14.1.2019
Redakce
0
Kategorie: Historie

Před stoletím rudí poraženi, po sto letech růžoví přicházejí

Sdílejte článek:

HERAKLEIOS STALKER

Je to právě sto let od doby, kdy oddíly ozbrojených dobrovolníků a válečných veteránů v Německu, potlačili tzv. Spartakovské povstání. Sto let od doby, kdy velice krvavě a rázně zabránili nástupu komunismu v Německu…

[ad#textova1]

Před sto lety Freikorpsi, „Svobodné sbory“, zlikvidovali německou komunistickou revoluci a popravili její vůdce, Karla Liebknechta a Rosu Luxemburgovou. Zatímco potlačení revoluce jako takové nelze, než schvalovat, přestože jí vykonali Freikorpsi, které se jinak dopouštěli válečných zločinů a ukrutností v Pobaltí a proti polskému lidu, otázka popravy Liebknechta a Luxemburgové už je složitější. Nelze jí schvalovat, nelze jí odsoudit, musíme se na ní po sto letech podívat.

Karl Liebknecht byl sociálně demokratický politik, poslanec za sociálně demokratickou stranu SPD v Říšském sněmu, právník a aktivista, který se podílel na šíření levicové propagandy v Rusku a udržování spojení s ruským bolševismem. Karl šel ve šlépějích svého otce Wilhelma, který byl zakladatelem německé sociální demokracie. Byl aktivním členem Socialistické internacionály a zakladatelem Socialistické mládeže internacionály. Od roku 1912 poslancem a od roku 1914 formoval tzv. Spartakovský svaz, společně s Rosou Luxemburgovou a dalšími radikálně levicovými politiky. V roce 1916 byl zatčen a odsouzen na dva a půl roku vězení, ale už v říjnu 1918 byl propuštěn na milost posledního císařského kancléře, prince Maximiliána Bádenského.

Rosa Luxemburgová pocházela z úplně jiné sociální vrstvy a jiného prostředí. Narodila se v Zamośći do rodiny polských Židů v polském území ovládaném Ruskem. Byla nejmladším dítětem Eliaše Luxemburga, obchodníka s dřevem. Její otec byl liberálním demokratem a nakazil svou ideologií i svou dceru. Od roku 1886, kdy bylo Luxemburgové patnáct let, se aktivně účastnila činnosti polské levicové strany Proletariát. Podílela se na generální stávce, jejímž výsledkem byla poprava vůdců Proletariátu. Od roku 1889 přebývala ve Švýcarsku, kde se setkala s budoucím sovětským komisařem školství Lunačarským. Studovala matematiku, politiku, filozofii a ekonomii. Od roku 1898 žila v Berlíně, kde se zapojila do činnosti levého křídla SPD, útočila na umírněné socialisty kolem Eduarda Bernsteina. V berlínské centrála SPD vyučovala levicové kádry ekonomii a marxismu. Mezi její žáky patřil i Fridrich Ebert, její budoucí úhlavní nepřítel, a muž, který později vydá příkaz k její likvidaci.

Luxemburgová a Liebknecht začali úzce spolupracovat v rámci Spartakova svazu. Luxemburgová začala používat pseudonym Junius, na počest zakladatele Římské republiky Lucia Junia Bruta (prapředek slavnějšího Marka Bruta). Agitovali proti odvodům do armády v probíhající První světové válce, agitovali za porážku své země, generální stávky, nepokoje a násilnosti. Bolševický převrat v Rusku vítali, ale s bolševismem se rozešli, když se bolševismus musel začít přizpůsobovat realitě a zavádět tvrdé metody, aby se udržel u moci. Na druhou s tranu, Luxemburgová tvrdě kritizovala bolševiky i za to, že splnili své sliby, že provedli pozemkovou reformu ve prospěch rolníků, kteří podle Luxemburgové nebyli dostatečně politicky vyspělí, a taky, že dali národům právo na sebeurčení. Opět, podle elitářské marxistky Luxemburgové mohli určovat svůj osud pouze velké národy (Rusové, Angličané, Němci a jiní). V novém marxistickém řádu nebylo místo pro Čechy, Poláky, Armény, Finy a jiné malé národy.

V listopadu 1918 se zhroutila německá monarchie a na mnoha místech němečtí socialisté vyhlásili sověty. O této etapě jsme Vám již psali v jedněch z předchozích „Dějin podle altrightu“, které byly věnované otázce Freikorpsu. Liebknecht a Luxemburgová se v této chvíli střetli s umírněnými socialisty. Umírnění socialisté vyhlásili Výmarskou republiku, radikální socialisté vyhlásili „Svobodnou socialistickou republiku“.

