Poblouznění mocí

Přitom není pravda, že by bylo na světě více rasismu, podobného, který propagovala nacistická ideologie. Tak jako už mnohokrát předtím, slovo, v tomto případě „rasismus“, dostalo nový význam. Za rasistu v podstatě můžete technicky vzato označit kohokoliv, kdo nesouhlasí s ideou multikulturalismu, modly dnešního světa. Jednou to možná dotáhneme tak daleko, že za rasisty budou označeni i ti, kteří žijí v manželství s manželkou či manželem stejné barvy kůže…

Lynčující dav

Co se ale skrývá za nedávnými událostmi? Proč je dáno tolik prostoru lynčujícímu davu kvůli smrti černocha George Floyda, a vlády v lepším případě jenom přihlížejí, v horším rozpouštějí celé policejní sbory? Proč se ve velkém kácí sochy historických osobností, které jsou rovněž onálepkovány jako „rasisti“? Kdo tomu velí? Jsou to ti stejní lidé, kteří ve velkém propagují LGBT, homosexualitu, feminismus, multikulturalismus, etický relativismus a naopak brojí proti národnímu státu, náboženství, tradici, rodině a západní demokracii, která vyrostla na křesťansko-židovské tradici a antických základech.

Právě tyto instituce jsou nepřátelé číslo jedna, neboť v lidech pěstují umírněnost, konzervativní postoje, moudrost, úctu a lásku k bližním i k Bohu. Ani svoboda není pro levicové radikály vítaným společníkem, přestože se jí mnohokrát zaštiťují. Ve svobodné společnosti lze těžko prosazovat jeden jediný (dle levicových progresivistů ten správný) náhled na svět nátlakem a vyhrožováním. Ne, progresivisté okleštili svobodu od zodpovědnosti. Svoboda a demokracie jsou pro ně jenom hracím polem, kterému se snaží vtisknout vlastní pravidla: zavádění cenzury, označování „nepohodlných názorů“, pozitivní diskriminace, hon na všechny, kteří s jejich progresivistickou propagandou nesouhlasí.

To nepopisuji éru nacismu a komunismu před takřka osmdesáti lety. To je dnešní realita. Jen místo dělnického proletariátu je nyní v kurzu „menšinový proletariát“. Stačí si jen vybrat: homosexuálové, transsexuálové, černoši, migranti… v podstatě lze menšinu vyrobit uměle i na míru a postavit ji proti většině, která je vždy vinna a má v očích neomarxistů utlačovatelskou funkci. Je jedno, čí práva neomarxisté naoko hájí (o jejich dobro jim v konečném důsledku absolutně nejde), důležité je, že poslouží svému účelu: nikoli k větší svobodě, ale k destrukci svobody.

Namísto úcty ke všem lidem, kde každý člověk je jedinečný a neopakovatelný, je propagováno bezpohlavní individuum, bez národní i jakékoliv jiné identity, odtrženo od víry i morálky, bez vlastního názoru, plně pod kontrolou apoštolů Marxových. Jen v takovém světě si mohou být skutečně všichni rovni.

 Opium moci

Lidé mohou být dnes překvapeni, odkud se tento marast bere a proč lidi „náhle“ zešíleli, kácí sochy, ruší policii, pořádají ve velkém LGBT průvody, vymýšlí „politicky korektní“, genderově neutrální výrazy, nechávají ve středu EU promlouvat náctiletou studentku Grétu Thunbergovou a konají další, naprosto scestné a rozumu i zkušenostem odporující činy. Proč? Co se to děje?

Vše má společného jmenovatele, který se napříč lidskými dějinami nemění: touha po moci. Pokud člověk se zlými úmysly zavětří špetku moci, je to jako když potenciálnímu narkomanovi nabídnete jehlu s heroinem. Už nedokáže přestat. Touha po moci je schopna člověka ovládnout tak, jak to ani alkohol nedokáže. Z alkoholové závislosti se může člověk vyléčit, či alespoň se alkoholu do konce života vyhýbat (čili pojem léčba může být v tomto případě poněkud zavádějící).

Avšak z tenat opiátu moci už člověk neunikne, leda po nějaké drastické události, která mu změní život natolik, že přehodnotí veškeré životní postoje. Takový člověk, který má moc, žádá víc a přitom postupně odhazuje další zábrany, pošlape svoje veškeré morální a etické zásady, přenastaví své svědomí do polohy „vypnuto“ a nakonec zaprodá svoji duši a obětuje vše — jen pro dosažení co největší možné moci. Ovládat ostatní a přinutit je k poslušnosti je příliš sladkým lákadlem, které se nedá odmítnout.

