8.10.2020
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Odvykli jsme si na smrt

Sdílejte článek:

JOSEF PROVAZNÍK

Od začátku koronáče se šermuje čísly. Někdo přijde s jedním, druhý mu je zpochybní. A takhle pořád dokola. Jiný zase přijde s tím, že koronáč vypustili Amíci nebo Číňani nebo Rusové nebo zednáři, Soros apod.

Nic z toho není podstatné.

Podstatné je to, že na některé věci je prostě člověk krátký. I v době informačních technologií, kdy můžeme pracovat, objednávat si a komunikovat on-line. Kdy nemusíme ani vycházet z domova, abychom získali potravu, vydělali peníze a našli si partnera.

Jenže jsme si odvykli na smrt. Hlavně my v České republice, kde si žijeme v porovnání s Afrikou a Asií v klídku.

Dřív byli lidé naopak na smrt (i u nás) zvyklí. Ještě v generaci našich pradědů a prababiček umírala v rodině klidně třetina a více dětí. Bylo to smutné, ale lidé byli po staletí zvyklí na smrt. Byla všudypřítomná. Smrtelná byla spousta dnes často léčitelných nemocí.

My jsme na tom jinak. Smrt je pro nás nepochopitelná, neuchopitelná, vzdálená. Nezažili jsme válku, přírodní katastrofy ani nějaký ten mor a podobně.

Navíc jsme přesvědčeni, že díky všem těm technologiím zvládneme a ovládneme všechno. Včetně přírody. Jenže to je omyl.

Považujeme za úžasné, že zachraňujeme životy těm, kteří by před 20-30-50 lety zemřeli. Třeba případ Michaela Schumachera. Je sice živý, ale jen formálně. Nejspíš se nemůže hýbat, nemluví a celé dny a noci jenom leží a je závislý na cizí pomoci.

Má takový život ještě smysl? Není to spíš mučení? Není lepší se smířit se smrtí?

Rakovina slinivky, Alzheimer, ALS….na tyto nemoci se umírá téměř ve 100% případů. To jsou nemoci, o kterých všichni víme, že jsou smrtelné.

Jenže pak jsou další desítky ( i virových) onemocnění, které zabíjejí taky. Jen o nich laická veřejnost neví.

Covid je unikátní v tom, že se dokáže rychleji šířit a může napadat dost škaredě plíce. Při vší úctě k jeho “šikovnosti” to ale mor není.

V posledních dnech se argumentuje tím, že začínají (a hlavně budou) docházet kapacity, abychom mohli všechny nemocné s těžším průběhem zachránit. A jako obvykle to někdo zpochybňuje. Nevím, kde je pravda. Ale to opět není až tak podstatné.

I kdyby to tak bylo, tak je to prostě, ač jsem spíš nevěřící – boží vůle. Kde nic není, ani smrt nebere. Když nebudou lůžka nebo léky, tak prostě nebudou. Je to stejné, jako když naši multikulti šílenci hořekují, že vymíráme a v roce 2100 nás bude třeba o 2 miliony méně. Musíme tedy přijímat migranty z Afriky a Asie.

Na to já a další lidi říkáme: No a co? Jde o přirozený vývoj, který nemá smysl měnit nějakými uměle tlačenými opatřeními. K čemu bude, že nás tady bude v roce 2100 20 milionů, když polovina z nás nebudou Češi? Má taková “záchrana” přírůstku obyvatelstva naší země smysl?

Větru a dešti se nedá poručit.

Ale zpátky ke koronaviru.

Většinu letošního roku budeme nosit roušky. Zrušily se všechny velké celosvětové sportovní události, jiné se konají bez diváků, země se zadlužily na generace dopředu, divadla a kina počítají nevratné ztráty, restauratéři balancují na hraně, děti nechodily do školy – to se projeví v budoucnosti, staří lidé v domovech jsou bez návštěv, což je jediná jejich spojnice s normálním světem, společnost je rozdělená víc než po prezidentských volbách….

Přesto čísla neustále rostou (asi nejenom proto, že se víc a víc testuje), což inspiruje úřady k přijetí dalších a dalších opatření. Vzdorujeme přírodě a smrti, byť covid s sebou zdaleka nenese tak vysoké riziko, abychom kvůli tomu zastavili život.

Asi jako když Pandrhola zavřel do sudu Smrťáka, aby ze světa zmizela smrt. Šlo o pohádku, tak zmizela, ale za jakou cenu?

Mnozí si našli důvod, proč se covid dál šíří. Stojí za tím zabedněnost Čechů – odpíračů roušek. Kdyby seděli doma na p.deli, nikam nechodili, nosili roušku a neremcali, covid bychom porazili. Vážně?

Nejezdím v MHD denně, ale nikdy jsem neviděl nikoho bez roušky. Lidé se vzhledem ke každodennímu strašení bojí, takže nad pravidly možná remcají, ale v drtivé většině je dodržují.

Slabší povahy a někdejší velcí vlastenci nárůst čísel svádějí na “hloupé Čechy”, ale hledání nepřítele není to nejlepší cestou. Hlavním nepřítelem je strach.

Je prostě otázkou, jestli taková omezení běžného života za to všechno ještě stojí, když ani nevíme, jak dlouho to může trvat. To už je na posouzení každého.

Strach není odpovědnost. Hysterie není sounáležitost s ostatními. Tyhle termíny se teď občas pletou.

Každopádně….kdo se diví, že chtějí lidi (normálně) žít i v době, kdy jim něco hrozí, tak nejspíš sám umřel. Protože už samotný život je jedno velké riziko. I když se o těch rizicích nepíše každý den na titulních stránkách novin jako v případě nově nakažených…

  • Josef Provazník, fb
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (27 votes, average: 4,70 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky