26.12.2016
Redakce
0
Kategorie: Historie

Věřím, že křesťanská morálka v životě Evropy je aktuální téma pro rok 2017

Sdílejte článek:

IVAN TURNOVEC

Nad tím kam vede lidstvo Evropy současný vývoj, se v době výrazného úpadku křesťanství, zamýšlel před časem kardinál Joseph Ratzinger. Upozorňuje na křesťanské tradice vývoje Evropy a na to, že renesanční ateismus je počátkem mnoha současných problémů: “Žijeme v době velkých nebezpečí a velkých šancí pro člověka a pro svět, v době, která nás všechny také staví před velikou odpovědnost. Během uplynulého století vzrostly možnosti člověka a míra jeho vlády nad hmotou způsobem vskutku nepředstavitelným. Avšak jeho možnosti manipulovat světem mají také za následek, že i jeho schopnost ničit dosáhla rozměrů, jež v nás budí hrůzu.” .

[ad#clanek-respo]

Tak zahájil 1. dubna 2005, v klášteře sv. Scholastiky v Subiaku, svou přednášku, kterou reagoval na obdržení ceny sv. Benedikta „Za podporu života a rodiny v Evropě“. Domnívám se, že jeho myšlenky si zaslouží naší pozornost. Vybírám co mne zaujalo z jeho projevu, protože je užitečné seznamovat se s názory moudrých. Komentář není třeba, každý čtenář si sám udělá vlastní závěry.

Jak se tedy na současnou morálku a víru Evropanů dívá pan kardinál Ratzinger: “Znepokojivé jsou možnosti manipulace sebou samým, jichž člověk dosáhl. Prosondoval skrytá zákoutí, dešifroval základní složky člověka a je takřka schopen i sám „stvořit” člověka, který tak už nepřichází na svět jako dar Stvořitele, nýbrž jako produkt našeho jednání, produkt, který proto může také být vybrán podle požadavků, jež jsme určili my sami. Tak už nad tímto člověkem nezáří lesk toho, že je Božím obrazem, rysu, jenž mu propůjčuje důstojnost a nedotknutelnost, nýbrž už jen moc lidských schopností. Je už pouze obrazem člověka – a jakého člověka?

K tomu přistupují velké problémy planetárních rozměrů: nerovné rozdělení statků na Zemi, rostoucí chudoba, ba i zbídačování, drancování Země a jejích zdrojů, hlad, nemoci ohrožující celý svět, konfrontace kultur. To vše ukazuje, že růstu našich možností neodpovídá stejný rozvoj naší energie morální. Morální síla nevzrůstala zároveň s vývojem vědy, naopak se spíše zmenšovala, neboť technická mentalita odkazuje morálku do subjektivní sféry, zatímco my potřebujeme právě morálku veřejnou, morálku, která může čelit ohrožením, jež zatěžují život nás všech.

Skutečné, nejzávažnější nebezpečí spočívá právě v této nerovnováze mezi technickými možnostmi a mravní silou. Je pravda, že nyní existuje nový moralismus, jehož klíčovými hesly jsou spravedlnost, mír a zachování stvoření, hesla, která evokují podstatné morální hodnoty, jež skutečně potřebujeme. Avšak tento moralismus zůstává vágní a tím téměř nevyhnutelně sklouzává do oblasti stranické politiky. Je především výrazem nároků vůči ostatním a velmi málo výrazem osobních povinností v každodenním životě.

Vždyť co znamená spravedlnost? Kdo ji definuje? Co slouží míru? V posledních desetiletích jsme mohli na našich náměstích a v našich ulicích v dostatečné míře vidět, jak se může pacifismus zvrhat v ničivý anarchismus a v terorismus. Politický moralismus sedmdesátých let, jehož kořeny nejsou zdaleka mrtvé, mohl fascinovat i mládež plnou ideálů. Tento moralismus však měl chybné zaměření, protože postrádal jasnou racionálnost, protože vposledku stavěl politickou utopii nad důstojnost jednotlivého člověka a nakonec mohl dokonce ve jménu velkých cílů vést k pohrdání člověkem.

