Nemohu se zbavit dojmu, že totalita je za dveřmi a málokomu to vadí

A nemohu se zbavit pocitu, že covid politikům zas tak moc nevadí. Naopak. Souhlasím s tím, že jsme ve válce, ale nikoli ve válce s covidem. Ten se jenom hodí k tomu, že mnohem rychleji teď dochází k omezování osobních svobod, zavádění cenzury, autocenzury a ostrakizace lidí s menšinovými názory.

Technologie šmírování a umělá inteligence se rozvíjejí tempem, o kterém se ani Orwellovi nesnilo. Kamerové systémy, odposlechy mobilů, monitorování internetu, sledování soukromé komunikace včetně diskriminování osob s „nevhodnými názory“ to je realita dnešní doby.

Během jednoho roku se naše životy změnily neuvěřitelným způsobem. Tohle už není život ale přežívání. V devadesátých letech jsme zažili svobodu, nicméně to už je dávná historie. Lidé si dnes svobody vůbec neváží. Generace lidí, kteří nezažili v evropsko-americké civilizaci válku, mají pokřivené vidění toho co je správné a co nikoli. A socialismus ruku v ruce s covidem je smrtící nákaza, která se vyznačuje tím, že lidé už vůbec nechápou co je svoboda, co jsou to práva a co je to zodpovědnost. Bohužel s tím souvisí i nepochopení základních ekonomických souvislostí.

A pořád nás straší. Od rána do večera. A vystrašený, zmanipulovatelný jedinec se lépe ovládá. Vidíme to denně. Během jednoho roku se změnily naše osobní zvyky, potřeby i touhy. Typickým symbolem podřízení se jsou náhubky a brzy to budou očkovací průkazy. Za Hitlera museli Židé nosit žluté hvězdy. Dnes nosíme náhubky dobrovolně a kdo se dobrovolně opíchat nenechá bude občanem druhé kategorie ne-li rovnou nepřítelem státu.

Když jsem byl mlád, mezi mou oblíbenou literaturu patřila sci-fi. Orwellovu Farmu zvířat jsem zažil na vlastní kůži, a fikce 1984 nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita jsou smutnou realitou všedního dne a věcí příštích.