Oblečeme také žluté vesty?

V úterý se zástupci Žlutých vest odmítli setkat s Macronem. Francouzská vláda “odložila” zdanění pohonných hmot v naději, že lidová vzpoura časem vyšumí. Bruselský komisař pro migraci Avranopulos téhož dne vyzval odbojné státy, aby “bezpodmínečně” přijaly Kompakt o migraci. A tak nějak prasklo, že Brusel míní Kompakt přijmout “za EU”, přes hlavy národních vlád.

Euro-hujerům se podařil kousek, typický pro shnilé režimy. Tak manipulovali zprávy, omezovali veřejnou debatu a zatlačovali “disent” do podzemí, až se připravili o možnost čtením a analýzou zpráv zjistit, co se v myslích ovládných národů vlastně děje. Tím, že zastrašili, izolovali nebo vyčerpali politické mluvčí nespokojenců, též naučili nespokojence, aby se spoléhali sami na sebe, vytvořili si neviditelné a decentralizované cesty spojení a “řízení”. To je samozřejmě záruka toho, že se případná nespokojenost nebude ventilovat standardními politickými prostředky, ale úplně jinak.

Teoretik revolucí Lenin tvrdil, že k získání moci ve státě není třeba získat “všechen” lid. Stačí, aby byl stát rozložen tzv. “revoluční situací” a aby existovala vysoce motivovaná a organizovaná “revoluční strana”. Mohammed odhadoval, a často jsem před tím číslem varoval, že stačí získat okolo 10 procent populace. Hitler ovládnul Německo se 2 miliony členů NSDAP, tedy cca 3 procenty Němců (a 33 procenty volebních hlasů).

Při těchto úvahách jsme ale zapomněli na variantu skutečně masové vzpoury, která organizovanou avantgardu nepotřebuje.

“Nemají program, vedení, plán” – říkají o Žlutých vestách skeptici. Jenže skutečné revoluce (na rozdíl od politických pučů či připravených a řízených převratů, jako byl ten náš v Listopadu 89) nic takového nemívají. Když Pařížané v srpnu 1789 šturmovali Bastillu, nikdo je nevedl a neměli žádný program. Následně hledali vedení u “radikálních” poslanců Generálních stavů. Když v únoru 1917 vyšly do ulic hladové petrohradské ženy, podpořili je dělníci z fabrik a vojsko do nich odmítlo střílet, také neměli “vedení a plán”. Ty dodali radikální poslanci Státní dumy, kteří si je pak nechali ukrást bolševiky z emigrace.

Jak vlastně vypadá francouzská “revoluční aritmetika”? A proč ti lidé nedávno zvolili Macrona, jehož odchod dnes požadují?

Počítejte se mnou. Jako všude “na západě” volilo v 1. kole nějakých 60% voličů (čísla se hledají extrémně těžko), Macron získal čtvritinu jejich hlasů – to je podpora okolo 15%. Ve druhém kole byla účast ještě nižší, okolo 50%, Macron sice porazil Le Penovou v poměru 66:34, ale pořád to odpovídá národní podpoře “pouze” 33%. Pokud bychom sečetli muslimské imigranty, na EU navázané elity, dobře placené státní zaměstnance, vrcholné akademiky atd. (přesná čísla samozřejmě neznám), dostali bychom se kamsi k tomuto číslu. No a Žluté vesty prý podporuje okolo 70 procent Francouzů…

Ve filtrovaných českých zprávách jsme po celý rok neslyšeli, že Francie “vřela” prakticky od Macronova zvolení. Viděla lokální stávky policistů, čistky v důstojnickém sboru, menší a větší nepokoje všeho druhu. Macron a ti okolo něj, ve své aroganci přesvědčení, že se “plebs” na nic většího nezmůže, mezitím přitápěli pod kotlem – plánováním evropské armády, pomatenou “ekologickou” legislativou zbídáčující většinu obyvatel, pompézním vystupováním ve stylu posledních Ludvíků, nebo operetními snahami diktovat menším evropským zemím. Pohár přetekl 17. listopadu, kdy se v Paříži 300 000 zatím ještě pokojných demonstrantů dozvědělo, že prezident nebude ustupovat “lůze” a příští demonstrace rozežene silou. Od té doby se o to marně snaží.

Při masových revolucích – na rozdíl od řízených převratů – vyhřezávají i temnější vášně. Proto bitky s policisty, hořící banky, rabování. Proto potíže se zásobováním a ochromení ekonomiky. Možná se režim původně snažil rozbít protesty přes provokatéry a mediální manipulace. Jenže to už je jedno, národ oficiální média ignoruje, novináři v ulicích dostávají, lidově řečeno, po tlamě. Macron ty lidi nechal mlátit, na příští sobotu jim slibuje armádu. V takové situaci už nejdete do ulic, abyste vypadali dobře v televizi. V takové situaci jdete do ulic, abyste vyhráli.

Není pravda, že vzbouřenci “nemají program a vedení”. Program je jasný, pryč s přebyrokratizovanou, hujerskou a protinárodní politikou, ignorující potřeby obyčejných lidí a živené zbídáčováním pracujících vrstev. Z politiků, jejichž jména se mezi vzbouřenci ozvývají, jsou dva, “umírněný” de Villiers a “radikální” Le Pen, protiislámští, a všichni, tedy včetně komunisty Melenchona, protibruselští. Je jasné, že jmenovaní se budou muset střetnout. Raději však “na kostech tyranů”, než pod jejich kuratelou.

Vzpoura se – zatím symbolicky, ve formě demonstrací ve žlutých vestách – přelévá do Belgie, Nizozemí, západních regionů Německa a dokonce i Švédska. Tedy do krajů, kde jsme to nikdo nečekali, kde se hujerské síly cítily nejjistější v kramflecíh.

V nastalé situaci nemůže být nic bizarnější, než bruselské “vynucování” Globálního migračního kompaktu. Svědčí to o jednom – pajduláci z ústředí EU jsou tak odříznutí od světa, že ani netuší, jak jsou nenáviděni a slabí. Slabost bruselského “centra” si ale možná neuvědomují ani vlády středovýchodních zemí (V4 a spol.). Je dost typické, že k Paříži se nikdo z mocných moc nevyjadřuje, přestože pokusné balónky již byly vypuštěny (u nás, včera, Babišův šéfredaktor Plesl). Pakliže Brusel zkusí, lidovým vzpourám na západě navzdory, podepsat Kompakt “za celou EU”, nezbyde “východním” vládám Bruselský diktát odmítnout – za celé Mezimoří.

Pokud to naše vlády neudělají, oblékneme žluté vesty.