“Poslouchat budete!” aneb jak se obcím krade samospráva

Samospráva znamená samostatně spravovat. Ta územní je pak základem – protože fungující obce a města jsou předpokladem fungování státu. A ony zatím opravdu (až na obrovské výjimky) fungují – patřilo by se ale dodat navzdory všem “zločinům” dnešní doby, které jsou na nich páchány. A že jich je!

Největším z nich je stále viditelnější ruka státu, který staví radnice do pozice dřívějších národních výborů s příkazem “Poslouchat budete!”

A obce donekonečna vysvětlují každou jednotlivost, plní vršící se příkazy shora, a ztrácejí postupně svobodu vlastního rozhodování a právo na vlastní rozum.

To se děje přesto, že stát není obcím nadřízený. Naopak – měl by být pro samosprávu odborným servisem. Spolupracujícím a ochraňujícím “velkým bratrem”. Jenže dnes je spíš zlou macechou s otčímem dohromady, a obce jsou zoufalé týrané “děti”.

Začnu ale zcela otevřeně – tím, že si uvědomuji, že kvůli některým vykukům je kontrola samosprávy třeba. Proti té rozumné proto nenamítám zhola nic. Dokonce si umím představit kvůli některým extra činům komunálních politiků zakotvit do právního řádu právo odebrat jim soudním rozhodnutím mandáty zastupitelů. Některým by to totiž patřilo. Tedy netrpím bludem, že každý starosta je svatý muž a každá starostka geniální manažerka, a všichni zastupitelé moudří a nezištní lidé. Nicméně tvrdím, že těch nedobrých je skutečně pouze malý zlomek. I proto má samospráva důvěru skoro 80% naší populace, a to je občanům na očích jako nikdo jiný. A o těchto slušných a pracovitých a kreativních lidech na radnicích, kteří by pro svou obec dýchali, je tento blog. Je jich totiž skutečně většina. Vážím si jich, fandím jim, a pomáhám, když na ně dopadne ruka karatele a kazatele – tedy státu a jeho institucí.

Ano, rozumný dozor…
Jenže… rozum se z dozoru nad samosprávou obcí už dávno vytratil a máme tu období formalistické buzerace, šikany prostřednictvím právních předpisů a vyvolávání strachu, že zastupitele dnes lze “zavřít” za kde co. I za do nebe volajícící nesmysly. O tlaku opakujících se dotačních kontrol se mi už ani nechce mluvit, protože je zastupuji u soudů, a tvrdím, že zavřít by naopak někoho měli za lichvu 100% penále. Po lidech na radnicích, kteří jsou právními laiky, se navíc vyžaduje absolutní bezchybnost při výkladu našich chybných a odporujících si zákonů, a jejich úzkostlivé plnění, i kdyby “zemřít měli”, a to i v situacích,kdy těch zákonů někdo hrubě zneužívá (zákon o přístupu k informacím). Zkrátka stát vyžaduje po obcích plnění všeho, zatímco sám má někdy problém plnit to základní – zajistit předvídatelnost práva, a včas rozhodovat – loni má advokátní kancelář dostala rozhodnutí o odvolání proti Platebnímu výměru na odvod dotace po třech letech. Ano, čtete správně. Po třech letech. Po tu dobu byla obec v nejistotě, zda bude muset 15 milionů vracet, nebo ne, a to jí ještě hrozilo 100% penále. Tříletou dobu sice poněkud “vyžehlil” fakt, že stát ustoupil a snížil nařízený odvod na 700 tisíc, ale přesto je ta doba neuvěřitelná.

Ocenila jsem v těchto souvislostech fair play povinností každého důslednost města Pelhřimov, s níž jsme šli až k Ústavnímu soudu, když se stát nechtěl starat o svůj majetek na veřejných prostranstvích. Soud mu řekl něco zcela samozřejmého – státe, starat se musíš jako každý jiný vlastník. Tedy i stát má své povinnosti – ví to?

Za těchto okolností fakt, že státní zastupitelství neví, co je samospráva, ani nepřekvapí. V tomto týdnu jsem si přečetla v jednom jeho vyjádření k Nejvyššímu soudu, že “veřejnou mocí se rozumí jednání územního samosprávného celku při výkonu samostatné i přenesené působnosti”. Samospráva ale přece není výkon veřejné moci! Tu vykonává jen jako prodloužená ruka státu v některých oblastech, například typicky je to stavební úřad a jeho rozhodování. Jednání obce v normálních soukromoprávních vztazích, jako jsou nájemní smlouvy nebo smlouvy kupní, není výkonem veřejné moci – to dělaly kdysi ty národní výbory. Jsme tam tedy zpět, když podobnou neuvěřitelnou větu napíše Nejvyšší státní zaatupitelství?

