30.1.2020
Kategorie: Ekonomika

Mzda zaměstnance, zisk podnikatele…

Sdílejte článek:

V. KRUPA

Protože se tady občas objevují memy nebo příspěvky od různých lidí na téma, že podnikatelé připravují své zaměstnance o více hodnoty, než stát na daních, tak jsem se rozhodl nějak přímočaře sepsat, proč to není pravda a můžete na tenhle příspěvek pak odkázat, jestli se tu zase něco takového objeví.

Z čeho plyne rozdíl cen vstupů a výstupů (technicky v ekonomické teorii to celé není podnikatelský zisk, u marxistů je to celé nadhodnota)?

1) Časová diference

Zaměstnanec je zapojen v dlouhém výrobním procesu. Člověk, který vyprodukuje pytel cementu, který je pak použit do základové desky továrny na výrobu vysavačů, která bude hotová až za dva roky a prodej vysavačů spustí až za tři roky, se podílí na výrobním procesu, který nějaký pozitivní cash-flow bude generovat až za tři roky. Pokud nechce na peníze čekat tři roky a chce je dřív, musí se logicky projevit časová diference — hodnota 1000 euro dnes a hodnota 1000 euro za tři roky ode dneška je prostě jiná. A není jiná proto, že by existovaly nějaký ryze kapitalistický instituce, které by to tak stanovily a které by šly zrušit. Jiná bude v naprosto libovolném systému a uspořádání společnosti, kde existuje fenomén plynoucího času a nejisté budoucnosti. Velká většina lidí se podílí na nějakém dlouhém a oklikovém výrobním procesu a nechce nebo nemůže čekat, než ten výrobek, na kterém se podílela, bude dodán a zaplacen koncovými spotřebiteli. Dostává výplatu většinou hned, ten odpracovaný měsíc, tudíž mnohem dřív, než existuje cash-flow vygenerovaný „jejich“ výrobkem.

2) Riziko

Továrna na vysavače, která bude hotová za tři roky ode dneška, se za ty tři roky může ukázat jako naprosto nevýnosná investice, protože mezi tím klesne poptávka po vysavačích oproti očekávání. (Nehledě na to, že v těch třech letech můžou přijít věci jako požár, povodeň, zemětřesení, nenažraní výběrčí daní — prostě nějaká událost, která stavbu zničí a prostavěné peníze tak znehodnotí). Protože kapitalista-podnikatel platí zaměstnancům teď, pozitivní cash-flow mu nastane za tři roky a dalších pět až deset let bude dejme tomu trvat, než se mu investice vrátí, tak všechna tahle rizika nese on a pocítí je případně on. Zaměstnáváním lidí se dají peníze daleko snadněji prodělat než vydělat. Zaměstnanci, co dostanou zaplaceno hned, si nemusí dělat starosti, jestli za tři roky bude dost lidí co si koupí vysavače a tudíž o to, jestli vůbec něco za svou práci dostanou.

3) Vlastní práce podnikatele/kapitalisty

Rozhodnutí o tom, do čeho investovat a jak to zorganizovat je taky práce, protože ani bez ní by žádný výrobní proces neexistoval. Ani žádný socialistický systém se bez lidí, co by dělali investiční rozhodnutí, neobešel — byli to tehdy centrální plánovači a ti taky nebyli za to rozhodování placeni ani tehdy stejně, jako zedník za ohýbání drátů na stavbě. Aby tohle rozhodování probíhalo dobře je pro výrobní procesy ve společnosti jednou z klíčových věcí a odměna za dobrá investiční rozhodnutí tomuhle významu odpovídá.

V kostce

Celé to marxistické tvrzení o tom, kolik toho zaměstnanec produkuje, vychází (s přimhouřením očí) z naprosto zjednodušeného marxistického modelu výroby, který neuvažuje plynutí času, neuvažuje riziko a investiční rozhodování na správních radách velkých firem a bank bagatelizuje s tím, že je to něco, co by parta svářečů stejně dobře rozhodla po práci v hospodě.

A protože v realitě existuje čas, existuje riziko a rozhodnutí o tom, jestli miliardy peněz investovat spíš do výroby počítačů, do výroby aut, do výroby letadel nebo do výroby kosmetiky nejsou úplně triviální věcí, tak samozřejmě model „vykořisťování“ nemůže realitě odpovídat a kdyby se marxisté jen trochu zamysleli, tak na to přijdou.

Například — kdyby fakt tady existovala nějaká většina zaměstnanců, co pro zaměstnavatele produkují 2000 eur a stojí je jen 1000 eur, jak to, že nepřichází žádný další zaměstnavatel, který by nabídl zaměstnancům 1010 eur? A další co nabídne 1020 eur? A další 1100 eur? Takovýto rozdíl v hodnotách je příležitost pro arbitráž jako hrom. Jak dlouho by na trhu mohla vydržet situace, kdyby nějaká komodita stála v Praze 10 eur za kilo a v Brně 20 eur za kilo, než by se našli podnikavci, co by ji kupovali v Praze a vozili do Brna než by se cena vyrovnala? A s prací je to stejné.

Jako implikace tvrzení „zaměstnanec si bere 1000 eur a přináší 2000 eur zaměstnavateli“ je třeba taková, že zaměstnavateli se vůbec nevyplatí propouštět, dokud ceny jeho výrobků na trhu neklesnou na polovinu. Zase si to srovnejte s krizí 2008, kde na propouštění a horší situaci na trhu práce prakticky stačilo jen to, že ceny nerostly slibovaným 2% tempem ale stagnovaly nebo o procento klesaly.

Všechno tohle implikuje, že ten margin, ve kterém se pohybují zaměstnavatelé a zaměstnanci rozhodně není 100 %. A je naprosto ostudné, že lidi, co vznášejí taková tvrzení o tom, kolik zaměstnanec vydělá pro zaměstnavatele, se nad tímhle nezamýšlejí.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 4,29 out of 5)
Loading...