Offline výuka, neboli všem stejně málo

Zdá se, že propast, do níž se dokáže propadat „moderní“ školství, je téměř bezedná. Lidé již přivykli faktu, že objem znalostí a dovedností, s nimiž mládež opouští školní lavice, je rok od roku menší. Zaměstnavatelé již počítají s tím, že si své mladé zaměstnance budou muset zpravidla od píky zaškolit a zaučit. Občany už nepřekvapí ani výrazný úbytek učiva v osnovách, z nichž podle návrhu Ministerstva školství zmizí spousta látky, na jejímž osvojení stojí samotné základy naší civilizace a její technické vyspělosti, jako jsou například Newtonovy zákony. A to vše za nadšeného potlesku tzv. „odborníků na vzdělávání“, kteří, nevím, zda někdy někoho učili, ale každopádně netuší, že na to, aby lidská společnost neskončila ve středověku, nebo v horším případě znovu v pravěku, musí se některé znalosti, schopnosti a dovednosti systematicky reprodukovat a předávat z generace na generaci.

Lidé dokonce tak nějak přivykli přes rok trvající paralýze prezenční výuky v důsledku pandemických opatření. Žáci, studenti i jejich rodiče akceptovali redukci kvality výuky jako nutné zlo a byli vděční alespoň za online výuku na dálku přes počítač či mobil. Všichni, kterým alespoň trochu záleží na vzdělání v našem světě a na vzdělání mládeže se vzepjali k mimořádným, i když náročným, výkonům. A to od učitelů, přes vedení škol až po samotné žáky a jejich rodiče. Online výuka nahradí prezenční zhruba z 10 až 50%, v závislosti na použité technice, formách výuky, ochotě žáků se daný předmět učit a pedagogickém štěstí, které provází nebo neprovází každou vyučovací hodinu. Všichni proto brali za vděk tím, že je uprostřed té hrůzy zachraňováno, co se dá.

Ale úředníci, kteří vše pozorovali z povzdáli svých pracoven, viděli celou věc jinak. Nezajímalo je, že u většiny žáků výuka téměř zázračně více či méně funguje. Soustředili se na ty žáky, kteří se online výuky neúčastní, ať již z důvodů techniky nebo nezájmu. Údajně jich má být 10 procent. Vzhledem k tomu, že internet nebo mobilní telefon má dnes již opravdu skoro každý, bude důvodem absence při online studiu v drtivé většině nezájem.

To není nic překvapivého. Číslo 10 procent zhruba odpovídá procentu problémových žáků, kteří docházejí do školy, protože musí, a ani při prezenční výuce si toho z ní moc neodnesou. Jenomže teď se výuky vůbec nezúčastňují, takže je to najednou víc vidět.

Aby nedocházelo k nerovnému postavení žáků, úředníci se rozhodli, že výuku omezí všem. Jako druhý důvod si našli to, že žáci jsou při online výuce údajně unavení. Každý, kdo má ve své blízkosti nějakého mladistvého, musí se smát při představě mladého člověka vyčerpaného pohledem do počítače nebo mobilu, neboť je známo, že naše mládež sledováním internetu, hraním počítačových her a používáním mobilního telefonu žije téměř po celý den. Takový argument snad platí v nejnižších ročnících základní školy, ale pak již dozajista ne. Jediným, kdo tak může být z online výuky skutečně vyčerpaný, jsou samotní pedagogové, především pak ti starší.

Nicméně snaha o omezení online výuky byla na světě a Ministerstvo školství přišlo s limity online hodin v rámci jednoho dne. Například pro čtvrtý a pátý ročník základní školy je limit pouhých tří půlhodinových sezení denně. Na středních školách, včetně gymnázií, je doporučeno absolvovat nanejvýš tři vyučovací online hodiny za sebou a v rámci dne celkem maximálně čtyři.

Že je to žalostně málo a že to vypadá spíše jako snaha o likvidaci vzdělávání než jeho podpora, je nabíledni. Ministerstvo tyto limity zaslalo školám vloni na podzim jako doporučení a v prosinci je doplnilo doporučením, aby nikdo žáky, kteří na pár týdnu dorazili konečně do školy, vůbec nezkoušel a ani je raději moc neučil, neboť by prý po půlroční absenci ve škole mohli trpět nezvyklou zátěží.

