21.9.2025
Kategorie: Politika

Negativní kampaň není jen politika. Je to droga. Není to názor, je to jed

Sdílejte článek:

PAVEL KOVAŘÍK

Vidíte ten billboard? Machiavelli by je pochválil. Tvrdil, že strach působí silněji než naděje a že nic nesemkne lidi pevněji než společný nepřítel. A kde vládne strach, tam se lidé snáze podřídí.

Tak to teď vidíme. Rudé pozadí. Velká písmena. Tvář protivníka, která už není tváří člověka, ale symbolem hrozby. Vtělené zlo. Není to pozvánka k debatě.

Je to rozkaz. Máte se bát a máte nenávidět.

Negativní kampaň funguje. Vždy fungovala. Dokáže mobilizovat dav, rozdělit společnost a vyvolat napětí.

Tyhle obrazy ale nejsou popisem reality. Jsou to psychologické zbraně. Nezasahují rozum, ale podvědomí. Aktivují amygdalu, mozek spustí poplach, nervová soustava se zaplaví kortizolem. Člověk cítí sevřený žaludek, zrychlený dech, napětí ve svalech. Obrazy se ukládají hluboko, pokaždé znovu rozbuší srdce a posilují reflex nenávisti. Z hněvu se stává návyk a z agrese nová norma (Phelps et al., 2006).

Marshall Rosenberg byl americký psycholog, který zasvětil život hledání jiného způsobu komunikace. Působil v mírových programech po celém světě, od škol v USA až po oblasti zasažené válkou a etnickými konflikty. Ukazoval, že když používáme jazyk obviňování a démonizace, přestáváme vidět v druhém člověka. Vnímáme ho jen jako hrozbu a tím ztrácíme kontakt i sami se sebou. Je to, jako bychom si nasadili brýle, které ukazují jen zrůdy, a nikdy ne lidi z masa a kostí.

Rosenberg připomínal, že takový jazyk není jazykem života, ale jazykem násilí. Místo abychom hledali potřeby, které stojí za lidskými činy, uzavíráme se do role oběti nebo nepřítele. A čím víc se tímto jazykem necháme pohltit, tím více se odpojujeme od empatie a schopnosti žít spolu.

Pak už nevidíme protivníka jako člověka s jiným názorem. Vidíme zrůdu, karikaturu, objekt agrese. Každý další billboard tento vzorec posiluje a zapisuje ho do nervových drah. Ztrácíme empatii, schopnost porozumět i kus vlastní lidskosti. Nenávist, která mířila k druhým, se postupně obrací i dovnitř. Člověk, který dehumanizuje druhé, nakonec dehumanizuje i sám sebe.

Výzkumy to potvrzují. Eva Lebedová ukázala, že čím více negativity sledujeme, tím více v nás roste cynismus a nedůvěra (Lebedová, 2014). Jaroslav Světlík zjistil, že lidé považují útoky za informativnější než pozitivní sdělení, ale v jejich nitru zůstává pachuť a odpor (Světlík, 2016).

Zahraniční výzkumy jdou ještě dál. Daniela Martin doložila, že negativní kampaň prohlubuje polarizaci. Po jejím sledování lidé označovali soupeře o čtyřicet procent častěji za nepřítele než jen za názorového oponenta (Martin, 2024).

A další studie ukázaly, že opakované vystavení negativním sdělením zvyšuje stres a úzkost (Matthes & Schmuck, 2017). Negativní emoce zužují naši pozornost a oslabují kreativitu (Fredrickson, 2001). A politická polarizace se promítá i do osobních vztahů (Iyengar & Westwood, 2015).

A tady se akademické studie propisují do našich příběhů.

Negativní kampaň není jen politika. Je to droga. Není to názor, je to jed. Ovládá nás, aniž bychom si toho všimli. Každá dávka posiluje závislost. A čím častěji ji polykáme, tím víc se měníme. Přestáváme myslet a začínáme reagovat. Vztek se stává jazykem, nenávist normou. Z lidí se stává smečka, která štěká na povel.

Proč ale vůbec někdo sahá k takovým kampaním? Co se odehrává v jejich hlavách? Je to strach, že jinak neuspějí? Neschopnost nabídnout témata, která by lidi skutečně oslovila? Nebo spíš přiznání selhání a úzkost z toho, že moc, kterou dnes drží v rukou, se jednou může obrátit proti nim? Ať už je důvod jakýkoli, taková strategie sice krátkodobě mobilizuje, ale v dlouhodobém horizontu rozkládá důvěru.

„Když odlidšťujeme a démonizujeme své protivníky, vzdáváme se možnosti pokojně vyřešit naše rozdíly a otevíráme cestu k ospravedlnění násilí proti nim,“ řekl Nelson Mandela.

A tady se skrývá skutečné nebezpečí. Civilizace nepadají proto, že se lidé dohadují. Padají tehdy, když se pohrdání stane normou. Když se soupeř mění v zrůdu. Když se agrese a výsměch začnou vydávat za morální postoj.

Taková komunikace je rakovina. Šíří se tělem společnosti i jednotlivce. Otráví veřejný prostor, vyčerpá nervovou soustavu a naučí nás rezignaci i nenávisti.

Nakonec pohltí i ty, kdo ji vypustili. SPOLU může krátkodobě nahnat voliče, ale dlouhodobě se jim to vrátí jako bumerang.

Chtějí Vás vyprovokovat k nenávisti, která by sežrala Vaší duši – nenechte se. Hlavně pořád myslete!    Karel Kryl

 

Zdroje:

Eva Lebedová (2014). Negativní politická reklama a její vnímání. Masarykova univerzita.
Jaroslav Světlík (2016). Vnímání účinnosti negativní politické reklamy. Masarykova univerzita.
Daniela Martin (2024). Deepening the rift: Negative campaigning fosters affective polarization. Electoral Studies.
Matthes, J., & Schmuck, D. (2017). The Effects of Negative News on Stress. Journal of Communication.
Fredrickson, B. (2001). The broaden-and-build theory of positive emotions. American Psychologist, 56(3), 218–226.
Iyengar, S., & Westwood, S. J. (2015). Fear and Loathing across Party Lines: New Evidence on Group Polarization. American Journal of Political Science, 59(3), 690–707.
Phelps, E. A., et al. (2006). Emotion and the amygdala: Implications for political decision making. Annals of the New York Academy of Sciences, 1031(1), 364–370.

 

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (20 votes, average: 4,30 out of 5)
Loading...
12 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)