V noci z 31. prosince 1918 na 1. ledna 1919 Liebknecht zakládá Komunistickou stranu Německa, která se spojuje se Spartakovci a Rosou Luxemburgovou. 4. Ledna Spartakovci a komunisté zahajují svoji vzpouru. Den poté vypukli nepokoje a statisíce lidí, nezřídka ozbrojených, zaplnili ulice Berlína, ale vše bylo bez ladu a skladu. Rozbuškou nepokojů bylo odvolání berlínského policejního presidenta Emila Eichhorna, protože odmítl použít násilí proti dělníkům během tzv. Vánoční krize.

Statisícové nepokoje zaskočili i samotné Spartakovce a komunisty, kteří tak měli jasnou převahu. Úmyslně používám oba termíny, protože brzy dojde mezi těmito skupinami k rozkolu, který bude mít podíl na jejich porážce. Na straně revolucionářů stojí i jedna z mála levicových Freikorpsů, tzv. Lidová námořní divize, složená v německé námořní pěchoty a důstojníků, kteří byli v kontaktu s Liebknechtem a sympatizovali se socialismem. Další, kdo se připojuje k radikálům je Nezávislá sociálně demokratická str ana, radikálně levicová odštěpená frakce SPD.

Revolucionáři obsadili velitelství berlínské policie a zvolili si „Prozatímní revoluční výbor“, který měl převzít moc v zemi. A tehdy došlo k rozkolu mezi Spartakovci a komunisty. Liebknecht a jeho část komunistů, žádali ozbrojený převrat, okamžité převzetí moci a svržení vlády. Spartakovci vedení Luxemburgovou a další část komunistů, navrhovali jednání s vládou Fridricha Eberta. Na místo převratu vyzvali ke generální stávce na 7. leden. Ta se skutečně uskutečnila za účasti 500 tisíc stávkujících . Liebkn echt a další radikálové mezitím jednali s Lidovou námořní divizí, ale ta se odmítla připojit k revoluci a vyhlásila neutralitu. 8. Ledna komunisté a Liebknecht opustili Prozatímní revoluční výbor na protest proti snaze o jednání s Ebertem.

Ebert pozvání přijal, ale už o dva dny dříve pověřil ministra obrany Noska, aby svolal Freikorpsi a další vojenské jednotky k potlačení povstání. Ještě toho dne, kdy začala jednání, se roznesla zpráva o příjezdu Freikorpsu na příkaz Eberta a povstání vypuklo nanovo. Komunisté sice měli obrovskou početní převahu, ale Freikorpsi měli válečné zkušenosti, špičkový výcvik a výzbroj, výstroj a munici. V následujících bojích bylo zabito 156 Spartakovců a padlo 17 příslušníků Freikorps. Večer 15. ledna byli Luxemburgov á a Liebknecht zadržení v bytě ve Wilmersdorfu a předáni k výslechu největší jednotce Freikorpsu, Garde-Kavallerie-Schutzen-Division kapitána Waldemara Pabsta, který je vyslýchal. Po výslechu byli oba revolucionáři zbiti a zastřeleni. Tělo Rosy Luxemburgové bylo hozeno do vodního kanálu a Liebknecht byl odvezen do městské márnice.

Nyní, proč je smrt Luxemburgové a Liebknechta sporná. Jejich likvidace z nich učinila mučedníky. Další členy marxistického panteonu mučedníků, který se tak rozrostl. Oba se stali uctívanými ikonami ve Východním Německu a částečně i zbytku socialistického bloku. Dodnes se každoročně konají průvody a demonstrace na jejich počest. Letos to bude asi velký průvod, vzhledem ke stému výročí. Pro věc kontrarevoluce by bylo příhodnější, kdyby zdivočelé Freikorpsi jen zlikvidovali revoluci a oba tyto revolucionáře zavřeli někam do chládku. Přesně opačnou chybu udělala rusk á prozatímní vláda, když nenechala po červenci 1917 zlikvidovat uvězněné bolševiky, a tím jim umožnila chopit se moci. V červenci 1917 měla likvidace bolševiků opodstatnění, protože nikde jinde neexistovalo takové riziko. Likvidace Luxemburgové a Liebknechta naproti tomu dala bolševikům do budoucna morální náboj.

[ad#pp-clanek-ctverec]

 

Autor: Herakleios Stalker

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 4,11 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky