Mráz přichází z Německa

[ad#clanek-respo]

To, že jsou stále (i v rádoby moudrých kruzích) stavěny vedle sebe pojmy komunismus a Rusko (nebo Východ), je vlastně chytrá strategie (přiživovaná moderními propagandisty) věčného hledání jakéhosi společného nepřítele, bez ohledu na historický vývoj a skutečnosti, které z něj plynou. Komunismus přece nevznikl v Rusku. Komunismus by se nikde na Východě ani neuchytil. Nebyla po něm poptávka, neměl tam své ideology ani stoupence. Komunismus se narodil na Západě a Západ zajistil jeho úspěch.

Jen někteří tento fakt neradi slyší. Nepočítáme li utopistické snahy o rovnostářskou společnost, které se objevovaly již ve středověku, můžeme za první zlom považovat Velkou francouzskou revoluci, která rozpoutala diskuzi o nových směrech v politickém a filozofickém myšlení napříč kontinentem. Nedopadla však nijak slavně. Ostatně, z historie víme, že každá revoluce má své mouchy, a to dost krvelačné. Ve Francii se střídala diktatura elit s obnoveným císařstvím a republikami, a pojem „lid“ se stal štítem pro obranu jakékoliv špatnosti či zdánlivého „lepšího světa“. Objevil se pojem „reakcionáři“, konzervativci, označující ty, kteří revoluce odmítali a chtěli zachování starých pořádků. Vlna revolucí se zdála být poražena.

V Evropě 2. poloviny 19. století zavládl klid a stabilita. „Žaláře národů“ daly průchod parlamentarismu, rodily se politické strany, vznikaly občanské spolky, vzkvétala národní kultura, vzdělanost a vlastenecké cítění. Mnohonárodnostní státy, jako Rakousko-Uhersko, směřovaly k federativním celkům, jednotlivé země získávaly větší prostor v rozhodování a více svobody (nebýt války a následného rozkladu dosavadního uspořádání Evropy, mohli bychom si představit cosi jako funkčnější Visegádskou čtyřku posílenou o páté Rakousko, což je dnes myšlenka zcela standardní a ozývá se stále častěji v diskuzích o dalším vývoji střední Evropy). Byl to pravý opak toho, jakým směrem se dnes ubírá evropská integrace.

V období klidu a stability se ovšem zrodil nový fenomén, který později přinesl nové revoluce, občanské války, potoky krve a dodnes s ním nejsme dostatečně vypořádáni, vrací se v nových podobách. Komunismus. Přesněji řečeno – vědecký, propracovaný komunismus, který je dílem německého „myslitele“ Karla Marxe a jeho spolupracovníka Bedřicha Engelse. Komunismus oživil padlé ideje o rovnosti, revoluci, diktatuře proletariátu (opět si vzal „prostý lid“ jako štít, aniž by se někoho ptal a aniž by tomu tak skutečně bylo). Internacionalismus měl být novým světovým řádem, nástrojem světové revoluce, která umožní vítězství komunistického hnutí na celém světě. Němec Karel Marx si začal získávat mnoho stoupenců v řadách intelektuálů napříč Evropou. Ano, v řadách intelektuálů. Ne v řadách dělnické třídy. Ta byla brána spíše jako skupina lidí, kteří se dají snáze zmanipulovat a využít pro vítězství marxistických proudů.

Ruský intelektuál, student práva, Vladimír Uljanov (Lenin) věnoval studiu Marxovy a Engelsovy filozofie většinu svého života. Většinu svého života strávil v Evropě, zde se setkával s ostatními marxisty a zde získal v roce 1917 požehnání (včetně požehnání finanční formou) Německa k Velké říjnové socialistické revoluci. Slíbil Němcům konec války. Svůj slib splnil, revoluce po letech občanské války v Rusku zvítězila, krev nevinných tekla, diktatura „proletariátu“ mohla začít. Ukázalo se, že odstoupení Ruska Německu nepomohlo tak, jak si představovalo. Ocitlo se v hluboké a dlouhotrvající krizi, potupené a bezmocné.

Po letech hospodářského úpadku se na scéně objevuje Adolf Hitler s novým politickým programem, s komunismem pro vybrané etnikum, s národním socialismem, neboli nacismem. Zaškatulkování nacismu do kraje pravé části politického spektra provedli bolševici, kteří po válce potřebovali uměle dokázat, že nacismus byl protipól, nikoliv konkurence. Dodnes se toto zařazení chybně používá. Nacismus byl „jen“ další podobou komunismu. A opět podobou, která se zrodila v Německu. Padl. Díky Bohu za to.

Další velké bourání, další nové uspořádání Evropy přišlo po druhé světové válce. Německo je opět pokořeno, poníženo, slabé a opuštěné, nakonec i rozdělené. Něco však v mentalitě Němců přežívá, něco, co říká, že tento stát je vskutku tím nadřazeným, tím, který má pískat, aby ostatní skákali. Nachází vlivného spojence – Francii. Začíná nová etapa fungování západní Evropy, etapa, která vyvrcholí Maastrichtskou smlouvou a vznikem Evropské unie.

Proč má nyní kancléřka Merkelová stále tak vysokou podporu? Proč AfD (Alternativa pro Německo, jediná skutečná opozice v této zemi) ne a ne dosáhnout výraznějších preferencí? Zřejmě proto, že Německo, na rozdíl od všech ostatních zemí, nemá na evropské integraci co ztratit. Znovu dobývá Evropou. Znovu diktuje podmínky. Znovu má vše pod kontrolou. Hospodářsky mimořádně silné Německo je teď skutečným vládcem Evropské unie. A je ochotno obětovat leccos – národní identitu (které se díky historii bojí), vlastní kulturu a zejména všechny ty podřadné malé státy, které žvaní cosi o svých národních tradicích, kultuře a evropské křesťanské civilizaci.

A co je na tom nejzajímavější? V přestrojení za „evropeismus“ přichází opět nová podoba komunismu, nová, dokonalejší, podoba toho, čemu dal základy Velký Němec Karel Marx. Opět máme myslet internacionálně (evropsky), opět máme zapomenout na svobodu jednotlivce, na národní státy, na tradice (vzpomeňte si jen, jak komunisté likvidovali tradiční kulturu v Rusku nebo v Číně), máme si zvykat na nové pořádky… a hlavně do ničeho nemluvit! Brusel (vlastně Berlín) ví nejlíp, co je pro nás dobré.

Vše je teď v rukou lidí, kteří si nenechali vzít zbytky svobody a svobodného myšlení. Historie se opakuje a Evropa čelí největší krizi od druhé světové války, opět díky Německu. Dokážeme tuhle krizi zvrátit ve prospěch svobody, národních států a rozumu? Nebo opět přijde doba, kdy texty, jako je tento, budeme po nocích ručně opisovat, tajně si šeptat pravdu, ukrývat se před očima Velkého bratra a nadávat, že jsme si hráli na slepé a neviděli, že vše, před čím George Orwell varoval, se mění ve skutečnost?

[ad#clanek-respo]