17.5.2026
Redakce
1
Kategorie: Ze světa268 přečtení

Peking: Co se skutečně dohodlo se nedozvíme z médií, ale z toho, co se nyní bude dít aneb úsměvy a mezery mezi řádky

Sdílejte článek:

PAVEL ŠIK

Donald Trump přiletěl do Pekingu jako první americký prezident za téměř dekádu a odletěl s tím, co sám nazval „fantastickými obchodními dohodami“ a přesvědčením, že Si Ťin-pching spoluvyřeší Írán. Čínské ministerstvo zahraničí ve svých souběžných prohlášeních nepotvrdilo ani jedno z toho, za to ve svých prohlášeních zdůraznilo konstruktivní čínsko-americký vztah strategické stability a takřka červenou linii, že USA musí postupovat s mimořádnou opatrností při řešení tchajwanské otázky.

Tahle asymetrie je vlastně nejzajímavější z celého summitu, ale také zcela logická a byla i očekávatelná. Kdo si představoval, že si vůdci zájmy dohodnou veřejně a především, že Čína něco oficiálně potvrdí, nezná čínské zvyklosti.

Čína se koncentrovala na obraz a poselství bez toho, aby kladla důraz na něco jiného kromě Tajwanu. Trump zase mluvil o praktických věcech, které by Si nejraději nechal pod pokličkou. Co bylo ovšem z celého summitu patrné, že ať jsou Trumpovy prohlášení směrem k Číně jakkoli silácké, velice dobře chápe, že tento rok asi poprvé v historii spolu osobně jednali vůdci dvou rovnocenných velmocí.

Co se tedy skutečně dohodlo?

Nebudu se koncentrovat na byznys ani vzácné zeminy atd, tam byly dle mého domluveny oboustranně výhodné dohody i když burza a někteří komentátoři čekali víc okamžitých výsledků. Já osobně bych počkal, výsledky možná ještě uvidíme.

Ale koncentrujme se na geopolitiku. Jak jsem napsal, čínská strana nám v tomto moc nepomůže, zcela tradičně je spíše skoupá na detaily. Závazky veřejně nepřiznává, protože by to doma vypadalo jako podřízenost a v současné situaci i tak, že Teherán byl prodán.

Trump v tomto ohledu je sdílnější a jelikož Peking nepovažoval za nutné to veřejně korigovat, můžeme soudit, že jeho poznámky jsou možná pravdivé. Washingtonská strana tvrdí, že Peking vyjádřil odpor k militarizaci Hormuzského průlivu, k poplatkům za průjezd a velice překvapivě vyjádřil i zájem nakupovat více americké ropy. Místo íránské? Asi nejzásadnější je, že se oba vůdci shodli na tom, že Írán nebude mít jadernou zbraň a že Si údajně přislíbil, že Čína nebude Írán vojensky vyzbrojovat. Peking ve svých oficiálních komuniké žádnou z těchto věcí nezmínil. Místo toho se čínské ministerstvo zahraničí omezilo na obecné konstatování, že „pokračování konfliktu v Íránu, který nikdy neměl nastat, nemá smysl.“ To je formulace, která nezavazuje k ničemu.

Nejkonkrétnější novinka nepřišla ze summitu samotného, ale z Trumpových slov na palubě Air Force One cestou domů: je otevřen dvacetiletému zastavení íránského jaderného programu. To je zásadní posun. Původní americká rétorika zněla „nikdy,“ i když z jednání v Islámábádu už prosakovaly zprávy o tom, že nikdy neznamená navždy. Časově ohraničené moratorium je něco jiného, je to formulace, která Teheránu dává únikový východ bez formální kapitulace.

Souběžně Trump dle zpráv zvažuje zrušení sankcí vůči čínským ropným společnostem nakupujícím íránskou ropu, což není gesto dobré vůle, nýbrž žeton na stole. Čína zřejmě dostala signál, že pokud Teherán na základě jejího tlaku podepíše dohodu, nebude pro Američany problém, když bude nakupovat íránskou ropu. Jakkoli jsem na začátku války psal, že i tlak na Čínu byl cílem vojenské operace, z vývoje je stále patrnější, že Trump vidí dohodu s Íránem jako svůj základní politický odkaz druhého prezidentství.

Již před summitem Čína vyzvala Pakistán, aby zvýšil své úsilí na dohodnutí kompromisu. Standardně čínská administrativa něco takového komunikuje bez veřejných prohlášení. Můžeme to tedy číst tak, že Čína chtěla veřejně vyslat Íránu přes Pakistán zprávu, že jí dochází trpělivost.

Velice zajímavá je situace kolem Tchajwanu. Si varoval, že tchajwanská otázka je „nejdůležitější věcí v americko-čínských vztazích“ a že při špatném zvládnutí hrozí přímý střet. Skoro to zní jako výhrůžka, každopádně je to velmi tvrdá formulace. Můžeme z toho tedy usuzovat, že na druhé straně je vyřešení otázky Tchajwanu považováno za základní politický odkaz Sia. A i Trump si to zřejmě velice dobře uvědomuje, protože odpověděl, že „žádný závazek v žádném směru“ nedal a v rozhovoru pro Fox News dodal, že válku devět a půl tisíce mil daleko nevyhledává.

Rozhodnutí o balíčku zbraní pro Tchajwan v hodnotě čtrnácti miliard dolarů Trump záměrně odkládá, což znervózňuje jak Taipei tak Tokio. Není to váhání, já to čtu jako další žeton na stole. Každopádně natolik zásadní, že Trump hned na zpáteční cestě z Pekingu volal premiérce Sanae Takaičiové do Tokia, aby ji uklidnil.

