15.1.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

O svobodě a demokracii (1.)

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Jestliže jsem psal před několika dny o zákonech a demokracii, zmínil jsem, že čím více máme demokratického hlasování, tím méně máme svobody.

[ad#textova1]

Hovořil jsem o tom, že máme sice formálně demokraticky zvolený zákonodárný sbor, který přijímá zákony, a vládu, která v nějakých mezích vládne, ale už jsem nechtěl dopodrobna rozvádět další chyby, které se postupem let do našeho vnímání a hlavně provádění demokracie vloudily a svým způsobem z ní vlastně udělaly parlamentní diktaturu momentálních (malých) většin, možná tu demokraturu, kterou tak silně kritizoval Karel Kryl.

Zdroj, z kterého tyto deformity vzešly, je asi obtížné přesně identifikovat, patrně vznikly ze snížené ostražitosti lidí, kteří se domnívali, že přece vláda, kterou si sami zvolí, je nebude poškozovat. Jenže jak už to v té demokracii bývá, málokdy a takřka nikdy nemívá vítěz voleb sto procent hlasů (pokud samozřejmě nejde o pseudo-volby totalitního režimu). Obvykle jsou vlády vstřícné jen k malému segmentu voličů a i jemu, vlivem dalších faktorů, jen velmi částečně.

V běžných demokraciích bez přívlastku (které se z bůhvíjakého důvodu dnes označují jako liberální — a mám těžké podezření, jestli to není stejný trik, jakým se z amerických liberálů stali socialisté, i když je to slovo, které se nesmí nahlas říkat, či obdobně na dnešní evropské půdě, kde liberál dnes také znamená ultralevicový aktivista), nabízejí jednotlivé politické směry široké vějíře opatření, která hodlají politicky prosazovat, anebo na ně voliče jen lákají. Po volbách se pak podaří uspokojit jen malou část z voličů, ať vlivem nějaké koalice, či jen tím, že z toho vějíře chtěl vlastně každý jen něco, anebo se dokonce drze oznámí, že předvolební sliby nebyly zasazeny do reálného rámce a vláda si de facto dělá, co se jí zachce! Přičemž sice existuje parlamentní možnost vládě vyslovit nedůvěru, jenže vládě s většinou v parlamentu, takže „když vládnou ti naši“, je to jen velmi zřídkavá událost (a ještě když hrozí, že volby by nemusely „dopadnout“).

Dalo by se říci, jako by se z těch politiků vytratila pokora, takový ten úžas nad tím, že dostali důvěru od voličů, že budou věci spravovat řádně a k jejich prospěchu. Pro mnoho z nich se stala politika vlastně jen řemeslem, zaměstnáním a možná ji umějí dělat profesionálně, ale už to není ono, už je to jen rutinní práce bez entuziasmu.

Ostatně mnozí z nich to skutečně jako řemeslo mají po dlouhé desítky let, vždyť si povšimněme například Rakouska; tam vlastně od války slouží konstantní garnitura dvou politických stran, Lidovců a Sociálních demokratů a nevím, jestli se to tak dá říct, ale jakoby usnuli na vavřínech, v takovém sebeuspokojení, že to dělají dobře. O Německu (a jiných zemích) vlastně platí totéž. Tradiční strany, které se v lepším případě alespoň formálně střídají, ale produkují ± podobnou politiku. A i když se určitě persony časem mění, podstata zůstávala stejná.

Možná nezáleží ani tak dalece na jednotlivých lidech, kteří tu politiku realizují, ale právě na ukolébání veřejnosti statem quo, to je asi to destruktivní. Z toho možná pramení ten pocit, který jsem chtěl vyjádřit, že lidi ztratili ostražitost, přestali ty politiky dostatečně hlídat a kontrolovat a nabyli klamného dojmu, že je jim vládnuto dobře, a politici stejně tak klamného dojmu, že dobře vládnou. Zdá se, že se to dnes začíná měnit.

Nyní jsou (i u nás) tzv. tradiční strany překvapeny a zaskočeny, když se etablují strany nové, vzešlé zdola, kterým se ty zasmrádlé, demokraticky už deficitní, brání zuby nehty a dehonestují je za pomoci léta spřátelených médií nálepkováním extrémistů a ještě horších termínů, či aktuálně i brutální cenzurou. Je sice pozitivní, že tyto nové strany vznikají v tom smyslu, že házejí vidle do zaprděné pohody stran „Národní fronty“, přesto je to ale nedostatečné, protože to samo o sobě němění podstatu špatně koncipovaného používání demokracie.

Navíc přihlédněme k faktu, že celý vrchol politiky tvoří v podstatě jednu sociální bublinu. Obecně se soudí, že člověk je schopen obsáhnout zhruba množinu dvou set jedinců, se kterými aktivně komunikuje a kteří obvykle patří do identické sociální skupiny. Následkem toho je nám dobře známý fakt, že politici žijí v jakési slonovinové věži, zcela odtrženi od reálného života. A ačkoliv třeba přišli původně ze zcela jiné společenské vrstvy (jiné bubliny), předpokládají brzy, že oni to jsou, kteří žijí průměrné životy. A totéž platí i pro byrokratickou část státní administrativy. Proto hrozí, že ty nové politické subjekty se buď této nové sociální bublině rychle také přizpůsobí, anebo budou vyštípány. Kdo chce s vlky žíti…

Tohle si asi lépe uvědomovala Amerika, která lepším způsobem (a na základě zkušeností z Evropy) konstituovala svojí strukturu moci tak, aby to sebeuspokojení nemohlo tak snadno nastat, a pokud se nějaký narcis, nebo řekněme jinak nepovedená osoba dostala k moci, tak ji ten systém dokázal poměrně rychle odstranit. (Přičemž neříkám, že tam dnes neexistují dlouholeté klany takřka dědičných senátorů. Ale nezaměňujme dnešní Ameriku s Amerikou původní, svobodnou. A stejně tak nezaměňujte demokracii dnešní, nebo její dnešní podobu, s demokracií původnější.)

