4.4.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Moje milá banko

Sdílejte článek:

OD: PAVEL KVĚTOSLAV KOLÁŘ 04|04|2014

Moje milá banko. Vlastně už ne moje a už vůbec ne milá, protože jsem tě právě hodil přes palubu. Definitivně a neodvolatelně.

 

[ad#hornisiroka]

 

Měli jsme spolu dlouhý, předlouhý vztah, takřka 23 let. V roce 1991, kdy jsem začal podnikat, jsi byla na našem trhu prakticky jediná banka, která mi poskytla podnikatelský povinný účet a já se snažil s tebou vycházet a být ti věrný, přestože to mnohdy vůbec nebylo lehké.

 

Ano, první ránu jsi mi dala už na začátku podnikání, kdy jsem si chtěl vzít úvěr na zařízení malé firmy. Bylo to jen půl milionu, co jsem potřeboval na malou privatizaci. A to byla pravděpodobně chyba. Chyba bylo to, že jsem si návratnost a smysluplnost dobře propočítal a chtěl pouze to, co bylo nezbytné. Jak jsem se později dověděl, kdybych chtěl miliónů 10 a víc, dostal bych úvěr bez mrknutí oka. Ale já chtěl málo a tak jsem byl podezřelý. Paní bankovní úřednice se vůbec nezajímala, jaký je podnikatelský záměr, jaká je návratnost a smysluplnost. Paní se zajímala o jediné.

„Kolik budete mít zaměstnanců?“

„No samozřejmě co nejméně, každý zaměstnanec jsou trvalé náklady. Doufám, že to zvládneme jako rodina sami.“ Zněla má odpověď. A byla špatná.

„No tak to vám asi nepůjčíme.“ A nepůjčili.

Můj údiv následovala logická otázka: „Vás nezajímá co, kdy a kde budeme, dělat, jaké budou náklady a předpokládané výnosy? Vás zajímá jen to, kolik budeme mít zaměstnanců?“ Udiveně jsem se tehdy ptal.

„No nechte to na nás co nás nezajímá a zajímá. My z těch zaměstnanců to dovedeme odhadnout. To nám stačí.“ Zněla lakonická a pro mě nepochopitelná odpověď paní, která ještě před několika měsíci určitě plamenně hovořila na nějaké schůzi uličního výboru.

Takže se úvěr nekonal. Banka vesele rozpůjčovala po desítkách a stovkách miliónů různým podvodníkům, aby v následných letech musela být zachraňována (i z mých peněz), a já vím naprosto přesně proč se tak dělo. Nicméně půjčovala mnohem méně než jiné banky a tak tu turbulenci krachů bank jakž-takž ustála.

 

„Ty jsi ještě u té své banky?“ Ptal se mě tehdy jeden známý, který provozoval velkoobchod.

„Je drahá a já už mám levnější.“ Sebevědomě prohlašoval.

Já odolal, a protože jsem konzervativní, zůstal u té staré, byť drahé banky (z dnešního pohledu tehdy ještě směšné poplatky). To mě následně zachránilo od blokovaných a rozkradených účtů. Když jsem známého později potkal, už tak nejásal, spíše si stěžoval, že ti pitomí odběratelé stále platí na ten blokovaný účet, kde peníze mizí v černé díře, byť je všechny obvolal, aby tam už v žádném případě neposílali nic. Holt zdravotnictví a účetní, které si jedou ve svých kolejích a nekoukají napravo ani nalevo. Prostě ušetřil.

 

Byl jsem jeden z prvních, který odmítnul stát fronty na podávání platebních příkazů a zařadil se mezi ty průkopníky, kteří začali provozovat elektronické bankovnictví. Tehdy přes modem a blokové přenášení dat. Cena transakce v řádu desetníků, každý den stažené výpisy, prostě to fungovalo.

 

No a tak šel čas dál, přišlo elektronické bankovnictví via internet, a pomalu, nenápadně se zvyšovaly ceny. Z desetníků na korunu, dvě, tři a více z každé transakce. Vedení účtu už taky nebylo za pár desetikorun, ale začalo s různými položkami bobtnat, až jsem najednou zjistil, že měsíčně platím za vedení a služby tisíce korun.

 

Ustál jsem banko i tvou komickou vložku se snahou vybírat 10 korun z každého vkladu hotovosti. Prostě jsem přestal peníze ukládat tak často.

 

No a pak milá banko přišel den, kdy jsem potřeboval zaplatit něco do zahraničí. Částka asi 7500,- korun převedená na dolary, samozřejmě s patřičnými poplatky odešla do Irska na účet, aby byla tamní bankou odmítnuta (protože účet byl údajně eurový), byl z ní ukrojen poplatek cca 1500,- za neprovedenou platbu a ta byla vrácena tobě, banko, kdy ty jsi penízky zase překonvertovala zpět a opět si strhla všechny poplatky a vrátila mi na účet po této nepovedené platbě necelých 5000,-. Tehdy jsem málem upadnul ze židle. Více jak 2500,- korun za neprovedenou platbu, to byla prostě síla. A nikdo s tím prý nic nemůže dělat, protože to tak vlastně bylo správně.

 

Ano, banko, musím uznat, že po několikerém jednání jsi mi vyšla vstříc a o tu poplatkovou smršť jsi mi v příštích dvou letech dávala slevu na vedení účtu. Otázkou je, jestli ta sleva byla vůbec slevou, protože v jiných bankách, už pojištěných, takové poplatky vůbec nebyly i bez slevy.

 

 

Ano, banko, byl jsem jeden z prvních, co si u tebe pořídil platební kartu. Stálo mě to 4000,- na zřízení, musel jsem mít více jak půl roku plný účet peněz a nakonec jsem s tou kartou skoro nemohl nikde v Evropě platit, protože na American Express se na západě dívali, jako na exotiku kterou neberou. Dodnes nepochopím, proč jste mi odmítli vystavit VISA, se kterou bych neměl problém. Člověk se pořád učí, že?

 

O několik let později jsem už za kartu platit nemusel. Byla mi nucena ke každému účtu, přestože jsem je odmítal. Nemusím jich snad mít les, ne? Ale nechal jsem se ukecat, že na té lepší, dražší, je zdravotní pojištění při cestách do zahraničí i pro celou rodinu. Skousnul jsem vyšší poplatek s tím, že se to na tom pojištění vrátí. Ó jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil skutečnost, že během čtyř let, co tu kartu mám, to pojištění někam zmizelo a nikdo mne o této drobné změně neráčil informovat? Cena ovšem zůstala stejná. Dobrá tedy, kartu jsem nechal doběhnout bez obnovy. Jen mi běhal mráz po zádech, co by se stalo, kdyby někdo z rodiny při dovolené onemocněl. Hrůza.

 

To jsem ještě ale netušil, že mi karta bude vystavena znovu, opět strženy peníze a bude horor ji definitivně zrušit. Ale nakonec se podařilo a i poplatek jste mi vrátili.

 

Když už jsme u těch platebních karet, tak milá banko nezapomenu, jak jsi mě přesvědčovala o tom, že si mám na prodejnu pořídit tvůj platební terminál. Prý zákazníci více utratí. No možná v samoobsluze, ale ne v servisu, kde se platí za služby. Ty platba kartou banko, jako bys to nevěděla, neovlivní. Nikdo si nenechá spravit auto 2x za sebou, protože má kartu. Spíše to bude ke škodě.

 

Jo milá banko, poplatky řádu tisíců za měsíc za pronájem platebního terminálu a dále poplatky za každou platbu ve výši 3,5 procenta jsou nehorázné. Víš, milá blanko ono to není jen 3,5 procenta, ona tam je ještě DPH, takže celkový poplatek je ve skutečnosti 4,3 procenta. Takže milá banko, cokoli bych prodal na kartu, bylo by to pro mě extra nevýhodné a pro tebe mimořádně výhodné. To není win-win scénář, kdy profitují oba účastníci obchodu, to je pokus mi pustit taky žilou a tvářit se přitom jako pachatel dobra. Já ti rozumím, proč nedělat obchody ve kterých nejde banka do žádného rizika a přitom má tak velmi slušný zisk, že? Bez rizika, bez nebezpečí, prostě takové další zdanění obchodníka, podnikatele. A v konečné fázi to zaplatí zákazník. Ale naštěstí se tomu mohu zatím vyhnout. Otázka je, na jak dlouho?

 

Milá banko, snažila jsi se mi neustále vnucovat nějaké ty své do nebes vychvalované produkty, o které jsem nejevil zájem, byť měly rozhýbat mé podnikání. Když pominu stavební spoření (které je pro firmu nesmyslem) a předschválené vysoce úročené úvěry, různé kreditní karty s vysokým úrokem v případě že člověk zapomene kartu vynulovat, tak to byly další nabídky, které vlastně nic pozitivního nepřinášely. Všechny tyto šíleně předražené produkty jsem vytrvale ignoroval a odmítal. Až na jeden. Nechal jsem se ukecat na kontokorentní úvěr, ano tento nástroj jsem začal využívat a případě že se opozdila platba od odběratele a byl to výborný polštář, se kterým se dalo počítat. Zajisté jsem milá banko věděl, že mi vlastně půjčuješ mé vlastní peníze z mého druhého účtu.

 

Ta komická situace, kdy jsi mi účtovala poplatek za přistavení úvěru v podstatě z mých peněz a navíc vysoce úročila. Takový podivný stav. Kdybys ovšem milá banko nebyla tak nenažraná, asi bych to považoval stále za nutné zlo. Jistě že se ti nelíbilo, když jsem přestal platit každou fakturu zvlášť a začal jsem platit v blocích, protože to bylo za jeden poplatek. A už vůbec se ti nelíbilo, že jsem dospěl k tomu, že levnější je dodavateli zaplatit v hotovosti. Ale protože se ti to zdálo pořád málo a mých každoměsíčních 500 korun na poplatcích a úrocích ti stále nestačilo, tak pohár trpělivosti definitivně přetekl. A když jsi mi začala vyhrožovat, že mi dokonce nepůjčíš ani mé vlastní peníze na vysoký úrok, bylo načase udělat ti pá pá… Už nikdy více.

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky