Planeta daňových poplatníků

Antikapitalismus je tak všední, že není ani tak znepokojující, jak by měl být. CEO pobíhá dokola v super-efektním obleku, vždy spěchá z místa na místo a jeho hlavním úkolem je, aby vypadal dobře a na každého štěkal. Několikrát vzpomene, že vývoj léků je především o zisku. Tak říká vědci (parafráze): „Nemluvte mi o riziku. Vynalezněte lék. Pak se stanete slavný a já vydělám peníze. Tak to funguje …“

Ach ano, řízení podniku, jak jej prezentují filmy.

Pak je tu soukromé vězení opic, kde jsou zvířata zotročená v klecích předtím, než se dostanou do laboratoře, kde jsou napumpována experimentálními léky. Zažívají šoky elektrickými obušky, bití holemi, krmena kaší a neustále ponižována blbcem, který je má na starosti. Jak jen ten divák cítí hluboký soucit s těmito ubožáky. A jaké uspokojení poté, co naplánují svůj velký útěk. Vedené nejinteligentnější a nejsilnější z nich — opicí, která se naučí otevírat zámek — opice zrekonstruují den Bastily, skáčou z horní části vězení a volně běhají po městě. Ale oni jen nezabíjejí lidi. Ne, jsou soucitní, ba dokonce i lidští. Oni se jen chtějí dostat zpět do svého přirozeného prostředí, kde mohou šplhat a skákat ze stromu na strom.

Fandím těmto nádherným opicím! Jak moc nám připomínají náš vlastní osud!

Jak to? No, pokud rozumíte ideologickému podtónu filmu, všichni jsme zotročení bezohlednými korporacemi a jejich neúnavným úsilím o zisk. Experimentují na nás, když jsou dobří a připraveni, a jinak nás drží v klecích a krmí nás kaší.

My jsme opice!

Co musíme udělat? Musíme získat nové vědomí, sejít se a naplánovat náš útěk! Pojďme najít klíč, převezme naše firemní mistry a utíkejme jako splašení, dokud nenajdeme náš ráj, který je určitě někde, kde bychom mohli žít v souladu s přírodou a bez korporátní smyčky kolem krku.

Je tu ale jeden problém: toto nemá nic společného s realitou. Ano, firmy chtějí zisky. Určitě jsou lepší než ztráty. A jak se k nim dostanou? Tím že vyrábějí věci, které chceme kupovat. Pokud ty věci nechceme, stačí je nekupovat. Vyhýbání se výdajům je způsob, jak se dostaneme z naší údajné smyčky kolem krku.

Celý systém volného trhu působí nikoli na základě vztahu pána a otroka, ale na výměnném principu. Všechny strany se musí dohodnout dobrovolně. Pokud je někdo v tomto systému zotročen, je to společnost, která se musí otrocky snažit získat peníze od nás tím, že nám dodá zboží a služby, které chceme. Pokud se jim to nepodaří, zemřou. Pokud žijí, jsme to my, kdo jim to umožňuje.

Úspěšné společnosti produkují zisk, protože se ukazuje, že chceme chytré telefony, dobré oblečení za přijatelnou cenu, zdravotnictví, stylové bytové doplňky, notebooky, potraviny, které nás neotráví, čas od času zmrzlinu, ryby z Vietnamu, sociální internetové aplikace, ovoce z Brazílie, boty z Číny, klavíry z Německa či elektroniku z Japonska.

A co víc, tyto společnosti neprojídají své zisky. Naopak, mnoho z nich nám doporučuje stát se spoluvlastníkem v naději, že budeme získávat dividendy a hodnota našeho podílu poroste tak, jak se společnost stává stále cennější.

Nějakou šibenici!

A přesto je pravda, že forma otroctví existuje i dnes a daří se jí po celém světě. Žijeme v klecích. Uštědřuje nám elektrické šoky. Jsme krmení jakousi kaší. A experimentují na nás. Mluvím o vztahu jednotlivců a vlád po celém světě.

Žijí pouze z nás, protože vlády samy o sobě nic neprodukují. Extrahují 40 procent našeho bohatství tak či onak a používají tyto peníze na stavbu svých hradů a na upevnění své síly. To je, opravdu, pro ně to nejhodnotnější. Jinak bychom pro ně žádnou hodnotu neměli.

Okrádají nás jménem poskytování péče po celý náš život. Jménem zajištění naší bezpečnosti, ponižují nás a chovají se k nám jako ke zvířatům — a pak mají drzost tvrdit, že tento systém je o veřejné službě. Vytvářejí miliardy zákonů, které nemůže nikdo pořádně dodržet, a přesto nás uvrhnou do vězení, když se rozhodnou chytit nás při jejich porušování. Přikáží nám, abychom se navzájem zabíjeli jménem vlastenectví, ale oni jsou v této hře jedinými vítězi.

Státy zorganizovaly celé lidstvo podle politické linie. Jsem Američan. Ty jsi Číňan, ty Rus, tys Nigerijec, ty Švéd. Ale podívejte se na to: většina z těchto politických hranic je zcela libovolná, a dokonce i umělá. Idea „od moře k moři“ byla záměrem elit 19. století a ne „otců zakladatelů“. V historii neexistovaly nic takového jako „Čína“ — elity musely zničit historické regionální dynastie, aby vytvořily moderní národní stát.

A díky sociálním sítím a digitální komunikaci zjišťujeme něco velmi důležitého. Všichni máme jakési bližší spojení — potenciálně-hluboký vztah — mezi sebou, v porovnání s naším vztahem ke státům, které nám vládnou. Významným faktem je, že jsme silnější spolu, ne od sebe. My jsme drtivá většina, oni jsou menšina. Jak jsme viděli během „arabského jara“, dokážeme se sdružit, abychom se učili navzájem, plánovali naši budoucnost. Potom už jen třeba jednat.

Ale není třeba nikam utíkat. My už jsme doma. Je to právě stát, kdo je nezvaným hostem, vetřelec, který demoluje naše místo, zkresluje realitu a porušuje naše práva. My jen musíme prosadit naši moc nad sebou samými a nárokovat si to, co nám právem patří. Zůstane jim pouze podlézání, ale jejich propaganda nebude mít na nás žádný vliv, protože my známe rozdíl mezi pravdou a lží.

A co nám zůstane? Svoboda sloužit ostatním, vzájemně spolupracovat, inovovat a vlastnit. Výsledkem bude to, co Murray Rothbard nazval „anarchokapitalismus“, nebo to, co Hans H. Hoppe označuje jako „přirozená společnost“ bez státu.

Takže ano, je tam určitý smysl, ve kterém má tento film pravdu. My jsme opice. Ale dělá jednu obrovskou chybu v tom, že nerozeznává rozdíl mezi přítelem a nepřítelem v boji o svobodu.

Autor: Jeffrey Tucker, Původní článek: Planet of the Taxpayers