29.3.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Naše děti hořely a my se jen dívali

Sdílejte článek:

TP/IRINA KRAVCOVOVÁ

25. března v Kemerovu začalo hořet obchodní centrum “Zimnaja višňa”. Požár vypukl ve čtvrtém patře budovy hned vedle prostor kina, kde bylo tou dobou hodně dětí, protože se promítal kreslený film Sherlock Koumes. Podle údajů z Ministerstva pro krizové situace (MKS) bylo k 11:30 večer hlášeno 64 obětí; dalších 6 osob bylo pohřešováno. V některých částech centra se oheň doposud nepodařilo dostat pod kontrolu. Redaktorka Meduzy Irina Kravcovová dorazila do Kemerova v době, kdy oheň stále hořel.

[ad#textova1]

Příbuzní těch, kteří byli v době požáru uvnitř kemerovského obchodního centra Zimnaja višňa, se začali shromažďovat v tělocvičně základní školy, jež byla k požáru nejblíže, už hodinu po té, co požár vypukl (došlo k tomu v neděli, 25. března kolem čtvrté hodiny odpoledne místního času). Kolem šesté hodiny večer byla už tělocvična téměř zaplněna lidmi, kteří doufali, že od zástupců MKS dostanou alespoň nějakou informaci. Ve třech třídách v druhém patře zřídili provizorní odpočívárny, na židle položili matrace a prostěradla, aby si lidé mohli alespoň na chvíli lehnout. Mnozí tuto možnost využili. V pondělí ráno kolem sedmé hodiny, když naše redaktorka dorazila do školy, zde bylo ještě 50 lidí, kteří o svých příbuzných neobdrželi přesnou informaci a stále čekali.

V tělocvičně přímo pod koš na basketbal umístili stoly a na ně dvanáctilitrový žlutý kbelík s čajem, nádobu s rozpustnou kávou, sendviče se sýrem a plastové kelímky s vodou s valeriánskými kapkami. Lidé seděli na lavičkách uprostřed tělocvičny, po dvou, po třech, někdo sám. Mezi nimi také Alexandr a Olga Lillevjaliovi, zabalení do modrobílého prostěradla. V obchodním centru Zimnaja Višeň zaživa uhořely jejich tři dcery, dvěma bylo 11 let, nejmladší pět.

Alexandr vypráví, že v neděli přivedl dcery do čtvrtého patra obchodního centra do kina, koupil jim lístky na kreslený film Sherlock Koumes, každé dceři koupil kelímek popcornu, doprovodil je do kinosálu a vrátil se do prvního patra, kde na ně čekal. Promítání začalo v 14:40 a o hodinu a půl později volala Alexandrovi jedna z jeho dcer, že se v sále objevil kouř a ona a její sestry se nemohou dostat ven, protože dveře jsou zamčené. Pan Lillevjali se jim vydal na pomoc; tou dobou už v budově bylo dost kouře.

“Běžel jsem nahoru po schodech. Někdo mi do ruky strčil mokrou látku, kterou jsem si zakryl nos. Když jsem doběhl do čtvrtého patra, rozbil jsem okno, aby průvan táhl kouř nahoru, a pak jsem upadl. Lezl jsem po čtyřech a pak mi došlo, že už nemám sílu, nadýchal jsem se zplodin z ohně a ztrácel jsem vědomí. Dcera mi stále dokola volala. Křičel jsem do sluchátka, že se musí snažit dostat ven ze sálu, ale nemohl jsem nic dělat. Přede mnou už byl oheň.” Muži po tváři tečou slzy. Stále si tiskne oči, aby je zastavil.

Když se nemohl dostat k dětem sám, seběhl do přízemí, aby přivedl záchranáře. Před budovou potkal první skupinu hasičů. Chystali se hasit budovu shora.

Řekl jsem jim, že ve čtvrtém patře jsou v zakouřeném kinosálu zamčené děti a že je musí dostat ven, že jsou stále naživu. Hasiči souhlasili, ale tři minuty, zkur*** tři minuty si navlékali dýchací masky! Teprve potom vyrazili do budovy,” pokračuje pan Lillevjali. “Ukázal jsem jim schodiště, po kterém se ke kinosálu dostanou nejrychleji, a oni nejdřív vyrazili za mnou, pak jim ale nějaký člověk řekl, že na centrálním schodišti hoří, a běželi za ním. Říkal jsem jim: dejte mi aspoň tu dýchací masku, půjdu pro děti sám. Odpověděli: ‘To se nesmí, všechno musí probíhat podle plánu.‘ A kvůli nějakému podělanému plánu moje holčičky uhořely.”

Do tělocvičny vejde sociální pracovnice v červené bundě. “Mělo některé z vašich dětí křížek na červeném provázku?” zavolá nahlas. Žena, která v podřepu pospávala vedle manžela poblíž vchodu se zvedla. “Jste si jistá, že ta šňůrka byla červená? Nebyla spíš do oranžova?” zeptá se slzami v očích. “Je mi líto, ale byla červená. Jasně červená,” odpoví pracovnice.

To nejhorší je teprve před námi

Olga Lillevjaliová přijela k obchodnímu centru hned, jak jí manžel zavolal, že jsou děti mrtvé.

“Stále tam hořelo a my stáli 6 hodin venku na ulici, za celou dobu za námi vůbec nikdo nepřišel. Obchodní centrum uzavřela v půl šesté policie. Policisté se chovali vrcholně agresivně. Běhali jsme po ulici sem a tam, centrum stále hořelo. Nikam nás nepustili a vůbec nic nám neřekli. Nad budovou se valila oblaka kouře. Naše děti hořely a my se jen dívali.”

Čas od času se paní Lillevjaliová vydala do štábu, aby zjistila, co je nového, ale žádné nové zprávy nebyly. “Ve štábu nám jenom cpali do pusy sušenky a sendviče,” vypráví paní Lillevjaliová. “Snažili jsme se s mužem zastavit ve škole někoho z policistů, abychom věděli, co můžeme čekat. Ale oni nás hrubě odbyli, byli jsme jim úplně ukradení. Nakonec jsme to s mužem už nevydrželi a začali jsme křičet: “Seredjuku, vylez ven!” (Ilja Vladimirovič Seredjuk je starostou města Kemerovo, pozn. překl.) – protože jsme ze zpráv věděli, že je někde ve škole. Chápete to? Věděli jsme to ze zpráv!!! Vůbec se neodvážil vyjít k nám ven! V půl desáté už manžel popadl jednoho policistu za límec a začal na něj křičet: “Vládo, vylez ven! Řekněte, kolik dětí umřelo. Co máme čekat? Potřebujeme informace.” Paní Lillevjaliová se se starostou města zná, ví, že má tři děti, o to víc jí, jak říká, otřáslo, že s rodiči odmítl mluvit.

Prvního oficiálního vyjádření se příbuzným lidí, kteří zůstali v obchodním centru, dostalo od zástupce ředitele hlavní správy MKS Jevgenije Dědjuchona v 10 hodin večer. Podle slov očitých svědků byl zástupce zcela zmatený a řekl jen, že požár už dohořívá a nic víc není zatím známo. O něco později, k jedenácté v noci se před lidmi shromážděnými v tělocvičně objevil starosta města Ilja Seredjuk a zástupce gubernátora Vladimir Černov. Na starostu začali křičet. Lidé požadovali, aby s nimi někdo z odpovědných osob mluvil každých 20 minut. Svědkové uvedli, že úředníci s tím nejdřív souhlasili, ale potom zase zmizeli. Zdálo se, že netuší, co mají dělat. Účastníci setkání uvádějí, že kdykoli Seredjuk, Černov nebo Dědjuchin vyšli ven za lidmi, obklopovali je muži podivného vzezření. Paní Lillevjaliová říká, že jeden z nich si jejího muže poté, co se dožadoval, aby úředníci dali lidem nějaké informace, s úšklebkem natáčel na kameru.

Jeden z mužů přítomných v tělocvičně si vzpomněl, že když uslyšel o tom, že hoří, ještě před manželkou zavtipkoval, že pak zase svalí vinu na nějakého kluka se zapalovačem. Překvapilo ho pak, když zástupce gubernátora Kemerovské oblasti skutečně řekl, že někdo z dětí mohl zapálit pěnovou výplň u trampolín v hrací zóně obchodního centra (podle jedné z verzí vypukl oheň právě tam).

Během doby, co redaktorka Meduzy hovořila s Olgou Lillevjaliovou, k ní třikrát přišla sociální pracovnice a pokaždé se jí zeptala, kolik dětí jí zemřelo a kolik jim bylo let. Žena pokaždé poslušně odpověděla na všechny otázky a pokaždé začala plakat.

“V našem státě je všechno zařízené tak, že svědectví musíte podat několikrát,” vysvětlovala jí sociální pracovnice. “Neplačte, slzy budete ještě potřebovat. To nejhorší je ještě před vámi.”

Poté paní Lillevjaliovou s manželem zavolali k vyšetřovateli.

Můj syn hoří a vy mi cpete do pusy sendvič

Zimnaja Višnja nebyla nejoblíbenějším obchodním centrem ve městě, ale podle místních obyvatel tam byl dobrý bowling, bazén, kluziště, kino i kavárna. Proto tam učitelé často vodili žáky. Aljona Zipunovová říká, že její dcera, páťačka Vika, šla do centra se svou třídou na rozlučku před jarními prázdninami. Nejdřív hráli bowling, potom chvíli bruslili a nakonec šli do kina – šli na stejný film jako dcery Lillevjaliových, ale do jiného kinosálu. Promítání začalo doslova čtvrt hodiny před vypuknutím požáru. Nikdo ze třídy včetně třídní učitelky se ze sálu nedostal. Všichni tam shořeli.

“Někteří z jejich spolužáků nechtěli jít s nimi, ale ti naši šli,” říká babička Vikyiny spolužačky, která sedí vedle. “Bůh je od smrti uchránil, ale naše děti ne.”

Aljona Zipunovová potvrzuje to, co říkají i zbylí pozůstalí. I ona strávila ve štábu celou noc, ale stejně jako oni žádné informace nedostala. Sociální pracovnice se jí na to, kdo jí zemřel a kolik dceři bylo, zeptala osmkrát. “Dokonce jsem před ní utekla ven, abych od ní měla pokoj, ale i tam mě našla.”

Kousek od paní Zipunovové vypráví muž hloučku žen, které se kolem něj shromáždily: “Slyšel jsem, že ve výtahu uhořela žena s dvěma dětmi. Strašně křičeli, volali o pomoc, ale záchranáři se k výtahu vůbec nedostali.” “To byli určitě moji,” řekne odevzdaně jedna z dívek a začne plakat.

Ženy v tělocvičně většinou posedávají a mlčky zírají do zdi nebo do země. Když jedna z nich náhle vzlykne, ostatní začnou téměř okamžitě plakat také. Čas od času k nim přijde někdo ze zdravotníků a nebo záchranářů a nabídne jim, aby se šly projít na vzduch nebo si vzaly něco k jídlu.

“Z mého syna se tam ještě kouří a oni mi budou cpát do pusy sendvič. Copak jste se zbláznili?” ptá se žena v modrých šatech a odstrkává ruku záchranářky pryč. “On už se určitě rozpadl na popel, pane bože.”

V ten okamžik matce, jejíž syn nosil křížek na oranžové šňůrce, zazvoní telefon. Zvedne ho a dvě minuty mlčky poslouchá. Pak telefon položí a začne plakat. Právě jí oznámili, že její dítě našli mrtvé pod troskami. Záchranářka k ní běží s kalíškem s valeriánskými kapkami. “To se nemělo stát,” řekne žena téměř neslyšně a pláče dál.

Potřebuji to

26. března se od šesti hodin od rána tvořila před oblastní transfuzní stanicí města Kemerovo fronta dobrovolných dárců. Většinou se jednalo o mladé lidi. V jednom okamžiku k nim ven vyšla pracovnice stanice a řekla, že další biologický materiál už nepotřebují. Může nabrat krev ještě od několika lidí, ale podmínkou je, že budou vážit víc než 60 kg. Lidé ve frontě ji začali prosit, aby nabrala krev ještě od nich. “Vždyť nejdřív říkali, že důležité je, aby dárce neměl méně než 50 kg,” vykřikla jedna z dobrovolnic.

18letá Julia Kononovová sdělila Meduze, že přišla dát krev, aby tak podpořila rodiny obětí požáru. “Sama jsem včera měla do toho centra jít na schůzku s přáteli a moje sestra měla jít na nějaké cvičení pro děti, ale nakonec jsme se obě rozhodly, že zůstaneme doma,” vypráví dívka. Kousek od ní stojí Michail, kterému uhořel pětiletý bratr. “Potřebuji to,” říká o rozhodnutí jít dát krev. Nicméně i jeho odmítli a požádali ho, aby se zapsal na nejbližší volný termín, pátek 30. března.

Podle slov šéflékaře kemerovského transfuzního centra Ilgize Vafina nikdo obyvatele města nežádal, aby chodili dávat krev. Přesto od šesti večer v neděli zvonily telefony a lidé docházeli na kliniku. Dvě hodiny po otevření centra krev odevzdalo už 70 lidí. Za další půl hodinu vyšel ven zaměstnanec centra a s konečnou platností oznámil, že další krev už není potřeba.

V pondělí 26. března konečně uhasili požár v obchodním centru Zimňaja višňa. Podle oficiálních údajů při požáru zahynulo 64 lidí, většina z nich dětí, které se nemohly dostat ven z ohněm obklíčených kinosálů, kde se promítal kreslený film. V úterý 27. března přiletěl do Kemerova prezident Vladimir Vladimirovič Putin (o něco později pak na 28. března vyhlásil státní smutek); ve stejný den ráno se na náměstí před úřadem Kemerovské oblasti shromáždil spontánní dav. Několik tisíc lidí po dobu šesti hodin žádalo od příslušných úředníků informace a snažili se dokázat, že obětí požáru bylo nakonec mnohem víc. Redaktorka Meduzy Irina Kravcovová popisuje, co se odehrávalo během shromáždění a události, které s ním souvisely.

Den po požáru, ráno 26. března obyvatelé Kemerova zřídili v ulici naproti obchodnímu centru Zimnaja višňa památník obětem požáru. Už kolem jedné hodiny odpoledne se u památníku začali shromažďovat lidé. Téměř všichni přicházeli s dětmi, dospělí přinášeli květiny, děti hračky. Někteří se šeptem modlili za mrtvé a stavěli k památníku ikony.

“Byl jsi moc hodný, měl jsem tě rád,” řekl Arťom (odhadem asi sedmiletý kluk) a položil k památníku modré autíčko. Jak sdělila Meduze jeho babička, vnuk bydlel ve stejném domě jako jeho vrstevník, který při požáru zahynul. Kamarádili se a často si spolu hráli. Rodiče Arťoma v neděli původně také chtěli vzít na kluziště do obchodního centra, ale chlapec měl teplotu, a tak zůstali doma.

Za několik hodin se kolem památníku shromáždil už velký dav. Lidé diskutovali o “nečinnosti hasičů”, kteří nedokázali zachránit děti z hořících kinosálů. Ženy vyprávěly, že zástupci Ministerstva pro krizové situace zakazovali lidem natáčet na mobily, jak se hasí a jak vynášejí z centra těla obětí, a hrozili, že jim zabaví telefony. Ještě častější téma diskuzí byl počet obětí. Mnozí byli přesvědčeni, že obětí bylo více než 200. Nikdo ale nechtěl sdělit, odkud takové informace má. Většina tvrdila, že se čísla dověděli od někoho dalšího, kdo se ovšem bojí odplaty ze strany úředníků.

“Lžeš, ty srabe!”

26. března se také po sociálních sítích rozšířila výzva ke shromáždění, které se mělo konat následující den ráno před úřadem Kemerovské oblasti. Úřady oznámily, že za účast na tomto shromáždění nikoho nezadrží a shromáždění nebude považováno za nepovolené.

27. března brzy ráno byly zataraseny hlavní ulice ve městě. Samospráva to vysvětlovala tím, že se jedná o přípravu na příjezd prezidenta Vladimira Putina. Kolem osmé hodiny ranní se lidé začali shromažďovat na přechodu pro pěší nedaleko úřadu Kemerovské oblasti. Náměstí Sovětů, na kterém stojí budova úřadu, bylo obehnáno kovovými zátarasy, kolem nichž hlídkovali policisté.

V půl deváté, když dav už pořádně narostl, několik lidí odstrčilo zátarasy a vydalo se k budově úřadu. Dav je sledoval. Policisté se rozestoupili a nechali je projít. Když ale demonstranti došli ke schodům, dorazily bílé náklaďáky, z nich vyskákali příslušníci zásahové jednotky OMON, postavili se do řady a zahradili vchod do úřadu.

“Putine, jsme tvůj lid! Kde jsi, **** když truchlíme?” křičel v slzách muž, který v ohni přišel o ženu a dceru. V ten okamžik k nim zdálky dolehl zvuk přijíždějící kolony.
“Je to jako zoo a my jsme v ní zavření!” křičela nějaká žena. (V obchodním centru byla i kontaktní zoo, která shořela a v ní i všechna zvířata.)
“Tady je všechno prohnilé!” vykřikl mladík.
“Tulejeve, pojď ven, ty srabe! Naše děti uhořely!” volali muži v první řadě. “Demisi! Demisi!”
“Moje dcera uhořela zaživa! Kdo za to může?” křičela starší žena.
“Klidně si i kleknu a poprosím. Odejděte! Vás už nevolíme!” volala jiná.

Za deset minut místo prezidenta s gubernátorem Amanem Tulejevem dorazil k shromážděným lidem zástupce gubernátora Vladimir Černov. Zeptali se ho, jaký je “skutečný” počet obětí. Odpověděl, že zahynulo 64 osob, a požádal kolegu z Vyšetřovacího výboru, aby to číslo potvrdil. Ten vyslovil stejné číslo. V odpověď se ozval křik: “Lžeš, ty srabe!” Návrh úředníka, aby se shromáždění přesunulo k pomníku Lenina na druhé straně náměstí, že tam vytvoří seznam obětí, se lidem ani trochu nezamlouval. Lidé se báli, že se tím Černov pokouší nějak dav rozehnat.

Zástupce gubernátora začal mluvit o náhradě škody pro pozůstalé – milion za každou oběť. “Životy našich dětí se nedají vyčíslit penězi, ty zmetku!” zařvala na něj mladá žena v růžové čepici. “Milion za dítě – copak se vůbec nestydíte?” Všichni přítomní začali křičet. Černova nebylo téměř slyšet, i když v ruce držel mikrofon. Shromáždění požadovali, aby přinesli reproduktory.

Sergej Agarkov přišel na shromáždění i s manželkou. V rukou drželi fotografie svých dětí, Kosti a Máši. Babička je na začátku jarních prázdnin vzala do kina, zahynuli všichni tři. “Máša byla premiantka, Kostík také,” vyprávěla jejich matka Meduze. “Mášeňka měla nedávno narozeniny, takové malé jubileum, bylo jí akorát deset let. Dostala tolik panenek. Ani si s nimi nestihla pohrát. Dáme jí je do hrobu.”

Pan Agarkov požádal, aby mu zástupce gubernátora půjčil mikrofon. “V televizi nám tvrdí, že žijeme v nejbohatší zemi. Ale požár, ve kterém uhořely naše děti, přijeli hasit nevycvičení hasiči a záchranáři na speciální technice z 80. let. Bez vrtulníků, bez dostatečného množství plynových masek, bez vybavení. Tak kde je to naše bohatství?” ptal se. “Děti v horních patrech křičely, že nemohou dýchat. Prosily, aby je někdo zachránil. Ale vy jste ani nedokázali dole pod okny rozvinout dost plachet! Moje matka se dostala přímo do ohně a shořela zaživa. Dcera shořela na popel. Viděli jste někdy, jak vypadá člověk, který shoří na popel? Víte, jak to vypadá? Já to teď – díky vám – vím! Tělo mého syna zůstalo v celku. Udusil se zplodinami, uvnitř má všechno úplně černé, zjevně utíkal, pak zakopl, nadechl se a už nevstal.”

Černov na to začal znovu mluvit o náhradách škody. Pan Agarkov s manželkou se vydali pryč z náměstí.

“Jsou to všechno naše děti”

Po chvíli se k Černovovi přidal ještě další zástupce gubernátora Kemerovské oblasti – Sergej Civiljov. Mikrofon si vzal Igor Vostrikov, který v ohni přišel o celou rodinu: manželku, mladší sestru a tři děti. Večer 26. března se po sociálních sítích šířil rozhovor s ním, ve kterém žádal potrestání viníků a mluvil o tom, že úřady řadu obětí zapírají. Vostrikov se znovu zeptal na počet obětí. Civiljov se pokusil odpovědět, ale nebylo nic slyšet, proto řekl Vostrikovovi odpověď přímo do ucha. Vostrikov se od něj odtáhl a řekl: “Já vám nevěřím!” Pak navrhl shromážděným, aby sami provedli nezávislé vyšetřování a zřídila se emailová adresa, na kterou by bylo možné posílat informace o obětech.
“Vy si na té tragedii budujete vlastní PR,” obvinil ho Civiljov.
“Já jsem v tom ohni přišel o pět příbuzných. Tři z toho byly moje děti,” odpověděl Vostrikov. V levém oku mu praskla žilka.

Nakonec se demonstranti dohodli s úředníky na tom, že zástupce občanů města pustí do márnice, aby se na vlastní oči přesvědčili, kolik tam leží těl. Přibližně v půl jedenácté se deset lidí vybraných Vostrikovem vydalo zjistit pravdu.
Lidé dál kladli úředníkům dotazy, ale odpovědi nebylo slyšet.

“Už jednou jsme vás prosili, abyste přinesli ozvučení! Proč jste se na to setkání nijak nepřipravili? Vůbec vás neslyšíme!” rozčilovala se jedna žena.

“Ale naopak, oni se připravili. Podívej, kolik si sem pozvali těžkooděnců!” odpovídali jí ostatní. Někdo navrhl, aby došli na úřad a našli tam nějaké reproduktory. Civiljov nejdřív nebyl proti, ale když se dav pohnul směrem ke vchodu do budovy, rozmyslel si to: “To jste včera těch obětí měli málo? Tohle vám rozhodně nedoporučuju,” řekl a kývl směrem k příslušníkům OMONu, kteří mu stáli za zády.

Lidé se znovu začali ptát, jaký je přesný počet obětí. Úředníci znovu tvrdili, že 64. “Demisi! Demisi! Demisi!” křičel dav.

Na schody dorazila ještě jedna úřednice, tentokrát nebylo slyšet dokonce ani její jméno. “K čemu taková panika? Proč hned žádáte demisi?” chtěla vědět. “Poslyšte, vůbec nechápu, proč takhle reagujete. Každý den umírá mnoho dětí. Řada dětí umře například na AIDS.” Dav na ni začal pískat. “Seš padlá na hlavu?” volali lidé. “Seberte jí ten mikrofon. Ta nás přišla jen provokovat!”

“Nehledě na to, že řada z vás sem přišla kvůli cizím dětem…” snažila se něco říct úřednice.
“Jaké cizí děti, to jsou všechno naše děti,” řvaly na ni ženy.

A proč si král sedí pěkně v teple?

Kolem 11. hodiny shromáždění zjistili, že Vladimir Putin položil květiny u památníku, který spontánně vznikl na místě neštěstí už včera. “Našim dětem jeho kytky nepomůžou,” křičel dav. “Pomohlo by jim, kdyby tady byl pořádek.”

Lidé žádali, aby Putin přijel za nimi na náměstí, ten se ale vypravil na setkání s vedoucím Vyšetřovacího výboru Alexandrem Bastrykinem. “Proč si král sedí pěkně v teple? Proč nepřijde za námi a nevysvětlí, proč se to stalo?” nechápal muž, který při neštěstí přišel o sedmiletého syna.

“Proč nám neřeknete počet lístků prodaných do kin? Vždyť je to úplně prosté,” dožadovala se žena v bílé bundě v další snaze dobrat se skutečného počtu obětí. (Společnost The Village prostudovala počet prodaných vstupenek a došla k závěru, že číslo, které úřady uvádějí jako počet obětí, nejspíš odpovídá skutečnosti.)

“Nechcete věřit, tak nevěřte,” prohlásil Civiljov. V půl dvanácté na náměstí konečně přivezli reproduktory a úředníky konečně začalo být slyšet. Sám zástupce gubernátora komusi pravidelně volal.

Slovo si vzala žena, která přišla o dvě děti. “Chtěla bych vědět, proč nás nutí podepsat doklad o mlčenlivosti a teprve poté nám dovolí vidět v márnici těla dětí,” řekla. “Na základě čeho se tohle děje? Ptám se vás, vy gauneři!” Civiljov dotaz ignoroval a znovu začal mluvit o soustrasti. Z davu se ozvaly výkřiky: “Odpověz na otázku, ty hajzle.” “S tebou mluvíme. Dívej se té ženě do očí! Proč se musí matka podepsat, že nikomu neřekne, že jste jí spálili děti?” Dotaz byl zopakován ještě mnohokrát, ale úředník žádné vysvětlení nepodal. (Ředitel hřbitovní správy Kemerovo sdělil médiím, že v městských márnicích leží 57 těl obětí požáru v obchodním centru Zimňaja višňa. Pokud se týká podpisu dokumentů, sdělil už večer předtím vyšetřující výbor, že podpis dokumentu o mlčenlivosti je upraven v trestním řádu za účelem ochrany zájmů poškozených a absence takového podpisu nemůže být překážkou identifikace a vydání těl příbuzným.)

“Nechceme, abyste obvinili nevinné. To se vám teda povedlo, svést všechno na toho kluka z ochranky! To je cirkus a ne vyšetřování!” volal muž v kožešinové čepici.

“A pokud nepracujete s verzí, že to byl teroristický útok, tak proč jste u něj doma dělali prohlídku? Co jste tam chtěli najít? Bombu?” ptali se lidé. (Večer 27. března soud prodloužil vazbu čtyřem osobám podezřelým z porušování bezpečnostních předpisů v obchodním centru Zimnaja višňa. Jedna osoba, zaměstnanec agentury ostrahy, který podle tvrzení vyšetřovatele nezapnul signalizaci, ještě nebyla před soud předvedena.)

