
Mimořádně všední
ŠTĚPÁN CHÁB
V úterý. A ve středu. A také ve čtvrtek probíhala mimořádná schůze o vyslovení nedůvěry vládě. Všiml si toho někdo? Toho nervy drásajícího dramatu, kde nikdo netušil, jak to skončí, a hrozila politická krize? Nebo nehrozila?
To takoví lidovci, ti se na svůj dramatický výstup před prázdnou Poslaneckou sněmovnou vyfikli jako od Hugo Bosse. Jejich vstupy zdůrazňovala trička s nápisem „Tak tohle jsme přece nechtěli“. Co tím mysleli? Svůj volební debakl? Svůj debakl v průzkumech? Nebo to bezčasí, které pomáhali poslední čtyři roky vytvářet a které prakticky beze změny pokračuje vyšlapanou cestičkou?
Aby se lidovci neztratili v listoví novodobé politiky, chtějí napodobit svého gurua J. Krista a zkusit provést zázrak zmrtvýchvstání. K tomu si pozvali Jana Grolicha. Hejtmana Jihomoravského kraje, který trpí trochu mesianismem. Ale asi to k té lidovecké nátuře patří.
A tak Grolich tančí, předstírá zpěv a nechává se házet do Vltavy. Předvolební píseň odporně chytlavá, při které Grolich dělá tytyty a tančí tak, jako kdyby to dostal befelem na urologii. Nic proti, doba je taková. Žádá si obětin na důstojnosti člověka.
Klip je zde:
Grolichův taneček ve Vltavě je ovšem symptomem zoufalství. Když vám vymřeli voliči z kostelních lavic a noví nepřibyli, protože jste jim z pozice vládní strany zdanili i vzduch na dýchání, nezbývá než si obléct upnuté džíny, skočit do řeky a doufat, že vás prvovoliči na TikToku olajkují z čistého soucitu. Jan Grolich, který se v mládí živil jako bavič, je prostě takový.
A já si u klipu představil Václava Klause nebo Miloše Zemana, kterak v dobách své politické slávy objíždí zemi a prosí o pozornost voliče právě takovým způsobem. S tanečními kroky z urologie a s touhou oslovit voliče pouze zábavou, nikoliv svým politickým programem. Vždyť ten jen překáží.
Klaus jako kašpar máchající nožkama, který zahodil do stoupy důstojnost politiky a prodává se podobně, jako supermarket u zlevněného gothaje a rumu za polovic. Klaus se Zemanem vedli v 90. letech brutální rétorické války, ale byl to střet dvou ucelených ekonomických a společenských koncepcí. Lidé věděli, co přesně který z nich představuje. Přičemž slovo „ucelených“ koncepcí je klíčové.
Dnešní marketingová politika představuje naprosté vyprázdnění obsahu tanečků z urologie a křiku na sociálních sítích.
Jenže chytil by se Klaus v dnešní době se svým – s tímto opravdu, ale opravdu nemohu souhlasit? Podívejme na předvolební rétoriku. Vyvolávání ani ne tak strachu, jako spíš už děsu z budoucnosti. Označování soupeřů za nepřítele spolčeného s těmi největšímu grázly planety i historie. Politické diskuse, kde kdyby jeden mezi řečníky vyšplíchnul kýbl s kejdou, jen by studio provoněl. A samotná argumentace prostá politických vizí, strategií a ideálů, zato plná zkratkovitých osobních útoků s průvodci moderátorských špiček, které politika nenechají říct ani půl věty, aby mu agresivně neskočily do řeči (což je příjemná metoda skryté manipulace, která má diskusi divácky zpestřit, protože politik pak jedná jako argumentační kamikadze, který chce doříct alespoň jeden osobní útok na ty druhé bez přerušení).
A do toho pak kvičí politický marketing. Třeba ve formě Poslaneckou sněmovnu degradující mimořádné schůze, která nezajímala ani samotné politiky, natož jejich voliče. Účel schůze byl vlastně jediný. Natočit pár videí se svými uštěkanými projevy. A to videí jak z opozičních lavic, tak i z těch vládních. Půlhodinové blábolení, z kterého se vystřihne dvacetisekundový úsek s dramatickou hudbou a titulkem „Nandal jsem jim to!“ a pověsí se to na sítě. Sněmovna je prázdná, v sále sedí dva spící poslanci a ministr luští křížovku, ale na internetu zuří nelítostná bitva o republiku. Bitva, kterou za půl hodiny spláchne na internetu zpráva, s kým se ta která celebrita vychrápala.
