5.11.2013
Kategorie: Společnost

Nebojme se říci dnešní Evropské unii jasné NE

Sdílejte článek:

OD: VILÉM BARÁK 05|11|2013

Eurooptimisté se ptají, co vlastně euroskeptici namítají proti sjednocování Evropy. Vždyť nás čekají samá pozitiva a všemožné jistoty. Pokusím se definovat věci, o které přicházíme unifikací Evropy.

 

[ad#hornisiroka]

 

Zánik daňových rájů znesnadňuje přesun místa podnikání nebo bydliště do oblastí s nejlepšími podmínkami. Proč asi špičkoví sportovci sídlí v Monte Carlu a LNM, majitel Nové Huti, na Nizozemských Antilách? Hrozí, že před slídivým státem nebude kam ukrýt peníze, což je jediná účinná odpověď občana na choutky politiků stále zvyšovat daně. Zavedení jednotné evropské měny zúžilo prostor k hlasování peněženkou, tj. útěku za kvalitními penězi např. německou markou. Co budeme dělat s eury, když Evropská centrální banka rozběhne tiskařské stroje? Přes krátkodeché posilování eura vůči dolaru, jsou první náznaky problémů již na obzoru. Francie zpochybňuje svůj slib, že do roku 2004 vyrovná rozpočet. Německo, Portugalsko jen o vlásek unikly „žluté kartě“ za problémy se státními financemi a Itálie je v tomto ohledu chronicky nemocná. V zájmu udržení „anabolického“ hospodářského růstu má jít k čertu i tzv. Pakt stability (závazek hospodařit do roku 2004 s vyrovnaným rozpočtem), schválený evropskou patnáctkou teprve v roce 1997. Konce zestátněných peněz jsou ale úplně stejné v Evropě, jako v Jižní Americe. Začíná to tím, že stát vnutí obyvatelstvu potištěné papíry, které prohlásí za peníze. Následně je rozpočtovým dluhem spolu s tiskem nových peněz znehodnocuje devalvací a inflací ve svůj prospěch. Vláda v Argentině došla na této cestě nejdále, když zakázala papírky vybírat z bank, zkonfiskovala penzijní úspory a nakonec nechala okradené občany, oběti vlastní politiky, mlátit pendreky a střílet policií. Nevěřme, že podobný bankrot není v Evropě možný.

 

Se vstupem nových zemí do EU se rozhodovací centrum vzdálí úplně mimo dosah občanů. Dovedu si představit kampaň za odstoupení českého zkorumpovaného ministra. Co však s prodejným bruselským komisařem? EU je případem nově vytvořené instituce snažící se v zájmu zdůvodnění vlastní existence regulovat neupravené, rozhodovat o tom, co dosud běželo samo. Vše co je na EU dobré, můžeme zavést sami a v určitém časovém horizontu bychom tak učinili. Proč ale přejímáme to zlé? Volný pohyb zboží, osob a kapitálu je nezpochybnitelné právo každého člověka, které jednotlivé státy lidem upírají. Nevím, proč bychom tato práva měli vyměňovat za omezování svobody v jiných oblastech. Když by bylo podmínkou vstupu do EU zrušení daní, dotací, regulací, tak nelze než s radostí souhlasit, ale místo toho je musíme naopak zvyšovat. Proč místo ponižujících hádek, zda zemědělci kandidátských zemích budou mít nárok na celý objem unijních podpor nebo jak sladit sociální systémy, všechny tyto nesmysly jednoduše nezrušit? Do EU ve skutečnosti vstupují vlády, nikoliv občané. Na ty zbývají pouze drobečky svobod v porovnání s růstem moci státu a jeho úředníků. Nehledejme ale spásu v nacionalismu. Národní stát je pro občana stejný nepřítel jako EU. Obě instituce jsou si k nerozeznání podobné a liší se pouze rozlohou území, na kterém způsobují škody.

 

Absenci jednotící vize EU dokládá bruselský jazykový Babylon. Neochota převzít angličtinu, jako jediný jednací jazyka souvisí s úporným nepřátelstvím Evropy vůči Spojeným státům. Ohniskem této nákazy je socialistická Francie, která dosud nepochopila, že již šedesát let není světovou velmocí. Nemoc antiamerikanismu se projevuje stále divočejšími demonstracemi proti USA, kulturním izolacionalismem v podobě kvót u televizního vysílání, nekritickou popularitou rozbíječe Mc Donaldů, farmáře Jose Bového. Spolu s ekonomickou nemohoucností EU roste snaha uzavírat pevnost Evropa a vydávat, podobně jako blahé paměti Sovětský svaz, vlastní nedostatky za přednosti. Vše směřuje do stavu, kdy se Evropan stane vzorem pokrokového člověka a USA prohlásí bruselští byrokraté ze Říší zla. Na intelektuálské a kulturní „frontě“ je vidět první blýskání na horší časy (viz např. projev prezidenta Václava Havla v italském Senátu 4. dubna 2002).

 

autor obrázku: Diwo.us

 

Vnucujeme se do spolku, kde vražda politického protivníka nevzbuzuje ani desetinu pohoršení, jako jeho zvolení. Vzpomeňme na celoevropskou hysterii po volebním úspěchu Jörga Haidera v Rakousku a Silvia Berlusconiho v Itálii, která tak ostře kontrastovala s tichem po zastřelení Pima Fortuyna. Absence zásad také vedla k poskytnutí azylu palestinským teroristům z baziliky v Betlémě a k nerespektování záporného stanoviska Irů ke Smlouvě z Nice. Přitom její ratifikace byla vydávanou za podmínku dalšího rozšíření EU. Irové budou zřejmě chodit k referendům tak dlouho, dokud „nezmoudří“ a nebudou hlasovat podle přání Bruselu.

 

Jsme strašeni, že ke vstupu do EU neexistuje alternativa, což není nic jiného než znak intelektuální impotence a dutolebosti. Blahobytu Evropy bylo dosaženo nikoliv díky regulacím, ale jim navzdory. Po jejich odbourání bychom mohli na EU vyplazovat jazyky. Představme si Česko, jako pustý, kamenitý ostrov u pobřeží Chorvatska. Jsem si jist, že kdyby se stal enklávou lidské a ekonomické svobody, do 10 let by přetékal palmami a vilami s bazény tak, že by padaly do moře.

 

[ad#velkadolni]

 

ZDROJ: Vilém Barák

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 4,93 out of 5)
Loading...