Příjemci dotací – novodobé panstvo žijící z cizí roboty

Moderní stát je bohužel tzv. „sociální“, čili značnou část svého úsilí věnuje údajné péči o naše blaho. Politici se sejdou, zahledí se do nějakých statistik a uvažují, po čem občan České republiky touží. Tato přání a potřeby se posléze snaží plnit na dvou rovinách: a) celorepublikové ve formě státních podniků typu Česká pošta nebo České dráhy, které vůbec nejsou ztrátové a neposkytují mizerné služby, b) individuální, zaměřené na konkrétní skupiny či jednotlivce. Tento článek pojednává o druhé zmíněné rovině.

Funguje to tak, že se určí oblasti lidského konání, které jsou v souladu s oficiální ideologií, například „obnovitelné zdroje“, cyklistika nebo vhodné umění, a ty se začnou „podporovat“. Vřelé slovo a poplácání po rameni nestačí, jsou zapotřebí finance. Stát (ani jeho nižší instance, jako jsou místní samosprávy, nebo nadřazené celky typu EU) přirozeně žádný vlastní majetek negeneruje (vynechejme výjimky jako nucený nákup monopolních služeb státu nebo zaklínadla typu „fiat pecunia“, kterými centrální banky kouzlí s inflací a tím pádem hodnotou peněz, u nás naposledy loni v listopadu). Aby bylo možno někde dát, je zkrátka nutné nejprve jinde vzít.

A nyní si dovolím vysvětlit onen poněkud provokativní titulek. Máme zde tři skupiny. Lidi, kteří mezi sebou vyměňují zboží, služby a peníze a nad rámec toho nic nechtějí. Stát, který peníze zcela libovolně bere, ale aby si udržel legitimitu a vlídnou tvář, musí také dávat. A pak lidi nebo skupiny, kterým vlastní důvtip, píle a čas nestačí k tomu, aby získali, co chtějí. Lidi, co pro své nároky a vize nedokáží sehnat vlastní prostředky ani sponzory – a jejich mecenáši se tak prostřednictvím státu stávají ostatní.

Lze kritizovat míru zdanění, způsob, jakým stát s „veřejnými financemi“ nakládá, lze zpochybnit i samotnou existenci soudobé formy státu, avšak tento článek chci věnovat osobám a institucím, co ze společné kasy přijímají a neuvědomují si, že si dopřávají na úkor někoho jiného. Že 50 tisíc na kotel na biomasu, případně 12 milionů na provoz divadla nevznikne z ničeho nic, ale někdo ty peníze nejprve musel vydělat a zaplatit státu na daních. A že individuální přání rozhodně nepředstavuje sféru veřejného zájmu, o kterou by stát měl pečovat. Když jeden člověk nedobrovolně odevzdává plody své práce, aby byla uspokojena přání jiného jednotlivce, jejich vztah velmi připomíná nevolnictví či otroctví.

Média a mnozí příjemci dotací se přitom tváří, jako by skutečně existoval nárok na cizí peníze a jakási vyšší sorta lidí, jejichž potřeby jsou naléhavější a projekty velkolepější, než je tomu u běžného občana, pročež tento občan pozbývá části svého majetku, aby mohly být tyto cizí záměry uskutečněny. Není tomu tak a je to v rozporu jak s přirozeným řádem („každý svého štěstí strůjcem“), tak s ekonomickou teorií (potřebné věci vznikají spontánně proto, že jsou opravdu potřeba, ne na základě dotačních programů, které lidské preference naopak křiví a nutí příjemce přizpůsobovat se úředně stanoveným podmínkám).

Až si příště půjdete pro dotaci, považte, jak dlouho byste danou částku vydělávali v práci, a uvědomte si, že tuto dobu si pravděpodobně „odkroutil“ někdo jiný, jen bez benefitu, který jste získali vy. Možná špatně vyplnil žádost, možná měl dotační úředník blbý den a žadatel neměl připravené dostatečné všimné – a možná někomu nepřijde morální požívat nezasloužené výhody na úkor ostatních.

[ad#velkadolni]

ZDROJ: Jaromír Fajkus