Ota Šik: věčný snílek „třetí cesty“

Ano, už před šestnácti lety zemřel PT Prof. Dr. Ota Šik, DrSc., hlavní postava nesporně nejambicióznějšího pokusu o reformu socialistické ekonomiky.

Kdo byl Ota Šik

Ota Šik (11. 9. 1919 v Plzni — 22. 8. 2004, Sankt Gallen) byl ekonom a politik tzv. pražského jara. Ve známost vešel jako tvůrce hospodářských reforem, označovaných jako třetí cesta (socialismu).

V roce 1940 vstoupil jako nezaměstnaný do tehdy ilegální KSČ. O rok později, až do konce války, byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen (podle norimberských zákonů byl označen za žida), v 50. letech propagoval totalitní direktivní plánování podle vzoru Sovětského svazu. Od roku 1961 působil jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV. Roku 1962 byl zvolen do ústředního výboru KSČ, od roku 1964 řídil státní a stranickou komisi pro hospodářské reformy. V dubnu 1968 byl na základě návrhu Alexandra Dubčeka jmenován zástupcem ministerského předsedy a koordinátorem hospodářských reforem (což v Moskvě vyvolalo negativní reakce a vyjádření o restauraci kapitalismu v Československu). Po ztroskotání Pražského jara, protože dobře znal své pappenheimské a věděl, že budou lítat hlavy, emigroval do Švýcarska. [1] Od roku 1970 pracoval jako pedagog v Basileji a Manchesteru a později jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallenu ve Švýcarsku. [2] Režim pak už byl nucen spokojit se vzhledem k jeho osobě jen s občasnými denunciacemi a flusáním.

Potíže růstu, nebo růst potíží?

Když se hovoří o Pražském jaru 1968, je tím míněno především politické uvolnění, zrušení cenzury a obnovení svobody projevu. Na druhou stranu se však hovoří o takzvaném „obrodném procesu“ uvnitř KSČ, což znamená jen výměnu stráží na vrcholných pozicích, aniž by to ohrozilo mocenskou podstatu Komunistické strany. A za třetí je samozřejmě jaro a léto 1968 spojováno s pokusem o hospodářskou reformu. S odstupem let však víme, že tak jako s předchozími body, ani s ní to nedopadlo příliš slavně.

Jelikož budeme hovořit o architektovi ekonomické reformy, ponechám zatím ostatní body bez povšimnutí a podíváme se na výklad snahy o ekonomickou reformu. Podle jednoho názoru se pokoušeli tehdejší komunističtí národohospodáři reformovat nereformovatelné a tím nutně byli odsouzeni k neúspěchu, podle opačného názoru se jednalo o seriózní pokus vymyslet takzvanou třetí cestu, tedy syntézu volnotržního, kapitalistického uspořádání se systémem centrálního plánování a bohužel jim v tom zabránily pouze přišedší tanky Varšavskogo dagavora.

Na místě je samozřejmě otázka, zda vůbec byla nějaká reforma zapotřebí. O tom zřejmě není nejmenšího sporu. Tak jako už v roce 1953 upadlo centrálně řízené hospodářství do hlubokých problémů, ze kterých se dostalo pouze loupeží století, takzvanou „měnovou reformou“, o pouhých deset let později se zhroutila i 3. pětiletka. Plánované hospodářství nebylo schopno produkovat to, co se od něj očekávalo a vzdor politickým proslovům došlo ve skutečnosti k silnému propadu hrubého domácího produktu. Proklamacím typu „potíže růstu“ už nikdo nevěřil.

První opatření přišlo už v lednu 1965, kdy byly uplatněny prvky takzvané pružnosti cen, tedy ceny zboží už neurčovala komunistická strana (prostřednictvím Státní plánovací komise a Cenového úřadu), ale bylo umožněno i výrobcům, aby začali sledovat podnikový zisk, do té doby věc zcela nevídanou a nemyslitelnou. V lednu 1967 došlo k cenové reformě, která do cen zboží zahrnula alespoň nákladovost. Z politických důvodů samozřejmě nebylo možné používat výrazu reforma, to by mohlo naznačovat, že něco je sakramentsky špatně, když je nutné to reformovat, a používalo se eufemismu „nová soustava řízení“, později ještě vylepšeného na „zdokonalenou soustavu plánovitého řízení národního hospodářství“.

Celý následující rok (ať už se tomu říkalo jakkoliv) šlo spíše jen o určité odborné debaty absolventů politické ekonomie. Až na jaře 68 se do diskuze mohla zapojit i široká veřejnost. A právě Ota Šik, který se v té době stal místopředsedou vlády a byl nadán poměrně dobrými rétorickými schopnostmi, se stal popularizátorem a mediální tváří této reformy. Jezdil po republice, přednášel, psal články, vystupoval v rozhlasu i v televizi. A právě jeho televizní vystoupení na jaře a v létě 1968 byla důvodem, proč se ekonomická reforma stala jedním z hlavních témat Pražského jara.

Právě na některých číslech ze statistiky Ota Šik jasně demonstroval, že ve státním zřízení, které samo sebe deklarovalo jako nejspravedlivější, budované dělnickou třídou a pro dělnickou třídu, je ve skutečnosti dělník (ve srovnání například s kapitalistickým Německem) obyčejným žebrákem. Demonstroval to velmi jednoduše podle času, který museli oba dělníci odpracovat v zaměstnání, aby si vydělali na koupi v podstatě stejného zboží.

Například československý dělník na koupi takzvaného „tranzistoráku“ musel odpracovat 117 pracovních hodin, zatímco západoněmecký soudruh pouhých 12 hodin. Obdobně například u obyčejné čokolády, na jejíž kilogram československý dělník pracoval 10,5 hodiny a kapitalistický dělník pouhou 1,5 hodinu. (Těch příkladů samozřejmě uváděl daleko více, viz tabulku níže.) To bylo pro mnoho lidí naprostým otřesem, protože do té doby byli spíše masírováni vládní propagandou o tom, v jaké hluboké bídě žijí dělníci na Západě a jak jsou těžce vykořisťováni svými kapitalisty. To, že je v socialistickém Československu vykořisťuje (vlastně ve skutečnosti mnohem více) strana a vláda, bylo pro ně opravdovým šokem. V plném rozsahu si teprve uvědomili, jak strašlivou cenu platí za stoprocentní zaměstnanost a byli k platnému hospodářskému modelu právem skeptičtí. Lidé pak říkali, že to není žádné umění, dát všem malé výdělky, a tím pak moci všechny uměle zaměstnat. [3]

Ostatně, nebylo nikdy lepšího příkladu, než rozdíl v životní úrovni východních a západních Němců, přičemž obě Německa vycházela v podstatě ze stejného hospodářského stavu, obě Německa byla postižena válkou a jejími důsledky, obě Německa měla víceméně stejnou sociální skladbu obyvatelstva, lišila se jen a pouze tím, že jedno Německo hospodařilo pomocí socialistické, centrálně plánované ekonomiky, v druhém Německu ministr Erhart (i vzdor námitkám amerických poradců) ekonomiku liberalizoval, zcela uvolnil prostor soukromému podnikání a aplikoval principy laissez-faire, tedy marxistickým termínem, kapitalismu. Důsledky se projevily právě v těch srovnávacích statistikách.

Hned jak sovětské tanky rozjezdily pokus o zavedení „socialismu s lidskou tváří“, konzervativní klika Komunistické strany se urychleně vrátila k centrálně řízené ekonomice a ponechala jen několik zavedených prvků reformy, které bylo možné centrálně ovládat. Jakkoliv se tím stala reforma v podstatě impotentní, alespoň v první polovině sedmdesátých let přinesly její zbytky v normalizačním režimu mírné oživení, kterému se říkalo Husákova politika „plných hrnců“. Československá ekonomika pak slušně rostla až do poloviny sedmdesátých let, aby vinou zásahů zcela neschopných ekonomických diletantů, kteří převzali otěže řízení ekonomiky, skončila v letech 1978 až 79 hlubokou zásobovací krizí. Ti ji pak dovedli až k onomu hořkému konci na konci 80. let.

Shrnutí

Šik měl na svoji ekonomickou reformu velmi krátký čas, v podstatě necelé dva roky. Ta pak byla později rozmělněna a zničena. Čistě z ideologických důvodů nebylo možné používat ani řádnou terminologii, trhu nebylo možné říkat trh a používal se pro něj eufemismus „zbožně-peněžní vztahy“ a konců konec, celá reforma byla spíše dlouhým a nekonečným bojem o to, co bude pro ortodoxní komunistickou věrchušku ještě přijatelné a co už nikoliv. Nikdy nebylo vážněji uvažováno ani o rehabilitaci soukromého podnikání, natož o nějakých restitucích uloupených výrobních prostředků do soukromých rukou.

