Odejít jen tak z trhu, to by bylo příliš levné

Ukončení činnosti několika překupníků s plynem a elektrickou energií zasáhlo přes milion lidí. Během týdne zůstali bez pevné smlouvy a za energie budou najednou platit o desítky i stovky procent více. Ve veřejnosti se objevila vlnka pohoršení, ale celkem jako by se nic moc nedělo. Přece, když to dobře půjde, dojde k vyúčtování záloh ke dni ukončení odběru, vrácení přeplatků a vše bude v pohodě. Majitel odfrčí ve svém Ferrari na svůj ranč kontrolovat štolby starající se o jeho parkúrové koně. Pamětníci divokých 90. let asi říkají, buďme rádi, že lidé nepřijdou ještě o peníze. Tak takhle ne. Po 32 letech budování právního státu jde o příliš nízké cíle.

Milion zákazníků uzavřelo smlouvy s tím, že po dobu měsíců či let budou kupovat energii za pevnou cenu. Vsadili na stabilitu, zřekli se možnosti zlevnění, doufali, že se zajistí před zdražením. Kdyby se chtěli z dlouhodobého kontraktu předčasně vyvázat, tak by museli zaplatit sankci. Ta v případě spotřebitelských smluv dosahuje obvykle 5000 korun. Určitě by jejich „odpojení“ nevyřešil dopis na Energetický regulační úřad (třeba, že vrací licenci „odběratele“), jak to udělala dodavatelská firma. V případě vyváženosti práv a povinností, by dodavatelé energií měli zaplatit milionu svých zákazníků hozených přes palubu, zhruba 5 miliard korun na sankcích za ukončení dodávek. Jenže to není zdaleka všechno. Dodavatelé nedodržením dlouhodobého kontraktu způsobili domácnostem majetkovou újmu. Její výše se odvíjí od rozdílu mezi nasmlouvanou cenou energií do konce fixace a dnešní aktuální cenou, kterou po tuto dobu budou muset spotřebitelé platit novým dodavatelům. Dokonce jedna z firem skupiny, která nedodržela kontrakty a ukončila dodávky konečným spotřebitelů, začala nabízet již nakoupenou elektřinu a plyn firmám, kde se dá “trhnout” více. Právě se ukázalo, jak moc v českém právu chybí institut hromadných žalob.

Ať se již vláda rozhodne pomoci lidem jakkoliv, za to, co se vydává za pouhý podnikatelský neúspěch zaplatí všichni poplatníci. Snížení daně z přidané hodnoty na energie, přesun úhrady na podporu tzv. OZE, obnovitelných, přesněji občasných zdrojů energie na stát, stejně jako případné zvýšení příspěvku na bydlení nebo jiné sociální kompenzace, vše bude placeno z erárního rozpočtu. Stejně se takto nic nevyřeší, půjde o pouhé plivnutí do ohně. Proto, až potkáte na dálnici Ferrari, kochejte se, možná jste na něj přispěli.

Obchodovat s energiemi je těžší, než hlídat rizika v bance. Platí, že kolik peněz a na jak dlouhou dobu vybere na vkladech, tolik a se stejnou splatností může rozpůjčovat. Když se bance zadrhne tok příchozích a odchozích peněz, poslední záchranou je centrální banka, která si nějaké ty miliardy pomocí počítačové klávesnice vyrobí. S hmotnými věcmi, elektřinou a plynem, to takhle jednoduše nejde. Snad tímto skončila éra firem „Energie z pod kamene“ a jejich mladých perspektivních „manadžerů“, kteří chtějí strašně uspět, vydělat peníze a ochotných riskovat kvůli tomu životní jistoty milionu lidí.

Problém má ještě trestněprávní rovinu. Ukázalo se, že dodavatelé nenakoupili plyn a elektřinu v ceně a objemu, v jakém je slíbili dodat domácnostem. Uzavřeli se spotřebiteli smlouvy na něco, co neměli, uvedli je prachsprostě v omyl. A to se nesmí. Přirovnal bych to neplnění termínovaného obchodu. V závěrečné scéně filmu Záměna (Trading Pleces, 1983) s Eddie Murphym, burzovní firma Duke & Duke s vidinou obrovského zisku a v přesvědčení, že zná (pomocí podvodu) budoucí ceny pomerančového džusu, nakoupí jeho termínované dodávky za příliš vysoké ceny. Po uzavření obchodování se zjistí, že jej není schopna dodat ani vyrovnat závazky. Verdikt burzovního komisaře zní, okamžitě zajistit a prodat veškerý majetek Randolpha a Mortimera Dukových. Další film s Eddie Murphym, Cesta do Ameriky (Coming to America, 1988) obsahuje krátkou epizodu, jak bývalí chamtiví burziáni Randolph a Mortimer leží jako bezdomovci na novinách v uličním výklenku. Stejně by měli dopadnout majitelé neúspěšných překupníků s energiemi.

• Vilém Barák