O tichu Vánoc

Místo na paláce a sídla mocných pod střechu chléva. Tam, kde v jeslích na slámě leží ten, jehož království není z tohoto světa. Jenomže – můžeme odvrátit hlavu od politiky směrem k vánočnímu poselství, abychom vzápětí zjistili, že se mezi nás a svátky Ježíšova narození staví něco jiného: komerční podoba Vánoc. Z bláta do louže.

Místo Ježíše – Ježíšek. Nic víc. To je na tom asi to nejsmutnější. Jsme ochotni o Ježíška bojovat, Ježíška – pošťáka. Do zbraně proti Santa Clausovi! Řešíme jiného doručovatele. Spasitele světa pomíjíme, jako kdyby neexistoval. Ba co horšího, degradovali jsme ho na „národního“ distributora dárků. Jak romantické, jak vlastenecké. Jak falešné.

Kam a jak uniknout před materiálním lomozem, který jen zneužívá duchovní dimenzi nejkrásnějších svátků v roce? A jde to vůbec?

Vzpomněl jsem si na příběh staroizraelského proroka Eliáše. Jednoho z největších. Když už nevěděl kudy kam, když už byl doslova na dně a chtěl se vším skončit, řekl mu anděl překvapivou větu: „Vstaň, nasyť se, máš před sebou dlouhou cestu.“ Pouť trvala čtyřicet dní a skončila na Sinaji: tam, kde byl dán lidu Izraele Zákon. A také Desatero přikázání, platné i pro naši dobu. Na tomto zvláštním, posvátném místě zažil Eliáš cosi nevšedního. Obdržel pokyn: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ Prorok uposlechl. Zažil vítr velký a silný, podvracující hory a rozrážející skály – ale v tom větru Hospodin nebyl. Po větru zemětřesení – ale ani v něm nebyl Hospodin. Pak oheň – a právě tak, nebyl v tom ohni Hospodin. Nakonec, hlas tichý a jemný. Jako uklidnění po řádících děsivých živlech, vichřici, zemětřesení a ohni: tichý hlas je Boží hlas. A prorok, který si přál dospět ke konci pozemské pouti, dostal nové úkoly, nový smysl života, novou perspektivu.

Beru si z tohoto silného Eliášova příběhu osobní poučení i pro vánoční svátky. Třebaže s naší dobou nesouvisí, má nám co říci. Že pravou podstatu těchto svátků nevystihují ohromující průvodní jevy. Hlučná komerce, bombastická výzdoba, úchvatná krása zářících stromků, vůkol znějící koledy, lidské mraveniště v bláznivé honbě za stále honosnějšími dárky. Ba ani lákavá chuť štědrovečerního salátu a lahodná sousta svátečního kapra, ani omamná vůně purpury a pečeného cukroví. Ne, ničeho z toho se nemusíme vzdát, vše si můžeme dopřát dle libosti.

Pravé Vánoce ale znamenají něco víc.

Chceme-li je prožít, nebo alespoň zakusit v malém zlomku času, musíme se jako Eliáš soustředit na tichý hlas, abychom ho při tom mohutném burácení okolo nepřeslechli. V tom niterném ztišení, skryti sami v sobě, můžeme zažít setkání s tím, kvůli němuž Vánoce vlastně slavíme. Byla by jistě absurdní narozeninová párty, na níž by oslavenec nehrál žádnou roli, nebyl by zmíněn ani vzpomenut.

Stejně tak Vánoce bez Ježíše.

V kolika rodinách ale takové jsou! Vše je hotové, dokonale připravené, slavnostně vyzdobené, tajemný večer může začít. Jen kdosi chybí. Ne imaginární Ježíšek jako doručovatel dárků. Ale Ježíš, který je sám darem nejhodnotnějším. Přinesl sám sebe, spásu světu – a tedy každému z nás. Proto zpívali andělé Gloria, proto se mu přišli poklonit mudrci od východu, proto ta slova stařičkého Simeona v jeruzalémském chrámu: „Pane, oči mé viděly spasení Tvé.“

Kolik je kolem bližních, kteří o svátcích poznají krutu pravdu. Že je někdo skutečně osamělý, pozná se právě o Vánocích. Ostatní jsou se svými rodinami nebo u svých blízkých – a kdo je sám, je opravdu sám. Kdy to na člověka dolehne nejtíživěji než právě na Štědrý večer? Každý rok tou dobou přemítám nad slovy jednoho ze svých nejoblíbenějších vánočních songů: „Možná, že letos budeš sám a nepřijdou ti hosti. A tak ti zazpívám, na dálku zazpívám, koledu o radosti.“ V té písni je obsaženo jedno velké tajemství. Když On přejde stesku práh a milostí nás hostí, je to jako když padá svatý déšť, jež slova našich bázní odplaví – a vánoční Ježíš, v tichu modliteb, večeři ve dvou připraví.

Ano, v onom požehnaném tichu, které umožní slyšet hlas Nejvyššího, tak jak jej zdávna slyšel na poušti uprostřed samoty prorok Eliáš. Ani dnes to není jiné. Uprostřed samoty života, v onom tajemném tichu modlitby, může slyšet hlas z Betléma každý z nás. Hlas víry, lásky a naděje.

Radostné Vánoce všem.

[ad#pp-clanek-ctverec]