29.8.2013
Kategorie: Historie

O komunistickém pokrytectví

Sdílejte článek:

OD: LUCIE AMÁLIE SULOVSKÁ 29|08|2013

V komunistickém tisku se tu a tam objevují články typu „Nevěř nikomu, kdo létá tryskáčem“, komunističtí činovníci běžně zařazují do svého slovníku slova jako „vykořisťovatel“ apod. Nedávno jsem byla dokonce upozorněna na rozhovor, ve kterém dva mladí soudruzi došli k názoru, že “kdo má hodně peněz, je schopen i zabít.”

 

[ad#hornisiroka]

 

Samozřejmě, dělají to pouze ti „zlí radikálové“ – do televizních debat KSČM vždy vyšle umírněného a slušného pana Dolejše, dobrého a vychytralého rétora se schopností mluvit dlouho a vlastně nic neříct, nikdy tam nepošle paní Semelovou či pana Grebeníčka.

 

Ale zkrátka a prostě, komunisté populisticky neustále apelují na něčí povinnost býti chudým/resp. býti na stejné úrovni jako ti ostatní (jako kdyby to snad byla nějaká ctnost), svou živnost si koneckonců založili na štvaní společenských tříd proti sobě a podrážení nohou těch schopnějších a pracovitějších.

 

Tu komunisté zobrazují (v propagandě jsou žalostně slabí) vyžraného preláta, který se sápe po penězích – něco jako nosatý Žid v nacistických brožurkách, až na to, že naprostá většina světových církevních hodnostářů má do velikosti kupříkladu pana Filipa poměrně daleko (třeba Georg Gaenswein nebo Donald Wuerl jsou vyzáblí natolik, že svým pohledem vyloženě žadoní o svíčkovou se šesti).

 

Tu zase slyšíme o kapitalistovi s jistě ďábelskýma očima ždímajícím své zaměstnance (jako byl například Baťa, doporučuji neméně úžasný propagandistický film Botostroj), pro které je jedinou spásou snaživý a bojovný soudruh, který jeho – jistě nakradený – majetek znárodní.

 

Člověk téměř nabývá dojmu, že pokud komunisté vyhrají volby, ve sněmovně otevřou domov pro bezdomovce, budou jezdit trabantem, nosit pytlovinu, vzdají se platu v prospěch občanů a pravidelně budou chodit na směny do fabriky.

 

Není tomu tak poprvé.

 

Byl to právě soudruh Klement Gottwald, kdo za první republiky psal do Haló novin pobouřené články o tom, jak chodí „v době všeobecné krise“ oblékaná tehdejší společenská smetánka jako v tomto případě např. slečna Kruliš-Randová, dcera Otokara Kruliše-Randy, paní Havránková, vdova po ředitelovi Škodových závodů, slečna dr. Masaryková, dcera prezidentova, paní Benešová, manželka Edvarda Beneše, mladý Petschek, syn bankéře, mladý Baťa a další.

 

V roce 1934 se píše „o pořádání luxusního plesu pro velkoburžoasii v době všeobecné nezaměstnanosti a hladu, o chránění buržoasie orgány podřízenými ministerstvu spravedlnosti a o konfiskační praxi pražského státního návladního.“

 

Dozvíme se, že na ples se platilo dobrovolné vstupné ve výši 150-500 korun, že slečna Kruliš-Randová měla toiletu za 24 tisíc, paní Havránková diadém za čtvrt milionu, zato slečna Masaryková “jen” za 7 tisíc korun. Že se zde poflakovali i mladí páni Petschek, Baťa a Soukup, že mnohé róby byly dovezeny letadly z Paříže a že dámy zdobily šperky reprezentující mnohamilionová jmění.

 

To vše se dělo „uprostřed nejhrubší krise, kdy samy úřady hlásí na milion nezaměstnaných. Tak se baví vybraná společnost, která jen na jediný večer může vyhodit desetitisíce, ba i statisíce.“

 

Nyní se přeneseme do roku 1948, kdy se prezidentem stal právě Klement Gottwald a nastěhoval se spolu se svou ženou Martou na Pražský hrad. Logicky by tedy měla na Hradě zavládnout skromnost, lidovost a dělnické způsoby. Avšak…

 

Rozcapenost, rozežranost a nafoukanost bývalé kopřivnické prostitutky Marty Gottwaldové neměla obdoby. Ve snaze přiblížit se právě „odporné, buržoasní“ Haně Benešové, si nechávala šít v přepychových salonech šaty přesně takové, jaké měla Benešová. Vypadaly na ní sice směšně, protože Hana Benešová byla zhruba o padesát kilo lehčí, ale o to nejde.

 

 

Nechávala si říkat „milostivá paní“, což nebylo zvykem ani za dob Beneše a Masaryka a jejich „odporných, buržoasních paniček“. Už během války, kterou Gottwaldovi strávili v SSSR, si žili jakožto vysocí komunističtí funkcionáři poměrně luxusně – měli vlastní daču, byt, chodili nakupovat do obchodů pro komunistickou elitu (ano ano, obchod pro komunistickou elitu! Jak nekomunistické!).

 

Byla pověstná svými kožichy, které si nechávala dovážet mnohdy z ciziny. Za desetisíce korun. Luxusně si žil i Alexej Čepička, věhlasný to ministr vnitra, odborník na církevní problematiku a úplnou náhodou Gottwaldův zeť (rodinkářství za komunistů prostě neexistovalo). Také Vlado Clementis a Rudolf Slánský i Bedřich Geminder byli pověstní rozhazovači (předtím, než je vlastní strana odvrhla a poslala je na šibenici, přičemž u všech byl zdůrazněn židovský původ).

 

A to všechno se dělo prosím v době všeobecné krize, která nastala téměř okamžitě po nástupu soudruhů k válu a skončila až roku 1953 tzv. měnovou reformou, která okradla téměř celý národ (kromě těch, co o ní věděli dopředu, že…)

 

Názor tak rozšířený v jistých vrstvách naší společnosti, že „za komunistů jsme se měli všichni stejně“, je důsledkem faktu, že kdyby si tehdy novinář dovolil napsat o luxusním životě komunistických papalášů, skončil by nejlépe v uranových dolech, odkud by se pravděpodobně už nikdy nevrátil.

 

[ad#velkadolni]

 

 ZDROJ: Lucie Amálie Sulovská

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...