Old MacDonald á la Mississippi

Občas na FB koluje citát: “If you ate today, thank a farmer; if you ate at your table, thank a trucker; if you ate at peace, thank a soldier.” (Pokud jsi dnes měl co jíst, poděkuj farmáři; pokud jsi měl co jíst u svého stolu, poděkuj kamioňákovi; pokud jsi jedl v míru, poděkuj vojákovi.) Už tenhle prostý citát osvětluje jeden z rozdílů mezi Čechy a Američany (tedy aspoň staršími ročníky). V Česku si tak trochu pěstujeme pohrdlivý postoj k těmto profesím. Třeba jen označení zemědělské školy “hnojárna”, o vtipech na policisty a vojáky se asi zmiňovat netřeba. Tady vnímám odlišný postoj. Spousta lidí, když potká vojáka nebo policistu v uniformě, třeba v restauraci nebo samoobsluze, řekne: “Thanks for your service.” (Díky za vaši službu.) Totéž platí i pro veterány, kteří často nosí kšiltovku s výšivkou příslušnosti k té či oné divizi. (Můžeme diskutovat o tom, zda je to zasloužené či nikoliv – viz “Ťokův průsmyk”, Forrest Gump, stažení z Afghánistánu), ale tenhle jev se tu vyskytuje – ať se vám to líbí nebo ne. A postoj k farmářům tu je také jiný. Být farmářem je zde vnímáno jako důstojné povolání, jako něco, co si zaslouží úctu.

Začíná to už u rodičů – v jejich hlase slyšíte hrdost, že jejich potomek se věnuje farmaření. A začíná to už odmala. Rodiče vychovávají děti tím, že je zapojí do péče o domácí zvířata. Děti za ně nesou odpovědnost a zisk z toho zvířete pak je jejich. Další způsob, jak se děti zapojují do práce v zemědělství, především pak v živočišné výrobě je skrz více než 100 let starý program/organizaci pro mládež – 4H (čti fór ejč) – zkratka pro “Head, Hands, Heart a Health” (Hlava, Ruce, Srdce, Zdraví), jejímž cílem je výchova dětí a mládeže k zemědělství. Jednou z viditelných aktivit je například účast dětí na zemědělských veletrzích, kde malí prckové předvádějí krávy, koně, kozy – zkrátka zvířata, o která se doma starají, i když v mnoha případech asi s pomocí dospělých. Vzhledem k tomu, že já jsem do farmaření spadla bez předchozí přípravy, vidím to jako dobrý krok v životě mladých – jednak tím získávají zkušenosti do budoucna a jednak si cvičí vytrvalost (ono je rozdíl se postarat o zvíře čas od času a starat se o ně sedm dní v týdnu, svátek nesvátek). Je možné, že tyto znalosti a dovednosti budou v blízké době důležitější než schopnost řešit kvadratické rovnice.

Starej Donald z anglické písničky pro děti choval spoustu zvířat – slepice, prase, krávu, kachny, husy, krůty… Však o tom zpíval i Miro Žbirka. (https://www.youtube.com/watch?v=gXjxrS-tAdM) Když jsme se sem přestěhovali natrvalo, rozhodli jsme se jít v MacDonaldových stopách a pořídili jsme si slepice. Legrační je, že v češtině chováme slepice, v angličtině keep/raise chickens (kuřata). První kroky připomínaly Pata a Mata. Bill na internetu objednal kurník “Made in China” a začali jsme se poohlížet, kde že by se nějaké slepice daly sehnat. Prvním pokusem byl obchod Tractor Supply. Tehdy nejbližší pobočka byla nějakých 70 km u dálnice do Jacksonu. Bill požádal svého syna, aby se tam cestou z práce zastavil a tucet kuřat koupil. Frank skutečně přivezl 12 kuřátek – “Dostal jsem je se slevou – už jich moc neměli, tak jsem vám vybral ty, co vypadaly životaschopně.” Z kuřátek se “vyklubaly” bantam chickens (miniaturní slepice) – směs kohoutků a slepiček. Jejich vajíčka jsou tak poloviční velikosti než normální a slepičky mají sklony ke kvokavosti, ale práce je s nimi stejně. Většiny z nich jsme se postupně zbavili, ale jednu, pojmenovanou “Fluff” (Nadýchaná) jsme si ze sentimentu nechali. Slouží jako živý inkubátor. Dalším příspěvkem k chovu slepic byl dar od Billova kamaráda. Pět kusů, nicméně, z nich se “vyklubali” samí kohouti. Co s nimi. Nejdřív jsme se pokusili jich zbavit na burze drůbeže. Nikdo je nechtěl (no, bodejť jo) a tak jsme se domů vrátili nejen s našimi kohouty, ale navíc s 5 leghornkami a 3 perliččími kuřaty. A co kohouti? Ti nakonec skončili v polévce našich sousedů. Postupně jsme nakoupili spoustu slepic různých plemen – neuměli jsme se rozhodnout a tak jsme nakupovali tu jedno plemeno, tam druhé – leghornky, rodajlendky, australorpky, wyandotky, orpingtonky, sexlinky, welsummerky a plymutky. Časem jsme došli k závěru, že chovat více plemen je jako sedět na dvou židlích a tak po zvažování všech pro a proti jsme se rozhodli pro plymutky. Mají klidnou povahu, jejich vajíčka mají pevnou, hnědou skořápku, žloutky jsou tmavší než od leghornek (byť ty snášejí vajíček víc), mají dobré procento úspěšnosti při inkubaci a dají se chovat i na maso – což je, pokud si vychováváte vlastní kuřata z inkubátoru, dost podstatné – vylíhlí kohoutci se dají dobře vykmit.

Ty perličky, co jsme si tenkrát přivezli z burzy postupně vyrostly a začaly připomínat kropenaté cyklistické přilby pobíhající po dvoře sem a tam a mimo jiné začaly snášet vajíčka. Narozdíl od slepic však perličky hnízdní instinkt nemají, takže sběr vajíček připomínal sběr hub – nikdy jste nevěděli, kde je najdete. Jejich vejce jsou menší než slepičí, tvarem připomínají pěstní klín, jejich skořápka je podstatně tvrdší a žloutek je hustší než slepičí, což by bylo OK, kdyby se ale také nezačaly  projevovat jejich dva nešvary. Prvním byla jejich hlasitost. Rády se posadily na hřeben garáže a začaly pokřikovat – jeden zvuk stále dokola, třeba hodinu. Druhým nešvarem bylo, že měly tendenci terorizovat slepice, což se negativně projevovalo na snůšce. Proto druhým rokem skončily jako hlavní chod na den Díkuvzdání. Jo, to měly za to, že nedržely zobák.

Dalším naším pokusem v oblasti drůbeže byli bažanti. Dostali jsme dvě bažantí slepice od paní, co se rozváděla a potřebovala se zbavit své drůbeže. Sehnali jsme jim bažantího kohouta. Byl to frajer, jen oči přecházely. Bažantice snášely vajíčka, ale k sezení na vejcích se neměly. Nakonec to za ně odseděla Fluff. Pak ale mojí nešikovností bažantí kohout uletěl a dál se nám už s bažanty nedařilo, proto jsme zbylé bažantí slepice poslali o dům dál. Asi o rok později jsme se vedle slepic začali chovat křepelky, když jsme od kamaráda koupili prvních 6 kusů – 3 slípky a 3 kohoutky. Byla jsem vůči tomu projektu dost skeptická, ale ukázalo se, že je to životaschopné. Z původních 6 křepelek se nám hejno rozrostlo a slouží převážně jako zdroj masa. Křepelky se nejčastěji připravují smažené s “UHO” omáčkou a buttermilk biscuits. Od jara do léta vychováváme křepelky v inkubátorech abychom je během pozdního léta a podzimu porazili; minulý týden jsme jsme uzavřeli sezónu a zůstalo nám posledních 30 kusů na chov pro příští sezónu. Křepelčí vajíčka mají velikost tak větší třešně. Jejich skořápka je křehká, ale pod ní je tuhá blána, takže vajíčka nelze rozklepnout, jak jsme tomu zvyklí u slepičích. Horní vápenatá vrstva se rozdrobí jak sváteční bábovka, ale blána pod ní zůstane netknutá. Proto se špička musí odříznout nožem nebo si musíte pořídit speciální nůžky na křepelčí vajíčka. Zato, když je uvaříte natvrdo (2,5 minuty), skořápku stáhnete bez nejmenších problémů. Pokud by někdo zvažoval chov křepelek v rámci samozásobování, můžu křepelky s čistým svědomím doporučit. Na péči jsou nenáročné a tiché. Jen na stravu jsou náročnější – vyžadují vyšší obsah bílkovin než slepice. A nejde je chovat v uzavřeném prostoru – smrdí (asi jako všechna drůbež). Jejich trus je vynikající hnojivo. Když jsem jej začala rozhazovat kolem ovocných stromků, nestačila jsem zírat, jak ty během krátké doby poskočily v růstu a nasadily plody. A tráva, na kterou jsem trus aplikovala krásně zezelenala a oproti mým předpokladům se nespálila.