Politický moralismus – jak jsme jej zažili a stále ještě zažíváme – nejen nemůže otevřít cestu k obnově, nýbrž ji naopak blokuje. Totéž v důsledku toho platí i pro takové křesťanství a takovou teologii, jež redukují jádro Ježíšova poselství, „Boží království”, na „hodnoty království”, tyto hodnoty pak ztotožňují s hesly politického moralismu a zároveň je hlásají jako syntézu různých náboženství. Tak ale zapomínají na Boha, ačkoli právě On je subjektem a základem Božího království. Na jeho místě zůstávají velká slova (a případně hodnoty), jež umožňují jakýkoli druh zneužití…

Evropa se rozvíjela od renesance a v úplnější formě od osvícenství právě tu vědeckou racionalitu, která nejen vedla v době objevů k zeměpisné jednotě světa, k setkávání kontinentů a kultur, nýbrž která nyní díky technické kultuře, vědou umožněné, mnohem hlubším způsobem vtiskuje skutečně celému světu svůj ráz a také jej v jistém smyslu činí uniformním. …Tato čistě funkcionální racionalita vedla také k otřesení mravního vědomí, k otřesení pro dosud existující kultury rovněž novému, neboť tvrdí, že racionální je pouze to, co lze experimentálně dokázat.

Jelikož morálka náleží do zcela jiné oblasti, prostě tím jako samostatná kategorie mizí a musí být pojata jiným způsobem, protože je třeba připustit, že nějakou morálku potřebujeme. Ve světě, který se opírá o výpočty, se určuje, co je morální a co nikoli, na základě kalkulace důsledků. Tak mizí i kategorie dobra, jak ji jasně ukázal ještě Kant. Nic není samo o sobě dobré nebo špatné, vše záleží na následcích, jež určité jednání dovoluje předvídat. …

Různé náboženské kultury se svými příslušnými právy mohou tedy existovat vedle ní jen s tou podmínkou a v té míře, nakolik měřítka kultury osvícenství respektují a podrobují se jim. Tato kultura osvícenství je definována především právy na svobodu; vychází ze svobody jako ze základní hodnoty, jíž je třeba poměřovat všechno: svobodnou volbu náboženství, která v sobě zahrnuje náboženskou neutralitu státu; svobodu vyjadřovat vlastní názor, pod podmínkou, že nezpochybňuje právě zásadu svobody; demokratické státní zřízení a tím parlamentní kontrolu nad státními orgány; svobodné vytváření politických stran; nezávislost soudců; a konečně ochranu lidských práv a zákaz diskriminace. … je zřejmé, že špatně definované nebo vůbec nedefinované pojetí svobody, jež tvoří základ této kultury, vede nevyhnutelně k rozporům; a je zřejmé, že právě tím, jak je užíváme (způsobem, který se jeví jako radikální), vznikají taková omezení svobody, jaká jsme si o generaci dříve vůbec nedovedli představit.

Zmatená ideologie svobody vede k dogmatismu, který se projevuje jako stále více nepřátelský vůči svobodě. …jde o kulturu rozumu, který konečně dospěl k plnému vědomí sebe sama, patří k jeho povaze, že si zakládá na nároku univerzálnosti a že se chápe jako sám v sobě hotový a úplný, takže nepotřebuje žádné doplnění prostřednictvím jiných kulturních faktorů. …

Vždyť co krásnějšího bychom si mohli přát, než aby všude byla respektována demokracie a lidská práva? Ale přesto se tu vnucuje otázka, zda tato kultura světského osvícenství je skutečně tou kulturou, která byla konečně objevena jako univerzální, kulturou rozumu, který je všem lidem společný. Kulturou, jež by musela všude získat přístup, i na půdě historicky a kulturně rozrůzněné. Otázkou také je, zda je skutečně v sobě úplná, takže už nepotřebuje žádné kořeny vně sebe samé. … plnou náboženskou neutralitu státu je třeba pokládat za iluzi ve velké části historických kontextů…. tato osvícenská filosofie i s kulturou k ní náležející je neúplná. Odřezává vědomě své vlastní historické kořeny a zbavuje se tak pramenů síly, z nichž sama vznikla, totiž fundamentální paměti lidstva, bez níž rozum ztrácí orientaci.