Lidé kladli podobné otázky, na které přicházely nebo nepřicházely odpovědi, další dvě hodiny. Pan Vostrikov požádal přítomné, aby na prstech ruky ukázali, kolik dětí zemřelo. Všem se zdálo, že výsledné číslo je mnohem vyšší, než kolik bylo oznámeno. Jedna žena z davu pustila do mikrofonu audiozprávu. V ní jiná žena tvrdila, že jí volala její matka a říkala, že před Putinovým příjezdem všechna těla, která byla navíc, uklidili do chladících boxů.

Ve dvě hodiny odpoledne se na náměstí vrátila delegace, která byla vyslaná do márnice. V márnici se zástupci stihli krátce potkat i s Vladimirem Putinem (zvuky prezidentské kolony projíždějící městem bylo na náměstí slyšet přibližně jednou za hodinu). Jeden ze zástupců si vzal mikrofon a potvrdil, že v márnici skutečně napočítali celkem 64 těl. Dav začal pískat.
“Je vidět, že si tam s tebou pořádně promluvili,” zavolal kdosi.
“Nikdo se mnou nemluvil! Vždyť jste si mě sami vybrali, abych tam za vás jel. Tak proč mi teď nevěříte?” ohradil se muž.
“Byli jsme se podívat i v chladírnách,” dodala další žena, která patřila k delegaci vyslané do márnice. ”Prohlédli jsme všechno včetně zásobovacích náklaďáků. Žádná těla ani jejich části jsme tam neviděli. Byly tam jen zmrzliny a ryby.”
“Nevěříme! Kinosály byly úplně plné, vždyť byl první den prázdnin. Prostě si tam s vámi promluvili,” křičeli lidé z davu.
Vzápětí před protestující vystoupila žena, která se představila jako pracovnice záchranné služby (své jméno neuvedla). Sdělila lidem, že do márnic byly dovezeny přibližně tři stovky těl. Lidé začali pískat na její podporu. Kdosi zakřičel: “To už se pravdě podobá víc!”
“Proč na sobě máte bílou košili?” zeptala se jedna z žen Civiljova.
“A proč bych si podle vás neměl kvůli smrti dětí brát bílou košili?” zeptal se úředník zmateně.
“Máme přece smutek!” zařvali na něj (přibližně ve stejné době Putin konečně vyhlásil státní smutek na 28. března). “Máte ruce od krve! Demisi!”
“Nakonec máme ruce od krve všichni. Sami jsme si tyhle lidi zvolili. Takže jsme vlastně spoluviníky,” prohlásila žena v černém šátku. Stáhli ji dolů a požádali, aby na shromáždění nedělala politická prohlášení.

Ve čtyři hodiny si mikrofon vzal Maxim Učuvatov z místního oddělení Jednotné národní fronty a sdělil, že gubernátora Tulejeva jistě odvolají z funkce. Navrhl přítomným, aby založili pracovní skupinu, která spojí síly s Vyšetřovacím výborem. Shromáždění souhlasili. Členové pracovní skupiny se rozhodli, že ještě jednou objedou všechny městské márnice a sklady, aby pátrali po tělech dalších obětí. Učuvatov potom vyzval přítomné k minutě ticha a poté se shromáždění začalo pomalu rozcházet.

Zástupce štábu založeného příbuznými obětí (štáb pracuje v sedmé základní škole, té samé, kde se v neděli zdržovali příbuzní obětí) sdělil novinářům, že již shromáždili údaje o 85 lidech, kteří jsou po požáru v nákupním centru nezvěstní, a tyto údaje mají v plánu předat policii.

Když se lidé začali rozcházet, Sergej Civiljov znovu slíbil potrestání viníků a pozůstalé poprosil o odpuštění. “Klekám na kolena před těmito lidmi,” řekl zástupce gubernátora a sestoupil z pódia. “Hanba! To nemusíte, je to jen divadlo!” křičeli jedni. “Výborně!” hodnotili jiní. Ozval se vlažný potlesk.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: meduza.io, překlad tapolitika.cz

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 4,18 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky