
KODEX SVOBODNÉHO NOVINÁŘE: Pravda nemá politickou příslušnost
D. D. KRAJČA
Každá společnost si vytváří svá pravidla. Lékaři skládají Hippokratovu přísahu. Soudci přísahají, že budou rozhodovat podle zákona a svého nejlepšího vědomí a svědomí. Policisté přebírají odpovědnost za ochranu života, zdraví i majetku občanů. Vojáci přísahají věrnost své vlasti a jsou připraveni za ni v krajním případě položit i vlastní život.
Všechna tato povolání spojuje jedna důležitá věc. Ve chvíli, kdy přijímají odpovědnost za druhé, veřejně se zavazují k určitým hodnotám. Ne proto, že by přísaha sama z člověka udělala lepšího lékaře, soudce nebo vojáka, ale proto, že veřejně říká, podle jakých pravidel chce svou profesi vykonávat.
Pak je tu ještě jedno povolání. Povolání, které dnes možná ovlivňuje společnost více než většina ostatních. Povolání, které dokáže během několika hodin změnit náladu celé země, vytvořit hrdinu z neznámého člověka nebo naopak zničit pověst člověka, který se už nikdy nebude schopen bránit. Povolání, které rozhoduje o tom, které informace se stanou titulními stránkami novin, které záběry uvidí miliony lidí v hlavních televizních zprávách a které události zůstanou navždy zapomenuty. Tím povoláním je novinařina.
Novináři právem požadují odpovědnost od politiků. Požadují transparentnost od státních institucí. Kontrolují práci policie, soudů, ministerstev i velkých firem. Upozorňují na korupci, střet zájmů i porušování zákonů. A je to dobře.
Přesně to je totiž jedním z nejdůležitějších úkolů svobodné žurnalistiky. Jenže stejnou otázku, kterou novináři pokládají ostatním, si veřejnost začíná stále častěji pokládat také směrem k nim. Kdo kontroluje ty, kteří kontrolují všechny ostatní? Podle jakých pravidel vlastně pracují lidé, kteří každý den formují veřejné mínění?
Nejde přitom o útok na novináře. Naopak. Každá svobodná společnost potřebuje odvážné, poctivé a nezávislé novináře stejně jako potřebuje nezávislé soudce nebo policisty. Bez nich by se z veřejného prostoru velmi rychle vytratila kontrola moci a pravda by se stala pouhou obchodní komoditou. Právě proto je důvěryhodná žurnalistika jedním z pilířů demokracie. Jenže důvěra nevzniká tím, že si ji někdo nárokuje. Důvěra vzniká tím, že si ji člověk svou prací zaslouží.
Poslední roky však ukazují něco, co nelze přehlížet. Část veřejnosti přestává médiím věřit. Jedni tvrdí, že média slouží vládám. Druzí jsou přesvědčeni, že pracují pro opozici. Jedni vidí propagandu Západu, druzí propagandu Východu.
Někdo viní vlastníky médií, jiný inzerenty, další algoritmy sociálních sítí. Pravda bude nejspíš mnohem složitější.
Přesto nelze přehlédnout, že důvěra veřejnosti klesá. A tam, kde mizí důvěra, nastupují spekulace, dezinformace a chaos.
Právě proto jsem si položil jednoduchou otázku. Jak by měl podle mého názoru vypadat skutečně svobodný novinář?
Ne ten, který píše jen to, co se líbí jeho čtenářům. Ne ten, který automaticky věří jedné politické straně a druhou bez přemýšlení odmítá. Ne ten, který vybírá jen fakta podporující jeho vlastní názor. Ale člověk, který bez ohledu na následky hledá pravdu, ověřuje informace, přizná vlastní chybu a nebojí se zveřejnit skutečnost ani tehdy, když se nebude líbit jeho kolegům, zaměstnavateli, politikům ani veřejnosti.
Sedl jsem si tedy a začal psát.
Nevznikl zákon. Nevznikla právní norma. Nevznikl dokument schválený profesní organizací ani text, který by měl komukoliv něco přikazovat. Vznikl obyčejný soubor pravidel. Pravidel, která považuji za natolik samozřejmá, že bych očekával, že s nimi nebude mít poctivý novinář sebemenší problém. Nepíšu je proto, že si myslím, že jsem vlastníkem pravdy. Píšu je proto, že věřím, že pravda musí mít stejná pravidla bez ohledu na to, komu zrovna prospívá.
Možná s některými body nebudete souhlasit. To je v pořádku. Polemizovat je přirozené. Přidat vlastní pohled je legitimní. O tom koneckonců svobodná společnost je. Přesto si dovolím položit jednoduchou otázku, která bude provázet celý tento text.
KODEX SVOBODNÉHO NOVINÁŘE:
Když jsem přemýšlel nad jednotlivými body tohoto kodexu, velmi rychle jsem zjistil, že napsat dvacet vět není vůbec těžké. Mnohem těžší bylo napsat pravidla, která budou platit stejně pro novináře veřejnoprávní televize, regionálního týdeníku, internetového serveru, zahraničního zpravodaje i člověka, který si říká nezávislý novinář a publikuje pouze na svém vlastním kanálu. Pravda totiž nesmí měnit svou podobu podle toho, kdo ji právě vyslovuje. Nemůže být jednou správná proto, že ji zveřejní velká redakce, a podruhé špatná jen proto, že ji zveřejní jednotlivec. Stejně tak se nesmí stát, že jednou budeme po politikovi požadovat důkazy a podruhé budeme bez důkazů věřit novináři jen proto, že má známé jméno nebo pracuje pro zavedené médium.
Proto jsem se rozhodl vycházet z jediné myšlenky. Každé pravidlo, které bude platit pro ostatní, musí platit i pro novináře samotného. Jestliže požaduje transparentnost, musí být transparentní. Jestliže požaduje po druhých omluvu za chybu, musí být připraven omluvit se také. Jestliže chce po veřejnosti důvěru, musí si ji zasloužit. A jestliže tvrdí, že jeho jediným pánem je pravda, nesmí ji nikdy podřídit vlastnímu přesvědčení, redakční linii, politické sympatii ani ekonomickému zájmu.
Nejde o dokonalost. Novinář je člověk a člověk chybuje. Jde o poctivost. O ochotu přiznat omyl, vrátit se k vlastním závěrům a veřejně říci: tady jsem se mýlil. Právě v tom se totiž pozná profesionál. Ne podle toho, že nikdy nechybuje, ale podle toho, že se nebojí svou chybu přiznat.
A právě na těchto základech stojí můj Kodex svobodného novináře.
Článek I. Pravda stojí nad názorem.
Novinář nesmí nikdy zaměnit svůj osobní názor za skutečnost. Má právo komentovat, polemizovat i kritizovat, ale nesmí vytvářet dojem, že jeho přesvědčení je samo o sobě důkazem pravdy. Pravda není levicová ani pravicová. Není prozápadní ani proruská. Není konzervativní ani liberální. Pravda jednoduše je, nebo není. A úkolem novináře není ji vytvářet, ale hledat.
Článek II. Fakta mají vždy přednost před příběhem.
Sebekrásnější článek ztrácí svou hodnotu ve chvíli, kdy je postaven na neúplných nebo účelově vybraných informacích. Novinář nesmí sestavovat příběh tak, aby se do něj následně hledala vhodná fakta. Musí postupovat opačně. Nejprve shromáždit fakta a teprve potom z nich vytvořit příběh. Jakmile se pořadí obrátí, přestává vznikat žurnalistika a začíná propaganda.
Článek III. Co nelze ověřit, nelze vydávat za jistotu.
Každá informace má svou váhu. Čím závažnější tvrzení, tím pečlivější musí být jeho ověření. Pokud něco nelze potvrdit z důvěryhodných zdrojů, má novinář povinnost tuto nejistotu přiznat. Věta „zatím se nám tuto informaci nepodařilo ověřit“ není známkou slabosti. Je známkou poctivosti.
