
Když se z oceňovaného novináře stane dobytek
D. D. KRAJČA
Říká se, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. A protože Tomáš Etzler zjevně považuje veřejné označování žen za „čúbky“ a psaní o „prasečí kundě“ za přijatelnou součást společenské diskuse, nebudu dnes předstírat, že sedíme v literárním salonu nad šálkem čaje. Co zaseješ, to sklidíš. Když někdo dobrovolně vleze do žumpy, nemůže se divit, že se s ním nebude zacházet v bílých rukavičkách.
Tomáš Etzler přitom nebýval bezvýznamný čurák z internetové diskuse, kterého si nikdo nevšimne, dokud nezačne sprostě řvát. Byl respektovaným zahraničním reportérem, prošel válečnými oblastmi, pracoval pro CNN a jako člen jejího týmu získal cenu Emmy. Právě proto je pohled na jeho dnešní veřejné vystupování tak žalostný. Člověk čeká ostříleného novináře, dostane hospodského hulváta, kterému někdo omylem nechal telefon a přístup k internetu.
Helena Válková poděkuje svým voličům. Etzler odpoví: „Jasně ty Úválková čúbko.“ Alena Schillerová poděkuje lidem za důvěru. Etzler jí oznámí, že si tentokrát jejich peníze vyfotí i se svojí „prasečí kundou“ a přidá „vy hlupáci“. To není věta vytržená z hospodské hádky ve tři ráno. Tohle člověk dobrovolně napíše veřejně, pod svým jménem a vlastní fotografií.
A přesně tady končí politika. Je mi úplně jedno, jestli má Etzler rád ANO, nenávidí ANO, miluje Babiše, nesnáší Babiše nebo každé ráno snídá jeho fotografii roztrhanou na nudličky. Kritizovat politika může každý a politik musí snést zatraceně hodně. Jenže nazvat ženu „čúbkou“ není politická kritika. „Prasečí kunda“ není argument. Je to obyčejné hulvátství člověka, kterému došla slova, ale potřeba kopnout si zůstala.
Tak tedy stejným metrem. Pane Etzlere, když se chováte jako dobytek, budu o Vašem chování psát jako o chování dobytka. Neudělám z Vás gentlemana jen proto, že jste kdysi pracoval pro CNN. Emmy není odpustek na celoživotní buranství a novinářská minulost není permanentka opravňující jejího majitele chovat se jako hovado.
Na celé věci je fascinující především ten kontrast. Člověk, který procestoval svět, viděl války, autoritářské režimy a lidské tragédie, skončí u „čúbky“ a „prasečí kundy“. Tolik zkušeností, tolik kilometrů, tolik reportáží, a výsledkem má být slovník hajzlbáby po mimořádně nasrané směně? Od člověka s takovou profesní minulostí bych čekal schopnost protivníka rozebrat argumentem, faktem, přesnou větou. Etzler místo skalpelu vytáhne hovno a mrští ho přes místnost.

A potom se máme tvářit, že je to drsnost. Není. Drsný člověk dokáže říct nepříjemnou pravdu do očí. Inteligentní člověk umí protivníka rozebrat tak, že nepotřebuje jediné sprosté slovo. Skutečně dobrý novinář dokáže obojí. Člověk, který na politickou oponentku vyštěkne „čúbko“, nepůsobí neohroženě. Působí jako někdo, komu došly argumenty o několik pater dřív než vulgarity.
Nemám nic proti sprostým slovům. Čeština je nádherný jazyk a občas je dobře mířený čurák přesnější než půl stránky akademických kudrlinek. Život není příručka společenské etikety a jsou chvíle, kdy uhlazenost pouze maskuje skutečnost. Jenže vulgarita musí něco pojmenovat. Když pouze nahrazuje myšlenku, není odvahou ani ostrovtipem.
Je jen důkazem, že v hlavni došla munice a střílí se bordelem ze dna zásobníku.
Proto mi na Etzlerovi nevadí samotná sprostota. Vadí mi ten propastný nepoměr mezi profesní minulostí a figurou, kterou ze sebe dokáže udělat dnes. CNN, světové konflikty, Čína, Emmy, dlouhá novinářská kariéra, a na konci toho všeho stojí chlap před klávesnicí a píše ženám „čúbko“. To není rebelie člověka, který se konečně přestal hlídat. To je sešup.
Ocenění totiž vypovídá o profesním výkonu v určitém okamžiku. Nevydává doživotní certifikát na charakter. Můžete mít cenu na poličce, knihy v knihovně a životopis dlouhý jako jídelní lístek v čínské restauraci. Charakter se nakonec stejně ukáže v mnohem obyčejnější situaci, ve chvíli, kdy proti vám stojí někdo, koho nemáte rád, a vy se rozhodujete, zda použijete argument, nebo kýbl splašků.
A možná právě proto působí Etzlerovy výlevy tak odpudivě. Od anonymního internetového blba očekáváte ledacos. Od člověka s jeho životopisem čekáte něco víc. Ne slušnost za každou cenu. Ne uhlazenost. Úroveň. Schopnost zasadit ránu větou, argumentem, faktem. Místo toho přijde „čúbka“. To není známka síly. To je intelektuální kapitulace napsaná několika písmeny.
Takže žádné pohoršené kroucení hlavou nad tím, že jsem dnes použil slova dobytek, hovado nebo čurák. Na hrubý pytel hrubá záplata. Tomáš Etzler si zvolil způsob veřejné komunikace sám. Já mu pouze na chvíli nastavil jeho vlastní slovník jako zrcadlo.
A teď osobně !!!
Ne, pane Etzlere. Když jste mi před rokem pod reportáže z Peru psal, že jsem Putinův poskok, pátá kolona, kolaborant a zmrd, upřímně jsem se zasmál a poslal Vás pro další láhev vodky. Dnes už se nesměju. Dnes Vás posílám jinam, samozřejmě jen obrazně, na profesní hřbitov lidí, kteří kdysi něco znamenali. Na zvláštní, tiché místo, kde neleží mrtví, ale reputace. Kde vedle sebe odpočívají někdejší autority, slavná jména a velká ega těch, kteří si příliš pozdě všimli, že minulá zásluha není doživotní imunita proti vlastní malosti. Tam už nepomůže CNN, Emmy ani fotografie z válečných zón. Zůstane jen to, co člověk dokázal udělat sám se sebou.
A z někdejšího respektovaného reportéra dnes místy zbývá cosi jako vyčichlá láhev po dávném večírku. Etiketa pořád honosná, ročník možná kdysi znamenitý, jen obsah už dávno ztratil sílu, chuť i důvod, proč jej uchovávat. Na tom pomyslném hřbitově Vám tedy, pane Etzlere, nebudu kopat hrob. Ten jste si svými vlastními slovy vykopal sám.
Já Vám na náhrobek pouze pokládám zrcadlo.
Daniel Danndys Krajča, FB

Dobře jste to pane Krajča napsal.