Celý summit čtu jako první krok a oťukavání po letech. Jakkoli mnozí jsou k výsledkům kritičtí, celý svět by se v principu měl radovat z toho, že summit dvou největších světových velmocí byl tak přátelský.

Co se týká dohod, přesné znění toho, co se geopoliticky dohodlo poznáme stejně jako u byznysu až dle dalšího vývoje. Určité vodítko, že se něco geopliticky dohodlo, nám dává zpráva ne ze summitu, ale z paralelních jednání ve Washingtonu, kde Izrael a Libanon prodloužily příměří o 45 dní. Může se to zdát jako nesouvisející, ale podle mého tam souvislost je.

Pokud budu spekulovat, Čína má nyní ca šest týdnů na to, aby přiměla Írán k dohodě, aniž by to vypadalo jako podřízení se Washingtonu. Trump zřejmě bude šest týdnů čekat s tchajwanskými zbraněmi a bude zajímavé – pokud Čína svůj vliv na Teherán obhájí – jak poté prosadí případnou omezenou dodávku doma a v Tokiu. A Teherán má šest týdnů na to, aby se rozhodl, zda je nabídka dvacetileté pauzy jaderného programu a vidina omezení amerických sankcí dostatečná cena k záchraně tváře.

Írán nyní čelí dennímu schodku třiceti milionů litrů benzínu (ca 25 procent) a ekonomika je pod obrovským tlakem. Aragčí docela zajímavě signalizoval, že sice děkuje Pákistánu za skvělé zprostředkování, ale na paralelním setkání států Brics řekl, že byl by radši, kdyby to řešila rovnou Čína.

A přes něho se dostáváme k setkání států Brics, kterého si ve stínu summitu málokteré médium všimlo, přitom z hlediska dynamiky bylo mnohem výbušnější..

Ve chvíli, kdy Trump jednal v Pekingu o íránské otázce, sešli se v Dillí ministři zahraničí zemí BRICS, tedy až na čínského ministra. Lavrov přijel osobně, Araghčí přijel osobně, a Čína poslala velvyslance a tak ukázala své priority. A nálada musela být ironicky řečeno tak „skvělá“, že se ministři nedokázali shodnout ani na společném závěrečném prohlášení.

Pokud budu popisný, tak Brics byl vždy důležitější pro Rusko než pro Čínu a od roku 2022 tuplem. Zatímco Čína má bilaterální kanály se všemi klíčovými hráči a nepotřebuje tak nutně tuto multilaterální platformu k prosazení svých zájmů, pro Rusko je situace odlišná a Brics je jednou z omezených fór, kde může vystupovat jako vlivný geopolitický hráč. O to více musel být výsledek setkání pro Moskvu deprimující.

Nebudu spekulovat, jestli to byl hlavní důvod k překvapení, když ruský ministr Lavrov po skončení summitu navrhl, že by Indie mohla zprostředkovat dialog mezi Íránem a arabskými zeměmi. BRICS jako celek na to prý nestačí, protože uvnitř bloku jsou příliš hluboké rozpory.

Proč je to opravdu zajímavé? Že tří důvodů.

Zaprvé Modi před konfliktem navštívil Izrael a pozice Indie je zcela jasně blíže Washingtonu a arabským státům než Teheránu. Z íránské perspektivy je tedy Lavrovův návrh přinejmenším zvláštní.

Zadruhé Araghčí v Novém Dillí na tiskové konferenci řekl, že pákistánský mediační proces ještě neselhal, ale je na velmi obtížné cestě a jak jsem psal, víceméně vyzval Čínu, aby se jako v minulosti pokusila obnovit vztahy mezi Íránem a Saúdskou Arábií, která trvá na nejaderném Íránu.

A za třetí Čína a Indie jsou regionální rivalové s nevyřešeným hraničním sporem a soupeřením o vliv v Indickém oceánu. Pokud mám ve svých úvahách o summitu pravdu, Peking se právě nepřiznaně dostal do pozice klíčového zprostředkovatele mezi Washingtonem a Teheránem.

A Lavrov prakticky v ten samý den navrhl do paralelní role Dillí.

Lavrov je zkušený diplomat a tak to nemůže být náhoda. Lze to číst několika způsoby.

Lavrov možná testuje, zda Washington preferuje indický kanál před čínským. Trump jednal se Si, ale americká administrativa má s Indií obecně méně třecích ploch než s Čínou. Pokud by Washington indický kanál uvítal, Rusko by si tím zajistilo relevanci v diplomatické architektuře, aniž by muselo samo cokoliv nabídnout.

Pokud by Čína byla jediným kanálem mezi USA a Íránem, jakýkoli výsledný deal by byl primárně čínský diplomatický triumf a Rusko, které se Washingtonu také nabízelo jako jakýsi mediátor, by bylo marginalizováno. Indie jako alternativní mediátor by tento monopol narušila.

Lavrov může také jemně signalizovat Pekingu, že Moskva může hrát vlastní hru a není automatickým spojencem čínské diplomacie a že má vlastní páky. To je vzkaz do Pekingu stejně jako do Dillí nebo Washingtonu. Možná je to i příprava na Putinovo návštěvu Pekingu za tři dny.

Konfucius prý řekl: “ poslouchej, co člověk říká, ale sleduj, jak jedná“. Další týdny nám ukáží, co přesně bylo dojednáno.

 

FB

Redakce
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
268 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

1 komentář
  1. Já Druhý 14:04:27 Odpovědět

    Pan Šik perfektní jako vždycky. Jak osvěžující oproti prázdnému žvanění hloupého grafomana Sterčika nebo blábolům debila Svatoše či jiného debila VK.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)