Bill měl jedno přání. Znovu mít krávu. Byly doby, kdy jich měl asi 60. Teď už takové ambice neměl – jedna by mu stačila. Zkontaktoval svého starého kamaráda a od něj jsme koupili naši krávu. Jerseyku. To bylo slávy, když jsme přinesli první nadojené mléko. Když jsem to přelila do skleněné nádoby, bylo vidět, že dobrou polovinu mléka představuje smetana. A tady jsme narazili na problém. Péči o krávu a pastvinu jsme měli vyřešenou, ale co jsme nedomysleli a nedoplánovali byl odbyt mléka a mléčných výrobků. Kráva nebyla žádná rekordmanka, ale stejně 8 litrů mléka dvakrát denně tu bylo. Pasterizaci jsme zvládli, máslo a tvaroh jsme se naučili dělat, ale dopravit to legálně na farmářský trh už bylo nad naše finanční možnosti, protože jediný povolený způsob přepravy je chladírenským vozem, a na to už jsme neměli. Docela jsem cítila úlevu, když jsme nechali krávu “vyschnout” a inseminovat. Moc jsme se těšili na tele. Bohužel, v jednu chvíli jsme převezli krávu na jinou pastvinu a nesedlo jí to, nadmula se a ani veterinář ji nezachránil. Bylo to, jako kdybychom přišli o člena rodiny a další krávu jsme si už nepořídili. Kdybychom ale pořizovali, asi bychom tentokrát šli a koupili ji na aukci v městečku. Aukce probíhají každou středu. I samotná návštěva aukce je zážitek – když postupně předvádějí jednotlivé kusy a vyvolávač brebentí tak rychle, že nestačíte ani sledovat.

Místo krávy nám do klína spadly včely. To bylo tak. Zdálo se nám, že přestože naše ovocné stromy hezky kvetou, úroda není nic moc. Došli jsme k závěru, že to bude nedostatečným opylováním. Přes internet jsme zkontaktovali včelaře, který byl ochotný nám včely za úplatu na pozemek usadit. Z včelaře se vyklubala včelařka – původem Filipínka. Přivezla úl a začala jej usazovat. Já, celá nadšená jsem z dáli fotila. Bohužel, jedna včelka se mi zapletla do vlasů a zavolala si kámošky na pomoc. V běhu do sprchy jsem bezesporu zlomila světový rekord na sto metrů. I za tak krátkou dobu si mě holky stihly hezky podat. Několik dní jsem vypadala jako Číňan. Milá včelařka se později ještě jednou objevila zkontrolovat včely a pak najednou bylo naprosté ticho. Nebrala telefony, … nic. Co teď s včelami? Chodila jsem kolem úlu snad třičtvrtě roku, než jsme se příští jaro rozhoupali a přihlásili do jednodenního kurzu. A abychom neměli včel málo, tam jsme ještě vyhráli oddělek. Z pána, co oddělek do slosování věnoval, se stal náš přítel na telefonu, který ochotně radil, když jsme narazili na problém. Samozřejmě jsme si pořídili literaturu, ale nejvíc jsem se naučila od dvou českých včelařů, co dávají videa na youtube (Bioúly a Včelařství u Raula). Anglická videa, na která jsem narazila byla jen jednorázová – třeba rozšiřování úlu, ale ta česká byla systematická, ukazující činnost včelaře během celého roku.

Posledním domácím zvířetem, které tu s námi žije je kočka. Jednoho dne přišla, rozhlédla se a řekla: “Líbí se mi tu. Jestli budete hodní, můžete tu bydlet se mnou.” Dostala jméno Yellow (Žlutá). Zatímco česky na kočku voláme, nebo spíš šeptáme “čičí”, anglicky voláme hodně vysokým hlasem a rychlou kadencí “kiddykiddykiddýýý”. Nejlegračnější je, pokud tak volá mužský rumcajsovitého typu.

Teď, jak se blíží konec roku nám práce s drůbeží i s včelami ubylo a začínáme plánovat, co budeme dělat příští jaro, ale při všem tom plánování mě napadá citát: “Chceš-li Boha pobavit, vykládej mu o svých plánech.”

Na prvním snímku vidíte vítěze předvádění krav v kategorii dětí – viz. 4H aktivita. Na druhém snímku můžete porovnat kravín v Tennessee a v Čechách. Ten v Tennessee patří Billovu kamarádovi, co nám prodal naši krávu. Ten český je družstevní, velice moderní, se spoustou automatizace. Vedle zemědělské výroby mají i síť vlastních řeznictví a jejich nejnovější krok je vybudování vlastní minimlékárny se speciálním mlékem A2 http://mlspardubickehokraje.cz/web/2021/11/12/zd-sloupnice-zacala-vyrabet-mlecne-vyrobky/?fbclid=IwAR38OUIPxTMSMkjXDTXE5tunV2d5DIs7Cj8lJ6CB-aDEVwhGKts1yjb5Nsg . Další snímek jasně ukazuje tu uřvanou perličku a na posledním snímku je kompilace fotek z aukce dobytka ze včerejška. I tam jsem zahlédla starého pána, jak ukazuje aukci vnukům (cca 5 a 6 let). A ještě přikládám youtube nahrávku, jak zní vyvolávání při aukci. Byť toto není ze zdejší aukce, ten zvuk je téměř identický. Nechápu, jak někdo může takové zvuky vůbec vyloudit. https://www.youtube.com/results?search_query=cattle+auctioneer+rap