To však v žádném případě neubírá Šikovi snahu o alespoň zlepšení trudného a těžce neefektivního modelu hospodářské soustavy, byť mnohé z jeho nápadů nejspíše fungovat nemohly. Pro příklad jeden z mnoha: Podle jeho názoru se mělo vedení podniků svěřovat takzvaným „radám pracujících“ z nichž by třetinu volili zaměstnanci. Věřil, že se tím zvýší zainteresovanost zaměstnanců na prosperitě podniku.

Podle mého skromného názoru je ten návrh scestný. Soudím, že demokracie nemá být do řízení podniku zatahována, naopak tam má být uplatňován velmi striktní vertikální systém. Je bláhové se domnívat, že v podstatě ekonomicky laičtí zaměstnanci budou schopni vybírat do vedení podniku nejschopnější řídící management, či podnik řídit. Spíše lze očekávat, že budou preferovat nadřízené, kteří po nich nebudou tvrdě vyžadovat výkony. Daleko větší smysl bych například našel ve formě zaměstnaneckých akcií, kdy by zaměstnanci byli spoluvlastníky svého podniku a měli eminentní zájem na tom, aby hodnota akcií byla co nejvyšší (a odtud by pak nutně vedla cesta ke svobodnému akciovému trhu).

Šik přišel s revolucí, která by musela znamenat postupnou demontáž direktivního systému. [4] Dosavadní model spočíval v podstatě v tom, že všechny státní a národní podniky odevzdaly veškerý svůj zisk do centra, odkud byly prostředky podle plánu zpětně redistribuovány a účelově vázány. Na to, jak budou peníze přerozdělovány, se působilo prostřednictvím různých organizací, a uplatňováním různých kamarádských a politických vztahů.

To znamená, že schopné a prosperující podniky trvale dotovaly organizace neschopné a trvale prodělečné, což ve výsledku vedlo ke ztrátě motivace, protože z vlastního vysokého výkonu podnik neměl prakticky žádnou výhodu. Systém byl nadto deformován ještě používáním daňové soustavy, která pomocí různých sazeb daně z obratu pokřivovala jakoukoliv snahu o objektivizaci cen. [5] (Jak nápadně se oboje dvoje dnes podobá dotacím z Evropské unie i ze státního rozpočtu, je až do očí bijící!)

Je asi bez diskuze, že pokud by nedošlo k ukončení Pražského jara a Ota Šik by mohl svoji reformu dotáhnout do konce, patrně by to muselo vést k demontáži socialismu, tak, jak jsme ho znali do té doby. Jeho reforma by sice nikdy nedokázala vytvořit ze socialistického systému tak výkonný mechanismus, jakým je ekonomika tržní, ale nutně by musela evokovat otázku, proč v reformách nepokračovat dále a hlouběji až k plnému uvolnění soukromého podnikání a návratu drtivé většiny výrobních prostředků do soukromých rukou.

A společně s hospodářským uvolněním by nutně muselo dojít i na otázku politické plurality (k ničemu jinému vznik stran KAN, K-231 a obnovení činnosti Sociální demokracie nevedlo) a nutné výsledné otázce, zda je nutné mít monopol Komunistické strany zakotvený v Ústavě, či na otázku vojenské neutrality a otevření hranic.

A pak už se jen musíme ptát, zda by o pomoc Sovětského svazu nežádali jen konzervativní stalinisté a kolaboranti Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak, ale že by soudruha Leonida Iljiče Brežněva v Kremlu požádal o pomoc sám Alexander Dubček, či Josef Smrkovský, kteří by viděli, že se jim situace opravdu vymkla z rukou a „řádí zde kontrarevoluce“.

Závěr

Ota Šik prošel během svého života dlouhou vývojovou trasou. Odstartoval ji jako přesvědčený marxista, který na Vysoké škole ekonomické přednášel konzervativní stalinistickou hospodářskou teorii. Ještě v roce 1959 odmítal jugoslávský model decentralizace hospodářství, aby už v počátku šedesátých let, kdy se stal ředitelem ekonomického ústavu ČSAV, zcela otočil a pustil se do reforem mnohonásobně hlubších a rozsáhlejších, než jaké uskutečnil v Jugoslávii Josip Broz Tito.

Po své emigraci nadále ve Švýcarsku rozvíjel a přednášel teorii hybridu mezi kapitalismem a socialismem v podobě třetí cesty, aby pak v poslední dekádě svého života nabídl svoje síly nejprve Valtru Komárkovi (ano, to je ten, co radil na Kubě Fidelu Castrovi, jak správně provozovat socialismus) a posléze i Václavu Klausovi, který jeho nabídku s díky odmítl. Na konci své dlouhé cesty pak dospěl k závěru, že jeho celoživotní idea třetí cesty je patrně pouhou utopií a už na ní nelpěl.