Nyní fakticky platí zásada, že možnosti člověka jsou mírou jeho jednání. Co umíme dělat, to je také dovoleno dělat. Kategorie „smět dělat” vedle „moci dělat” už neexistuje, neboť by byla proti svobodě, jež je absolutní a nejvyšší hodnotou. Člověk však už nyní umí dělat mnoho a umí dělat stále více; a jestliže tato schopnost dělat nenajde svou míru v nějaké morální normě, stává se, jak už můžeme vidět, ničivou mocí. Člověk umí klonovat lidi, a tedy to dělá. Člověk umí člověka použít jako „skladiště orgánů” pro jiné lidi, a tedy to dělá. Dělá to, protože se to jeví jako nárok jeho svobody. Člověk může vyrábět jaderné bomby, a tedy to dělá, a je zásadně připraven je také použít. I terorismus je vposledku založen na lidské „samoautorizaci” tohoto druhu a nikoli na nauce Koránu. Radikální odpoutání osvícenské filosofie od vlastních kořenů vede nakonec k tomu, že se člověka zříká.

Člověk v podstatě žádnou svobodu nemá, říkají nám představitelé přírodovědy – v naprostém rozporu s východiskem celé otázky. Nemá si myslet, že je ve srovnání s jinými živými bytostmi něčím jiným, a proto by se s ním také mělo nakládat jako s nimi, říkají nám dokonce nejpokročilejší stoupenci té filosofie, která je jasně oddělena od kořenů historické paměti lidstva. …

Dojde-li ke střetu kultur, nebude to kvůli střetu mezi velkými náboženstvími – která spolu odedávna zápasí, ale nakonec vždy dokázala vedle sebe žít -, nýbrž kvůli střetu mezi touto radikální emancipací člověka a velikými historickými kulturami. …

Křesťanství jako náboženství pronásledovaných, jako světové náboženství překračující hranice států a národů, odepřelo státu právo pokládat náboženství za součást státního řádu, a postulovalo tak svobodu víry. Lidi – všechny lidi bez výjimky – vždy definovalo jako Boží tvory a Boží obraz a proklamovalo jejich v principu stejnou důstojnost, třebaže v nevyhnutelných mezích sociálního řádu. …Křesťanství si musí stále připomínat, že je náboženstvím Logu. Je vírou ve stvořitelského Ducha, Creator Spiritus, z něhož vychází vše, co je skutečné. Právě v ní by dnes měla spočívat jeho filosofská síla, neboť problém je v tom, zda svět pochází z iracionálního, a pak tedy rozum není ničím jiným než „vedlejším produktem” – možná dokonce škodlivým – vývoje čehosi, nebo zda svět pochází z Rozumu, a ten je tedy jeho měřítkem a cílem. Křesťanská víra se kloní k této druhé tezi …

V tolik potřebném dialogu mezi laicisty a katolíky musíme my křesťané velice dbát na to, abychom zůstali věrni této základní linii: žít víru, jež vychází z Logu, ze stvořitelského Rozumu, a která je proto také otevřená ke všemu, co je skutečně rozumné. …Ve věku osvícenství se myslitelé pokoušeli pochopit a dobře definovat podstatné morální normy a říkali, že pak by byly platné, etsi Deus non daretur, i v případě, že by Bůh neexistoval. V rozporech mezi konfesemi a v hrozící krizi obrazu Boha se snažili udržet podstatné hodnoty morálky vně neshod a najít pro ně takovou zřejmost, jež by jim dala nezávislost na tolikerých rozkolech a nejistotách různých filosofií a konfesí. Chtěli tak zajistit základy soužití a obecně základy humanity. V té epoše se zdálo, že je to možné, neboť veliká, křesťanstvím vytvořená základní přesvědčení z velké části pevně trvala a zdálo se, že jsou nepopiratelná. Ale už tomu tak není. Hledání takové ubezpečující jistoty, která by mohla zůstat při všech rozdílnostech nepopiratelná, ztroskotalo. Ani úsilí Kantovo – jistě velkolepé – nebylo s to vytvořit všemi sdílenou nezbytnou jistotu. Kant odmítl možnost, že Bůh je poznatelný v oblasti čistého rozumu, ale zároveň představil Boha, svobodu vůle a nesmrtelnost duše jako postuláty praktického rozumu, postuláty, bez nichž pro něho, důsledně vzato, nebylo žádné mravní jednání možné.

Nevede nás snad dnešní stav světa k tomu, abychom znovu uvážili, že Kant mohl mít pravdu? Chtěl bych to říci jinými slovy: do krajnosti dovedený pokus utvářet lidské záležitosti úplně bez Boha nás vede stále blíže k okraji propasti, k totálnímu odsunutí člověka kamsi stranou…”

[ad#clanek-respo]

Dodávat k tomu nějaký komentář je zbytečné.

Všem přátelům a známým přeji do roku 2017 zdraví a sílu Ivan Turnovec

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 3,64 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky