Není celý brexit jen jedna velká habaďura?

Po dvou a půl letech vyjednávání – nevyjednávání nám konečně dochází, že nikdo v nejvyšší politice neměl představu, co přesně znamená OUT a jak k němu dospět. A nikdo, to znamená opravdu nikdo. Kdyby takovou představu někdo měl, chopil by ji za pačesy a vypracoval přesné kroky jasného odchodu a nenechával by to na političce, která hlasovala IN a u níž se dalo ne-li předpokládat, tak alespoň počítat s možností, že její „brexit znamená brexit“ podlehne jejímu instinktivnímu podvědomému prounijnímu cítění a nebude brexitem, nýbrž připoutáním k EU, s pokračujícími povinnostmi a žádnými právy. A tak místo, aby Británie nastavila od samého začátku EU jasné podmínky ochodu, čekala pasivně, co jí EU nabídne. Kde by taky politici našli čas přečíst 550 stránek europrávnických kejklí a fištróna pochopit, co přesně znamenají. Ještě ani po zjištění, že co se nabízí, není slíbený brexit, nýbrž jeho karikatura dělající si z Britů oslíčky, se tomu nedokázali vysmát a zahrát lepší pokerovou kartu.

Symbolicky bychom si k tomu mohli vzít britský státní znak, v němž si spolu povídají historický lev krále Richarda a pohádkový jednorožec. Hlasování v referendu bylo zařvání starého lva. Vyjednávání s EU bylo oslíčkovské hýkání jednorožce s uříznutým rohem. A místo reality jsme se ocitli v pohádce bez šťastného konce. Čtyři desetiletí v područí bruselské byrokracie a přebírání bruselských zákonů z britské politiky vymýtily osobnosti státnického formátu, které by ještě chápaly verš slavného chorálu „Britové nikdy-nikdy-nikdy nebudu otroky“. Posledním lvem britských dějin se tak definitivně stala „železná lady“ Thatcher, jíž se tak rádo přezdívalo „jediný politik, který má koule“.

Tak Británie doklopýtala na okraj „propasti“, jak odchod bez smlouvy vnímá většina parlamentu, která chce pádu do ní ze všech sil zabránit, třebaže ekonomové a podnikatelé se snaží je uklidnit, že žádná katastrofa nehrozí, a jestliže hrozí, pak v tom bude Británie jen po kolena ale EU po uši. A že tedy dokáže-li Británie bezsmluvním odchodem alespoň blafovat, Brusel si to ještě rozmyslí a smlouvu tak či onak pozmění.  Celá debata se nakonec zúžila na jeden jediný bod, jímž je de facto odtržení Severního Irska od Británie, zvané „backstop“. A protože je z celé smlouvy nejabsurdnější a tudíž nejnápadnější, stal se „červeným herinkem“, jak angličtina říká něčemu, co má odvést pozornost od něčeho důležitějšího.

Co tedy je na té vadné smlouvě důležitější? Vysvětluje nám to měsíc před stanoveným datem brexitu jeden z mála thatcherovských konzervativců a euroskeptiků, poslanec John Redwood.

Smlouva nechává řadu otázek nedořešených, mnohé závislé na budoucím jednostranném rozhodnutí EU bez účasti Británie. Ždímá z Británie obrovské sumy peněz na mnoho let do budoucna i po formálním odchodu. Závazek platit do roku 2020 otvírá budoucí závazky do rozpočtu 2019-2028. EU ještě nevyčíslila další dosud nejasné závazky, které v tomto období mohou vzniknout, vedle jednorázového odstupného zatím nabízených 39 miliard liber, s nímž EU ani ještě nepotvrdila, že bude spokojena. Smlouva obsahuje řadu klauzulí, které otvírají další nepředvídané finanční závazky.

A pak je tu něco, čemu Redwood říká „instituční architektura“. Přechodné období, v němž Británie bude podléhat existujícím i dodatečným zákonům EU a výnosům jejího soudu, aniž by měla právo vetovat nové unijní kontroly, ani přispívat svým členstvím k rozhodující většině hlasů v EU k blokování zákonů. Ponechává tím unii možnost uzákoňovat ustanovení Británii škodící, včetně nových daní, jimž Británie nebude moci zabránit. EU bude moci zavádět státní finanční podporu odlákávající podnikání z Británie a zároveň znemožňovat Británii dělat totéž. EU bude i po vystoupení ovlivňovat britský systém sociálního zabezpečení.

To jsou ty hlavní podrazy, které se Redwoodovi podařilo z dokumentu vyluštit. Dodává k tomu, že smlouva má „mnoho dalších prvků, které jsou jednostranné“, a je to „dokonalý kus práce prozrazující odhodlání sebrat nám co nejvíc peněz na co nejdéle a ponechat si nad námi co možná nejvíc právní kontroly“.  Mezi těmi dalšími prvky přibyl nový dodatek, podle něhož by občané EU měli v Británii práva Britů s privilegiemi EU, na deset let po odchodu. A stále platí, že bude-li Británie chtít dál obchodovat s EU bezcelně, nemůže si se zbytkem světa obchodovat nezávisle.

V tomto kontextu nezbývá než žasnout, že i někteří skalní „odcházeči“, vystrašeni blížící se pomyslnou katastrofou bezsmluvního odchodu, sdělují Mayové ochotu ji podpořit, jestliže se irská hranice vyřeší třeba i jen tak, že backstop se stanoví na omezenou dobu s právně závazným koncem. Jako by všechny ostatní chytáky přestaly existovat.

A člověka napadá klasická politologická otázka, zda to dělají z blbosti nebo za peníze. Nebo s vědomím, že čím víc toho zbabrají, tím víc jim toho podle Cameronova vzoru budou různé korporace a instituce ochotné platit za vyprávění, jak se dělá politika.

Autor: Benjamin Kuras