To je podle mého názoru společné všem neomarxistům a levicovým progresivistům. Jim není na tomto světě nic svaté. Je jedno, jestli lidi donutí přijmout myšlenku, že na světě existuje sto a jedno pohlaví, nebo že jsou všichni běloši rasisté a musí být ostatními podrobeni, nebo je donutí myslet si, že sníh je černý a ne bílý. Pokud mají moc ovlivňovat celé národy a veškeré aspekty lidského života, jejich jediná touha života se naplňuje… ale nikdy nebude dostatečně naplněna. To je ďáblův trik, který tito lidé neodhalí — nebo odhalí, ale až když je příliš pozdě.

Inspirace z písma

Pokud přemýšlím o moci jako takové, vždy mě tyto myšlenky zavedou zpátky na stránky Bible, konkrétně do Lukášova evangelia:

„Potom ďábel v jediném okamžiku odkryl moc a bohatství všech království světa a řekl: ‚To všechno mi patří a mohu to rozdávat, komu se mi zlíbí. Vzdej mi poctu a všechno to bude tvé.‘ Ježíš řekl: ‚Je psáno, že jedině Boha máme uctívat a jenom jemu se klanět.‘„ (Lk, 4, 5-8).

Ježíš byl na poušti po dobu 40 dní a během toho času byl pokoušen ďáblem. Slovo „pokoušen“ jsem zvýraznil, protože je k pochopení tohoto úryvku evangelia důležité. Zcela jistě se nejednalo, jak si možná mnozí křesťané romanticky myslí, o náhlé oslovení Ježíše ďáblem, který mu začne vyjmenovávat jednotlivé návrhy, které ale přece nemohou padnout na úrodnou půdu, protože je Ježíš svatý, syn Boží. Toto zkreslené vidění pokušení nám brání pochopit, co Ježíš mohl ve skutečnosti na poušti prožívat.

Zkuste si to jen představit: Ježíš, Mesiáš, syn Boží a spasitel lidstva, s mocí schopnou uzdravovat nemocné a křísit mrtvé, proměňovat vodu ve víno, rozmnožovat chléb a kázat přírodním živlům, by měl skutečně moc ovládnout svět a kralovat mu jako nejmocnější panovník v lidských dějinách. Mohl by si podmanit celé lidstvo, kdyby chtěl. Který člověk by takovému pokušení mohl odolat? Koneckonců, Ježíš byl také člověk, nám podobný, a jak si ďábel mohl myslet, zmanipulovatelný.

Ježíš však takovému pokušení nepodlehl. Zavrhl moc, která mu byla nabízena, místo toho se pokorně nechal vydat do rukou lidí, kteří právě takové moci říci NE nedokázali. Místo vládnutí se rozhodl naopak lidem sloužit. Místo vládnutí jej čekal kříž, na kterém byla ještě přibita posměšná cedule „Toto je židovský král.“ Král, který odmítl pozemskou vládu, aby lidé mohli být zachránění, spaseni. To všechno se stalo, protože Ježíš viděl, že klanění se mamonu svět a lidi nespasí. To dokáže jenom Bůh, k němuž se máme s důvěrou obracet a pouze jemu být poslušní. Jen tak se vyhneme zhoubnému vlivu moci, která slibuje, že daruje, ale místo toho si jen žádá a bere.

Omítněte pokušení!

Zkusme proto být Ježíši podobni a rovněž řekněme NE té moci, která sice mnoho naslibuje, ale nakonec nás stráví zaživa. Odmítněme výzvy neomarxisticky smýšlejících lidí, kteří nám slíbí dobré zázemí, skvělou kariéru, skvělé vzdělání pro naše děti, mnoho „lajků“ na facebooku a twitteru a mnoho dalšího, pokud budeme souhlasit a podporovat jejich nesmyslnou agendu kulturní revoluce. Postavme se na stranu, která má úctu ke každému člověku, bez nutnosti vytvářet rovnostářskou společnost, úctu k národu, bez nutnosti vytvářet umělé multikulturní prostředí, úctu ke svobodě a demokracii, bez nutnosti politické korektnosti a vytváření atmosféry strachu z projevení vlastního názoru, a úctu k Bohu, která v dnešní době chybí ze všeho nejvíc.

• Radovan Beňo, KonzervativníNoviny.cz