Zkrátka obce tedy dnes čelí nejvyšší míře šikany státu od doby svého znovuobnovení v roce 1990, a zcela se tím popírá jejich ústavně garantované právo na samosprávu jako takovou. 

Ta “šikana” a tlak má mnoho podob, namátkou: 

• vysvětlování téměř každého rozhodování podle zákona o obcích, který je už tak přežitý a praxí překonaný, že vytvořit podle něho právní výklad je v řadě otázek zhola nemožné
• snaha zasahovat do toho, jak bude obec rozhodovat (za kolik prodá, pronajme, koho jak odmění apod.), protože co kdyby náhodou neměla vlastní rozum, nebo chtěla své občany okrást?
  (případ města Dašice, které nutilo MV ČR vysvětlovat, proč prodalo někomu dům, když jiný nabízel o 30 tisíc víc – až soud státu vysvětlil, že je mu po tom houby. a město nikomu nic vysvětlovat nemusí)
• opakované kontroly dotací s cílem najít sebemenší formální chybu a odebrat nebo nevyplatit dotace, a ještě lépe dát 100% penále
  (neuvěřitelný případ obce Turovice, která nemá ani 300 obyvatel, a má platit státu lichvářské penále 100%, tedy 30 milionů – čtete skutečně správně – což ji bude ničit desítky let)
• trestní stíhání a obžaloby lidí, kteří se snažili něco dobrého pro svou obec či město udělat
  (případ zastupitelů města Postoloprty, nezákonně obžalovaných za tvrzený prodej domu pod cenou -ukázalo se, že znalec státu podal lživý posudek, nebo případ starostky obce Velká Lhota, obžalované za to, že způsobila své obci prospěch (!!!), protože uzavírala s občany darovací smlouvy na příspěvek na infrastrukturu – čtete opravdu správně, nebo případ odsouzeného bývalého starosty za to, že tvaroval těleso skládky odpadu podle odborné studie, jen proto, že nevěděl, že vedle odborné studie musí mít stavební povolení… a mohla bych pokračovat)
• zákon o přístupu k informacím je zneužitelný tak, že stačí jeden neúnavný žadatel, a obec je paralyzovaná vyřizováním jen této agendy
• zákon o zadávání veřejných zakázek, který nutí obec zadat zakázku firmě 200 km vzdálené za tzv. podseknutou cenou, i když má přímo ve městě jinou firmu, prověřenou a velmi kvalitní; a běda to neudělat – ihned následují pokuty od ÚOHS (je tu vůbec ještě samostatné rozhodování odpovědných lidí?)

Je tedy samospráva ještě opravdu samosprávou? Nebo je udýchanou podřízenou služebnicí státu, trestanou za každou chybu? 

Ústava říká, že samostaná je, a má právo být. Realita však je zcela jiná.

Doba, kdy nebude chtít nikdo do křesel zastupitelů vůbec usednout, se tak blíží mílovými kroky. A není to nakonec cíl? Otrávit lidi tak, že nebudou chtít své obce a svá města tímto ponižujícím způsobem spravovat, a bude se toho muset opět ujmout stát? Obávám se, že to tak může být.

Samostatná a sebevědomá samospráva se totiž žádnému autoritářskému státu moc nehodí – protože taková samospráva je silná a má vysokou autoritu u občanů. Proto tu vždy byla snaha tuto autoritu oslabit, a vytvořit ze samosprávy služebnici podřízenou státu. Ale to se nesmí stát. Proto nastává doba, kdy obce musí začít bránit svou podstatu třeba až u Ústavního soudu. Maličkostmi počínaje, a zásadními věcmi konče. A soudy nemohou jinak, než samosprávu podpořit v tom základním – v jejím právu na samosprávu, do které jim nemá právo stát mluvit. I když se o to právě snaží horem dolem, a zkouší, co vše mu ještě projde.

Proto by další roky měly být obdobím, kdy obce budou tvrdě vzkazovat státním úředníkům – NEPROJDETE. Protože my se nedáme. 

Autor: Jana Zwyrtek Hamplová