Ameriky přesně to samé.

Levičáci jsou již dlouho zapojeni do operace „nalákat a chytit“. Nejprve řekli, že nechtějí nic jiného, než svobodu pro všechny. Liberalismus měl být s ohledem na protichůdné světonázory neutrální, a měl se snažit pouze o vytvoření volné myšlenkové sféry, v níž by racionální lidé mohli diskutovat o důležitých otázkách. Neměl v úmyslu vnucovat žádnou konkrétní vizi dobra.

Tyto nároky se však rychle stupňovaly, když vyšlo najevo, že centralitou vládou řízeného vzdělávání je program liberální levice. Pokrokové vzdělávání bylo konkrétně zaměřeno na to, aby se děti zbavily pověr ohledně konkurenčních mocenských center (mimo jiné rodičů, církve nebo lokality) a jejich oddanost byla převedena na centrální stát.

Samozřejmě, že ve školství také hrála roli touha levičáků po rovnosti a jednotvárnosti. Traduje se historka o francouzském ministru školství, který při pohledu na hodinky řekl svému hostovi: „Tak v tuto chvíli právě píšou v 5 431 veřejných základních školách esej o zimních radovánkách.“

Jak uvedl Kuehnelt-Leddihn:

Církevní školy, farní školy, soukromé školy, soukromí učitelé – nic z toho neodpovídá postojům levičáků. Důvody jsou různé. Nejde jen o etatismus (tj. postoj, zdůrazňující roli státu, pozn. překl.), ale též o myšlenku uniformity a rovnosti – představu, že by měly být odstraněny sociální rozdíly ve vzdělání a všem žákům by měla být dána možnost získat stejné znalosti, stejný typ informací, a to stejným způsobem a ve stejném rozsahu. To by jim mělo umožnit, aby všichni mysleli stejně, nebo alespoň podobně.

[ad#pp-clanek-ctverec]

(Pokračování)

Autor: Llewellyn H. Rockwell, ml.

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (28 votes, average: 4,61 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Dny hanby

    Dny hanby

    RUDOLF BLÁHA 13|01|2015 Od mého “přítele” dostávám pravidelně jakési internetové agitky ze záhrobí bolševického režimu s žádostí dále je šířit.

    Kult osobnosti stále živý?

    J3K Historie lidstva zaznamenává mnoho epoch, v nichž bylo dění postaveno na výrazných osobnostech. Tyto byly něčím skutečně výjimečnými