Protože to vedení mnoha škol, vyučujícím, rodičům i žákům samotným připomínalo spíše zalévání exotických květin, než snahu o vzdělávání mládeže, doporučení bylo na mnoha školách ignorováno a tam, kde se vedení škol vylekala a doporučení realizovala, docházelo k ilegální online výuce po dohodě s žáky nebo jejich rodiči. Mnoho vyučujících se tak mohlo na chvíli cítit jako za časů odboje, ale společenský tlak na ignorování limitů ministerstva byl natolik silný, že většina škol od striktního dodržování limitů online hodin nakonec ustoupila. Ministerstvo svůj doporučující manuál proto v březnu doplnilo a opět zaslalo na školy. Tentokrát už s velmi chladným postoj k online výuce, která najednou údajně „představuje extrémní zátěž jak pro žáky, tak pedagogy, a nepřináší potřebný efekt pro vzdělávací pokrok“ (tisková mluvčí MŠMT Aneta Lednová v rozhovoru pro Novinky, 19.3.2021). Naopak offline výuka je zničehožnic považována za velmi prospěšnou a naprosto nelogicky jsou u ní zdůrazňovány elektronické platformy, jako by to v tomto případě nebylo úplně jedno. Úředníci začínají zuřit, že se školy neřídí jejich doporučením, jako kdyby jim ještě nikdo nevysvětlil, že doporučením se nikdo řídit nemusí. Skoro se nabízí spekulace, že jim význam toho slova úplně uniká. Dokonce se začíná mluvit o hospitacích offline hodin. A to se již nacházíme v oblasti čisté, nefalšované byrokratické buzerace.

Offline hodiny jsou totiž ve své podstatě skoro k ničemu. Jsou jen jakýmsi pokusem podvádět veřejnost a předstírat, že nadále probíhá nějaké vzdělávání. Ve skutečnosti ale především vytvářejí rovnostářskou a inkluzivní situaci mezi žáky, protože nyní jsou si všichni, co se týče konzumace školských služeb, opravdu téměř rovni, bez ohledu na technické zázemí. Úkoly na dálku bude totiž dělat jen hrstka opravdu nadšených, bystrých a pracovitých žáků, kteří ovšem nepotřebují učitele k tomu, aby si dělali dopředu nějaká cvičení, ať už z učebnice nebo na elektronické platformě, neboť materiálů k výuce se dnes na internetu povaluje nekonečné množství a z téměř všech lze tak či onak něco nastudovat. Všichni ostatní úkoly buď opíší od spolužáků, nebo jim je udělají starší sourozenci či rodiče. Naplní se tím jejich základní potřeba, kterou je maximalizace volného času. Vyučující, který má při online hodinách omezené možnosti zkoumat činnost žáků na hodině, ale nějaké přece jen stále má, je při offline hodině (nyní vznešeně nazývané asynchronní) úplně bezmocný a mění se na úředníka přijímajícího elektronickou poštu nebo zkoumajícího výsledky na elektronické platformě.

Že je to pro vyučující i vedení škol extrémně náročná zbytečnost, obohacená ještě požadavkem na čím dál složitější byrokratické zpracování zadávaných materiálů k offline výuce, o nichž mají být pravidelně podávány zprávy, někde dokonce i v předstihu, to úředníky netrápí. Že je to pravý opak efektivního školství, v němž jsou učitelé zbaveni svazující byrokracie a rozhodování od stolu bez znalosti praxe a terénu a je jim umožněno dle vlastního uvážení a schopností pracovat, to trápí úředníky ještě méně. Vždyť oni svoji misi plní. Ti, kteří se chtěli vzdělávat, byli nebo ještě budou té možnosti do značné míry zbaveni. Ti, kteří se vzdělávat nechtějí, na tom budou pořád stejně. Znalosti žáků a studentů se tak výrazně zglajchšaltují. Nevadí, že sjednocená úroveň bude velmi nízká. Alespoň nebude nikdo nikomu nic závidět a nikdo nebude moci tvrdit, že je v českém distančním vzdělávání někdo znevýhodňován.

Chceme se v bídě, kterou na nás uvrhla pandemie, propadat ještě o tolik hlouběji?