Článek IV. Zamlčená pravda je stejně nebezpečná jako vyslovená lež.
Existuje mnoho způsobů, jak manipulovat veřejností. Jedním z nejúčinnějších není lež, ale mlčení. Stačí neříci podstatnou skutečnost, vynechat důležitou souvislost nebo zamlčet informaci, která mění význam celého příběhu.
Novinář, který vědomě zatajuje fakta proto, že se mu nehodí, se dopouští stejného provinění jako ten, který vědomě lže.
Článek V. Každý člověk má právo být vyslechnut.
Novinář nesmí odsoudit člověka dříve, než mu umožní reagovat. Nestačí poslat e-mail několik minut před uzávěrkou a později napsat, že dotyčný neodpověděl. Právo na vyjádření nesmí být pouhou formalitou. Musí být skutečnou snahou poznat i druhou stranu příběhu. Jen tehdy může čtenář získat možnost vytvořit si vlastní názor.
Článek VI. Stejný metr pro všechny.
Novinář nesmí měřit dvojím metrem. Stejná pravidla musí platit pro politika, kterého podporuje, i pro politika, kterého kritizuje. Pro domácí vládu stejně jako pro zahraniční vládu. Pro velkou korporaci stejně jako pro malého podnikatele. Jakmile začne přimhouřovat oči u jedněch a zvětšovat chyby druhých, přestává být nestranným pozorovatelem a stává se účastníkem politického nebo ideologického zápasu.
Článek VII. Chyba není ostuda. Zapírání chyby ano.
Každý novinář někdy udělá chybu. Ostudou není omyl. Ostudou je neochota jej přiznat. Oprava nesmí být schovaná na místě, kde ji nikdo nenajde. Má být stejně viditelná jako původní informace. Důvěra veřejnosti se neztrácí přiznáním chyby. Ztrácí se jejím zapíráním.
Článek VIII. Novinář neslouží moci.
Novinář není tiskovým mluvčím vlády, opozice, korporace ani jakékoliv zájmové skupiny. Není ani vojákem kulturních válek, jejichž cílem je rozdělovat společnost na správné a nesprávné. Jeho jedinou loajalitou má být pravda. Jakmile začne chránit jednu skupinu před stejnými otázkami, které klade druhé, vzdává se své nezávislosti.
Článek IX. Popularita není důkaz pravdy.
Počet kliknutí, sdílení ani televizní sledovanost nikdy nesmějí určovat obsah novinářské práce. Úkolem novináře není vyrábět emoce za každou cenu ani soutěžit o nejvýraznější titulek. Úkolem je informovat. Někdy budou pravdivé informace mimořádně atraktivní. Jindy budou nudné. To však nesmí rozhodovat o tom, zda budou zveřejněny.
Článek X. Novinář nesmí být soudcem.
Úlohou novináře není vynášet rozsudky. Jeho úkolem je přinášet fakta, souvislosti a otázky. O vině rozhodují soudy. O historických souvislostech historici. O odborných otázkách odborníci. Novinář může všechny tyto hlasy spojovat, konfrontovat a ověřovat, nesmí se však stavět do role člověka, který sám rozhoduje o tom, kdo je vinen a kdo nevinen ještě předtím, než zazní všechny důkazy.
Článek XI. Zdroj není důkaz.
Anonymní zdroj může být začátkem novinářské práce, nikdy však nesmí být jejím koncem. Každé závažné tvrzení musí být ověřeno i jiným způsobem. Skutečnost, že něco řekl člověk, který si nepřeje být jmenován, sama o sobě nedělá z informace pravdu. Čím závažnější obvinění, tím větší musí být opatrnost.
Článek XII. Novinář nesmí prodávat své svědomí.
Peníze, výhody, politické vazby ani osobní přátelství nesmějí určovat obsah novinářské práce. Pokud existuje jakýkoliv střet zájmů, má být veřejně přiznán. Čtenář má právo vědět, zda autor nepíše o člověku, se kterým podniká, spolupracuje nebo jej veřejně podporuje. Důvěra vzniká otevřeností, nikoliv mlčením.
Článek XIII. Titulek nesmí lhát.
Mnoho lidí si přečte pouze nadpis. Právě proto je titulek jednou z největších zbraní novináře. Nesmí slibovat něco, co článek nepotvrzuje. Nesmí vytvářet falešný dojem jen proto, aby získal více kliknutí. Každý titulek musí být pravdivým odrazem textu, nikoliv reklamou na emoce.
Článek XIV. Obraz nesmí manipulovat.
Fotografie, video ani zvuk nesmějí být použity způsobem, který mění skutečný význam události. Vytržený záběr, účelový střih nebo fotografie pořízená v jiném čase mohou veřejnost oklamat stejně snadno jako vědomě vyslovená lež. Novinář nesmí vytvářet iluzi reality. Jeho úkolem je realitu zachytit.
Článek XV. Novinář nesmí zneužívat lidské neštěstí.
Lidská tragédie není divadelní představení. Smrt, válka, nemoc ani osobní neštěstí nesmějí být prostředkem ke zvyšování sledovanosti. Každý člověk, bez ohledu na svůj původ, politické názory nebo společenské postavení, má právo na lidskou důstojnost. Novinář ji nesmí obětovat ve jménu senzace.
Článek XVI. Novinář nesmí být aktivistou, pokud současně tvrdí, že je nestranný.
Každý člověk má právo na vlastní názor. Novinář není výjimkou. Ve chvíli, kdy se však rozhodne stát veřejným aktivistou, organizátorem kampaní nebo politickým podporovatelem jedné strany sporu, musí tuto skutečnost otevřeně přiznat. Není možné současně vést kampaň za určitou věc a zároveň tvrdit, že o ní člověk informuje zcela nestranně.
Článek XVII. Pravda nesmí mít hranice.
Novinář nesmí přestat klást otázky jen proto, že se týkají jeho vlastního státu, jeho oblíbeného politika nebo země, kterou považuje za spojence. Stejně tak nesmí automaticky odmítat informace jen proto, že pocházejí od člověka nebo instituce, kterou společnost označila za nepřítele. Každé tvrzení si zaslouží stejné ověření. Pravda nesmí měnit svou hodnotu podle státní vlajky.
Článek XVIII. Mlčet ze strachu znamená rezignovat na své poslání.
Budou chvíle, kdy bude jednodušší nepsat. Budou chvíle, kdy bude výhodnější mlčet. Budou chvíle, kdy bude bezpečnější přizpůsobit se většině. Právě tehdy se ale rozhoduje o charakteru novináře. Odvaha není schopnost nebát se. Odvaha je schopnost říci pravdu i tehdy, když člověk ví, že za ni zaplatí.
Článek XIX. Novinář nesmí zapomenout, komu skládá účty.
Novinář neodpovídá politikům. Neodpovídá majiteli redakce. Neodpovídá inzerentům. Neodpovídá internetovým algoritmům. Ve své profesi odpovídá především veřejnosti a vlastnímu svědomí. Každý článek, každá reportáž a každé vyslovené slovo by měly obstát i tehdy, kdyby je autor musel po letech znovu podepsat.
Článek XX. Svoboda slova není privilegium. Je to závazek.
Svoboda tisku není výsadou novinářů. Je službou společnosti. Každý, kdo se jí dovolává, musí být připraven přijmout také odpovědnost za její výkon. Bez odpovědnosti se svoboda mění ve svévoli. Bez pravdy se žurnalistika mění v propagandu. A bez důvěry veřejnosti ztrácí novinářská profese svůj skutečný smysl.
Ne, nejsem novinář. Nikdy jsem si na něj nehrál. Nemám vystudovanou žurnalistiku, nemám patent na rozum a rozhodně jsem nestrávil život zavřený v redakci nebo v knihovně přesvědčený, že jen proto mám monopol na pravdu.
Jsem obyčejný člověk, který se celý život naučil jednu prostou věc. Když něco nevím, řeknu, že to nevím. Když něco tvrdím, snažím se to doložit. A když udělám chybu, nemám problém ji přiznat.
Právě proto mě vytáčí, když vidím, co se pod pojmem novinařina dnes často skrývá. Ne všude. Ne u všech. Ale příliš často na to, abych nad tím mávl rukou.
Příliš často neinformujete. Vybíráte. Příliš často nehledáte pravdu. Hledáte příběh, který se vám hodí. Přepisujete souvislosti, vytrháváte výroky z kontextu, zamlčujete nepohodlná fakta, nafukujete bezvýznamné události a zcela pomíjíte ty, které by si veřejnost skutečně zasloužila znát. Místo otázek přinášíte odpovědi, které jste měli připravené ještě dříve, než jste začali zjišťovat skutečnost.
Nejhorší na tom ale není to, že se občas někdo splete. Chybovat je lidské. Nejhorší je okamžik, kdy se ze lži stane pracovní metoda, z manipulace běžný nástroj a z mlčení obchodní strategie. Ve chvíli, kdy novinář přestane sloužit pravdě a začne sloužit tomu, kdo platí účet, kdo vlastní médium nebo komu se zrovna hodí vytvořit určitý obraz světa, přestává být novinářem. Stává se pouhým vykonavatelem cizí vůle.
A ano, přesně o tom mluvím. O těch, kteří prodali vlastní profesní čest za pohodlí, přístup do televizních studií, pozvánky na tiskové konference nebo za jistotu pravidelné výplaty. O těch, kteří už dávno nepokládají nepříjemné otázky všem stejně, ale pečlivě si vybírají, na koho budou přísní a komu budou dělat užitečný servis. Taková práce už není službou veřejnosti. Je službou svým pánům.
Pokud se vás tento text dotkl, neptejte se nejdřív mě proč. Zeptejte se sami sebe, proč vás zasáhl. Protože poctivý novinář se kodexu bát nemusí. Poctivý novinář jej podepíše a půjde druhý den dělat svou práci stejně jako doposud.
A právě před takovými lidmi smekám. Před novináři, kteří mají odvahu psát pravdu, i když se nehodí. Kteří měří všem stejným metrem. Kteří se nebojí přiznat vlastní omyl. Kteří nepřepisují realitu podle zadání, ale podle skutečnosti.
Takových si budu vážit vždy, i když s nimi budu tisíckrát názorově nesouhlasit.
Vy ostatní se ale přestaňte schovávat za vznešená slova o objektivitě, nezávislosti a službě veřejnosti. Pokud nejste ochotni veřejně slíbit, že nebudete vědomě lhát, manipulovat, zatahovat podstatná fakta nebo používat dvojí metr, pak nemáte problém s tímto kodexem.
Máte problém sami se sebou.
A možná právě proto jej nikdy nepodepíšete.
Ne proto, že je špatně napsaný.
Ale proto, že by vás zavazoval říkat pravdu i ve chvíli, kdy se to vašim pánům nebude hodit..
Daniel Danndys Krajča, FB


Přesně tak. Bohužel mám dojem, že takoví novináři nikdy neexistovali, vždy psali v intencích majitele listu – a historicky se ani majitelé nesnažili skrývat své přesvědčení, hrdě hlásali, že podporují vládu toho kterého panovníka, odtržení od Británie, svobodný obchod, ochranná cla… Ani bulvární tisk, živený reklamou, nebyl nezávislý: musel psát co možná senzačně. Prostě koho chleba jíš… Ale v posledních letech už ta ideologická stranickost trochu moc smrdí.
Ze budou novinari psat pravdu, je tak pravdepodobne, jako ze budou lvi zrat travu.
V Nemecku vychazi jediny mesicnik, ktery se sapon pokousi pravdu rikat, proto byl kratkou dobu zakazan od ministrantky vnitra, zlodejny a lzi. Bez nejakych dohodnuti nebo soudnich rozhoanuti, ta svine Nancy Feser jednoduse rozkazala a schvalila svuj nazor, ze Compact lze a ze nesmi vychazet. Tim bylo jasne dokazano, ze nase sebezvana demokracie je vlastne jen demokratura. Ustavni soud ale jeji rozhodnuti neschvali a dostal jsem ty dve cisla dodatecne k normalnim cislum. Ale ze by tuhle fasistickou svini nekdo hnal k soudu za poruseni ustavy, o tom ani rec.
I kdyz uz je davno od valu, presto svym jednanim otevrela oci mnoha volicum a AfD dostala zase par hlasu vic. A ti blbci nahore se divi, jakto ze tolik lidi voli AfD, ktera je momentalne nejsilnejsi stranou v Nemecku. At se zeptaji mne, ja vim, proc volim AfD a spousta mych pratel take. Ti vedi proc. Ale vysvetlete blbcovi, ze je vul. Mame tady v Nemecku jednoho kecala a reportera, ktereho lzidomedia stale strkaji dopredu. Jmenije se to Friedmann. Oberjude prvni tridy ale blby jak tago. V kazdem jeho vysilani omila stale tu samou vetu: Tomu nerozumim, vysvetelete mi to, proc jsou zidi cim dal tim vi v celem vvete nenavideni, to nechapu. Proc cim dal tim vic lidi voli AfD, tomu nerozumim, vysvetlete mi to. Proc je cim dal tim vic antisemitickych utoku, jak na osoby, tak na jejich zarizeni a synagogy. Proc? Kdyz je tak blby ze nicemu nerozumi, tak proc ho cpou do zelevise? On a jemu podobni jsou duvodem, PROC cim dal tim vic voli pravicove strany.
Dalsi hlasy dostava a dostane kvuli tomu bordelu v Seute. Existuji jednoducha reseni. Dve salvy ze samopalu do te naplavy a ostani Makaroni by ihned prekrocily vsechny svetove rekordy v plavani. Ale co muzeme delat se statem, kde je u vlady socialista Sanco Panca? Spanele maji, co chteli. Jedine dobre na tom je, ze je moznost cmoudy prinuti i bez nasili k odchodu domu. Nedat jim vubec nic. V televisi byly ukazovany, jak zoufali jsou ti invasori, kdyz nedostanou jist, pit a zadnou lekarskou peci. Ani do obchodu je nepustili, i kdyz chteli pry platit a mavali €. Ukazovali srdcervouci zabery, jak ti chdacci hladoveli a breceli, ze je Spanele neprivitali s chlebem a vbinem, nenabidli jim jejich dcery a ani do baraku je nepustili, naopak se doma zabarikadovali, ty hnusny spanelsky rasisti. Tak se rozhodli odejit domu, kde je privitali pivem a strdim. To uz jsem tvrdil o Lampeduse. Odstehovat na kratkou dobu vsechny Italy a nedat cmoudum nic. Potopit vsechny nezjiskove lodi, ktere se k Lampeduse priblizi, nebo ji dat jen varovnou ranu pred bug.
Svet je ale ovladan nasimi neprateli s pomoci Rotschildu a Seresu, kteri ta invasi do Evropy plati. Chteji nas znicit.
Ale svet se probouzi. Izrael i s Netanjahu jsou prohlaseni za svetove teroristy ale ten oranzovy curamedan z juesej, ho nedal zatknout. Jsou to bratrici im Geiste, for ewer, nebo spise az do smrti, ktera by mela prijit co nejdrive. At jim je zeme tezka na Golan kopeccich.
Lezeli by tam hned vedle jednoho dalsiho svinaka Maxvela. Nevim, kde zahrabali tu mrsinu Epsteina, ale jsou to vsichni ti sami. Mozna ze ho ale jen rozprasili do East riveru, aby se tam nechodoli dalsi obrezanci modlit.Stejne tak to udelali s Rudolfem Hessem, kdyz ho zamordovali ve Spandauskem vezeni a dokonce hned zbouralu tu cast, kde byl veznen.