Jestli je něco, co mě dlouhodobě rozčiluje, tak to, že vlastně volíme v jedněch volbách zároveň jak výkonnou, tak kontrolní moc, respektive politici si to v průběhu doby uzpůsobili tak, aby se jim vládlo co možná nejsnáze. A to je myslím jedna z velmi nebezpečných věcí. Jsem přesvědčen, že vládnout se má velmi obtížně a s vysokou mírou kontroly toho vládnutí. Pro mě je nepřijatelné, jestliže je zvolen zákonodárný sbor, a z něj automaticky vyplývá to, že budoucí exekutiva bude složená převážně z takového politické názoru, který v parlamentu převažuje, dokonce, že ministři a předseda vlády si odnášejí svoji poslaneckou imunitu z poslanecké lavice i do ministerské funkce a bez uzardění praktikují souběh těchto dvou funkcí. To je přece naprosto nepředstavitelné!

Úloha parlamentu, není-li jen dekorativním prvkem, je kontrolovat vládu, nebo jinými slovy, vládu omezovat a chránit před ní občany, voliče. Tady jsme sklouzli do podoby, kdy parlament, poslanci, spoluvládnou zároveň s exekutivou, tudíž žádná účinná kontrola není možná. Snad jen parlamentní opozicí, která ovšem je v tomto případě vždy slabší, tudíž může nejvýše verbálně vztyčovat varovný prst, v krajnosti obstruovat, ale to je asi tak vše. Nemá žádnou sílu na to, aby vládu významněji omezila.

Jmenujme třeba další nešvar, kdy je ministr pozván do parlamentu na interpelace, a on se prostě nedostaví, odjede si někam za svými starostmi, klidně i provádět nějakou politickou agitku někam do krajů a ignoruje to, že se má zodpovídat ze své funkce. A dokonce ve své nadutosti klidně prohlásí, že tu „žvanírnu“ nebude poslouchat. To je naprosto neuvěřitelné!

Dostávají se pak do pozice, kdy se jen bojí o svá křesílka, ve volbách volí sami sebe, jen aby o to teplé místečko nepřišli, a když, nedej bože, nejsou zvoleni, zděšení pobíhají po kuloárech a sekretariátech strany a do kamer roní hořké slzy: „co jste mi to, vy voliči, provedli, že jste mě nezvolili!“.

Asi bychom neměli žít v nějaké iluzi, že zvolením poslance nebo politika vznikne z ničeho nic anděl, tvor bez vady a kazu na kráse a charakteru. Spíše naopak můžeme konstatovat, že mechanismus voleb přitahuje spíše charaktery zištné a mocichtivé, které mají nějakou buď skrytou anebo zcela viditelnou touhu ovládat druhé a vnucovat jim své představy, než touhu sloužit lidem.

Pokud navíc uvážíme, že takováto funkce je poměrně vysoce honorována, pak nepochybně přitahuje i lidi, kteří cítí, že mohou poměrně bezpracně a beztrestně na několik dalších let získat citelně nadstandardní příjmy (které navíc jako jediní sami sobě určují!) a to nejen oficiální, ale působením lobbistů velmi pravděpodobně i jakési vedlejší, dost možná i zajímavější, než ten oficiální. Tím nechci říct, že to jsou všechno jen prodejné „d*vky“, ale tak nějak se mi ta představa neustále vrací (a často potvrzuje).

Kdysi dávno, když jsem poprvé četl poprvé Mňačkovu knihu „Jak chutná moc“, velice přesně jsem v ní rozpoznával to papalášství, které jako sláma z bot čouhalo z chování tehdejších státních, nomenklaturních představitelů. A to zdaleka na ně nebylo vidět tolik, jako je vidět dnes. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že dnešní představitelé takzvaně demokratického režimu se zhusta chovají úplně stejně, jako papaláši tehdejší a nikterak si s nimi nezadají.

Demokracie totiž může nabývat mnoha podob a forem, přičemž každý z jejích interpretů ji vydává za tu jedinou a pravou, zejména tehdy, jestliže se stal tou jeho formou demokracie momentálně mocný. Přičemž nejsem daleko od tvrzení, že současná podoba evropské demokracie by spíše zasloužila výraz postdemokracie a patří k těm pokleslejším formám.

V každém případě, mnoho lidí si pod výrazem demokracie představuje řadu vcelku i nepravdivých, nebo jen polopravdivých interpretací, kupříkladu, že demokracie jsou volby (což je jen malý předpoklad), že demokracie je svoboda cestovat (což je nesmysl), že demokracie je svoboda slova (opět jen malý předpoklad), že demokracie je vláda lidu (což může být formálně pravda, ale reálně ani trochu), že demokracie je tam, kde vládne Ústava (a co když je špatná a místo, aby omezovala, co smí dělat stát, říká, co nesmějí dělat občané), nebo že demokracie je svoboda (což opravdu, ale opravdu není) a nakonec, že demokracie je kontrola moci, což je asi to nejpřesnější, čím by měla být.

Než však přejdu k nějakému rozuzlení, podíváme se v příštím dílu, jak na demokracii pohlíželi v průběhu času různí myslitelé.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZAVLADSKY
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 4,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Rok a půl po dvanácté

    VIDLÁK Přátelé, od neděle se ke mně už asi tisíckrát dostalo video, ve kterém Láďa Vrabel oznamuje, že koalice