Příběh živnostnice: Exekuce na život

Lidi dnes prodávají kde co – pohasínající hvězdy své trapné životní eskapády, neznámým pipkám stačí rozhodit nožky někomu rádoby „slavnému“ a raz dva jsou z nich bulvárem uplácené VIPky, ti hodně zoufalí pak dají do oběhu třeba své vlastní orgány…

Já prodám svůj život. Zn: Ve vší počestnosti.

Nedávno mi totiž jedna hlava pomazaná řekla, že kdyby dopadla jako my (tedy jako já a můj muž), už by to dávno zabalila. A já se rozhodla to vzít z druhého konce. Já to prostě ROZBALÍM. A tak tady, na tomto místě, nabízím bez uzardění 1 rok svého života na prodej, 1 rok mého života ve Vaší režii. 1 rok bez své milované rodiny výměnou za nový začátek. Za svobodné nadechnutí pro sebe a své blízké, za klidný spánek mých dětí. 1 rok mého života za oddlužení po krachu firmy.

Situace, ve které se nacházíme, trvá už 8 let. Je to trýznivé nekonečno, na které si člověk musí zvyknout a smířit se s tím (a ani to nejde úplně nadoraz, vždy vás to srazí zas a znova na kolena), nebo se zbláznit. Nebudu se rozepisovat o strastech podnikání, podvodu společníka a mnoha dalších okolnostech, které naši rodinu přivedly na buben a mně k tomuhle psaní, neb by to bylo velmi dlouhé. A jak známo, lidi neradi čtou dlouhý články.

S manželem máme štěstí, že máme práci (v našem regionu je velká nezaměstnanost), každý u jiné firmy, oba máme obestavené platy a dostáváme tzv. nezabavitelnou částku. Nestěžujeme si, dluhy se mají platit. Ovšem penále neutěšeně roste, odměny exekutorů se množí jak paví očka a my již dávno ztratili přehled o výši dluhů, komu a co, jelikož si je prodávají mezi sebou různé firmy, jejichž název kolikrát neumím ani přečíst.

Posledních pár let nás v podstatě  hodně naučilo a hodně nám dalo. Na druhou stranu nám také hodně vzalo. Vzalo nám velký kus zdraví a svobodný život bez všudypřítomného strachu v pozadí. Mou noční můrou je vybílený rozházený byt, zlomený ubrečený dítě na schodech a vystrašený zaběhnutý pes někde v ulicích… Zatím mne to straší jen ve snu.

Už neznám zazvonění zvonku u dveří bez staženého žaludku a srdce na plný obrátky někde v krku – zase exekutor? Pro mne jako pro mámu je strašný pocit slyšet v telefonu vyděšený hlas dítka: „Mami, byli tady exekutoři, máme olepené dveře, co mám dělat, kam mám jít…“

Je mi naprosto ukradený majetek – už stejně nic nemáme, nemají nám tedy co vzít. Kašlu na nejapné pohledy zvědavých sousedů… Mne jen k smrti děsí obavy a strach mých dětí, to, že je před tímhle nedokážu ochránit. Můžu jim vysvětlovat, můžu je na tyto situace připravovat jak chci zas a znovu, ale pokaždé, když se to stane, mají v očích TEN strach. Přestože už jsou velcí, jsou v tom okamžiku jak malá lapená zvířátka. A to mne bolí. Chci, aby mohly volně dýchat a zase beze strachu klidně spát.

Proto dělám tenhle krok. Nabízím 1 rok svého života výměnou za pomoc se splacením našich dluhů. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci….

Nejsem zoufalá. Jsem šťastná, protože mám pro koho tenhle krok udělat.

Většina si asi řekne – blázen – a zaťuká si na čelo. Ale moje babička říkala, že zkusit se má všechno. A kdo nic nedělá, nic nepokazí. Já jsem se aspoň vypsala. A když už nic, tak třeba někoho po přečtení napadne, že on sám na tom vlastně není vůbec špatně a bude se chvíli cítit líp … Tak jako si nicotnost svých problémů uvědomuju pokaždé já, když čtu články o těžce nemocných a bezmocných. A vlastně ani nevím, co udělám, kdyby někoho napadlo se ozvat. Zatím je to jen výkřik do tmy.

Chcete mne?

…

[ad#clanek-respo]

Pomohlo mi, že jsem to mohla pustit ven a nedusit to v sobě.