Názorově sjednocená společnost je diktatura

Zlá slova prý rozštěpují společnost

Často slyšíme varování, že naší společnost rozvracejí “špatné” názory a “nenávistná” slova. Když tohle tvrzení vezmu vážně, musím si položit otázku: Dejme tomu, že se společnost skutečně dá určitými výroky polarizovat, štěpit a rozvracet. Ale jak vysvětlit, že „správné“ názory a “dobrá” slova nefungují obráceně, totiž jako sociální klih, který společnost zase sjednotí?

Jistě to nebude kvůli příliš malému množství správných názorů a dobrých slov, protože veřejnoprávní radio a televize a některé noviny a časopisy doslova přetékají správnými názory. Společnost to ale zřejmě nijak nesjednocuje, protože varování neutichají.

Publicisté a editoři a také experti a profesoři se snaží ponořit národ do ozdravné lázně správných názorů a dobrých slov. Chtějí lidi přesvědčit, že pravda je jenom to, co slyší od nich. Ale opakování téhož moc nepomůže. Do mojí generace bolševik hučel od rána do večera a stejně se z nás stali “reakcionáři”. A to tehdejší média neměla žádnou jinou konkurenci než rušený Hlas Ameriky, Svobodné Evropy a samizdatové knížky.

Zkusme tedy jiné vysvětlení. Co když jsou špatné názory přesvědčivější než správné myšlenky? A jak se vůbec přesvědčivost názorů pozná? V životě je to přece tak, že lidé přebírají a tím rozšiřují myšlenky, které jim v životě pomáhají, prostě takové, které jsou pro ně užitečné. Z toho by plynulo, že názory, které většina našich publicistů a vzdělanců považuje za správné nemají pro zbytek společnosti valnou cenu, protože nepomáhají řešit její problémy.

Tohle podezření mám již velmi dlouho. Ale přesto se skoro bojím říci, co by to znamenalo. Zaprvé, že dobrá slova, z dobré strany politického spektra nejsou dost dobrá. A zadruhé, že se kritici rozvracení společnosti od její většiny odštěpují sami, a to tím, že jí vnucují, to co nepotřebuje.

Tak se zeptejme opačně. Když správné názory společnost nespojují, jak by jí mohly špatné názory rozvracet? A co když společnost není ani rozvrácená, ani rozpolcená nebo dokonce rozštěpená, ale prostě různorodá? Co když správné a nesprávné názory nejsou příčinou nejednotnosti společnosti, ale přirozeným důsledkem její rozmanitosti?

Různí lidé, žijí v různých podmínkách, mají proto různé zájmy a používají k jejich uskutečnění různé poznatky a postupy. Tohle chování má nevyhnutelný důsledek. Kdykoliv začne kdokoliv uskutečňovat svoje zájmy, tak tím ovlivňuje možnosti ostatních lidí uskutečnit jejich zájmy. Tento vliv je převážně negativní, protože toho, co my lidé chceme, je vždy nedostatek.

Stěžovat si na nejednost společnosti je tedy chybně popsaný problém. Zaprvé proto, že žádná společnost nemůže být doopravdy názorově sjednocená. Rozdílné názory jsou prostě odrazem rozdílných zájmů. A zadruhé, protože vůbec není žádoucí, aby byla společnost názorově sjednocená. Spor o správná řešení prostě patří k demokraci, protože v ní lidé mohou – na rozdíl od diktatury – své zájmy svobodně uskutečňovat.

Jde tady o moc

Nejednotnost názorů je tedy neoddělitelně spjatá s demokracii. S tím nesouhlasí ti, kteří jsou přesvědčeni, že oni sami vlastní správné názory. Kritizují nejednostnost a říkají jinými slovy, že si všichni mají myslet totéž co oni, anebo nejvýše to, co oni považují za přijatelnou názorovou odchylku. Sjednoditelé společnosti se chtějí stát jedinými vykladači světa a posuzovateli správnosti jeho uspořádání.

Ti, kteří chtějí názorové sjednocení společnosti, chtějí ve skutečnosti hlavně politickou moc. Nemíní se ale zdržovat pomalým přesvědčováním většiny, nechtějí se podřídit mechanismům demokratické kontroly a místo toho chtějí zvěstovat a prosadit svojí pravdu. Takže odstranění názorové nejednotnosti společnosti se rovná odstranění demokracie.

Názor o rozpolcené společnosti zastává poměrně malá skupina lidí. Patří k ní intelektuálové obývající ostrůvky společensko-vědních kateder, velká část pracovníků médií, mnozí státní úředníci a politici, aparátčíci neziskových organizací, politizujicí umělci a pár zbohatlých snobů, kteří se chtějí morálně odvázat.

Aby snáze dosáhli svých cílů, tak se napřed musí vypořádat s tím, že většina společnosti o jejich myšlenky nestojí. Proto se snaží cenzurovat a znehodnocovat jiné postoje, které označí za kontroverzní, nedemokratické, nenávistné a rasistické. V takto vydezinfikovaném veřejném prostoru pak mohou rozšiřovat své vlastních názory a uskutečňovat své zájmy. Jaké to jsou?

Bez ohledu na výsledky voleb chtějí sami určovat, kdo má právo vládnout, stanovit co je pro společnost důležité a jak to uskutečnit. Za to očekávají respekt a patřičnou peněžní odměnu. Nezištná angažovanost má samozřejmě svou cenu.

Ty lidi, kteří jim na demonstracích a na sociálních sítích tleskají nekritizuji. Jsem totiž přesvědčen, že drtivá většina z nich má poctivé pohnutky a opravdu věří tomu, že co hezky zní je i správné a co se dělá ve jménu dobra má jen pozitivní výsledky. Bohužel jim uniklo, že ti kteří chtějí poučovat celou společnost chtějí hlavně prosazovat své vlastní zájmy, ale odmítají jít demokratickou cestou.

Tak si to shrňme. Malá skupina tvrdí, že společnost je rozštěpená, polarizovaná a rozpolcená. Tito zastánci “správných” názorů chtějí nastolit názorovou jednotu a prý tak ubránit demokracii. Ale demokratická společnost je místo, kde každý smí svobodně vyzkoušet svoje představy o správném řešení vlastních a celospolečenských problémů. K demokracii patří rozdílné postoje stejně neoddělitelně, jako k diktatuře patří názorově “sjednocená” společnost.

• Petr Robejšek