
Francouzská dluhová krize
PAVEL ŠIK
„Když jsem se narodila, byl Bejrút považován za Paříž Blízkého východu. Dnes je Paříž považována za Bejrút Evropy.“ To je údajně citát libanonské novinářky a spisovatelky Brigitte Gabrielové. Gabrielová se narodila v roce 1964 do libanonské křesťanské rodiny. Pamatuje si Libanon ještě z doby, kdy byl Bejrút jedním z nejkosmopolitnějších měst regionu a skutečně se mu říkalo Paříž Blízkého východu. Pak přišla občanská válka, její rodina přišla o domov, část dětství strávila v krytu a nakonec odešla do USA.
Jakkoli její pohled na to, co se tehdy stalo, je pohled libanonské křesťanky, která často kritizuje islám, tak je dobré si uvědomit jednu základní věc. Žádná společnost – zvlášť v době zásadních populačních a migračních změn spojených s ekonomickými propady – nemá svou stabilitu jistou.
Gabrielová vidí jednu z hlavních příčin libanonské katastrofy v tom, že otevřená a relativně západně orientovaná libanonská společnost nedokázala včas pochopit, co se kolem ní mění, jak sílí radikalismus a jak rychle se může rozpadnout společnost, která považovala svou stabilitu za samozřejmost.
Pokud se nyní podíváme do Francie, tak to, co možná začalo jako studentský protest kvůli skutečným problémům francouzského školství, už studentský protest není. Když stát nasazuje speciální jednotky policie s obrněnou technikou určené k obnovování veřejného pořádku, když v ulicích stojí obrněná vozidla Gendarmerie a na školách vlají vlajky Alžíru, Palestiny atd, je načase přestat celou věc romanticky popisovat jako protest nespokojených školáků.
Načrtnu zkušenost, o které se v Evropě mluví obtížně. Žil jsem nějakou dobu v Německu a při rozhovorech s mladými lidmi z přistěhovaleckých komunit Blízkého východu nebo severní Afriky jsem si odnesl zkušenost, která mě tehdy překvapila. Automaticky jsem předpokládal, že člověk, který přišel do Německa nebo tam vyrůstal jako druhá generace migrantů, bude mít k zemi, která mu nabízí bezpečí a životní úroveň, přinejmenším určitý respekt. Ale často jsem narážel na pravý opak. Na přesvědčení, že Západ sice nabízí peníze, školy, nemocnice, sociální systém a svobodu, ale je v jejich očích je slabý, dekadentní a směšný. Mladí lidé z přistěhovaleckých komunit nejenže systém nerespektovali, oni jím vlastně pohrdali. A vidíme to i na těch záběrech z Francie, kde tzv. nespokojení studenti mávají vlajkami cizích států. Pokud se tato skupina spojí s domácí antifou a extrémní levicí, které náš systém v současné podobě nenávidí, může západní Evropa Rusko nebo jeho nějakou „pátou kolonu“ jako zásadní nebezpečí s klidem zapomenout.
Jistě by bylo hloupé tvrdit, že to platí pro všechny, ale stejně hloupé by bylo odmítat možnost, že si západní Evropa po desetiletích masové migrace vychovala část mladé generace, která má sice jeden z pasů evropský, ale vlastně jí chybí pocit sounáležitosti s tou zemí, v které žijí.
V sobotu jsem psal o problémech Francie, jejím zadlužování a rostoucím účtu za úroky. Také jsem uváděl, že francouzský dluhový problém nemusí zůstat jen francouzský, což vidíme na aktuálním poklesu eura. Investoři začínají mít o evropské veřejné finance a politickou stabilitu stále větší obavy. Zprávy o přípravách možných předčasných voleb ve Španělsku přidaly další nejistotu, v centru jejich pozornosti ovšem zůstává Francie. Bohužel to oslabuje i naší měnu, což vytváří další tlak na korunové ceny dovozů, včetně ropy a pohonných hmot.
Rizikové přirážky na dluhopisových trzích totiž neexistují odděleně od francouzské ulice. Problémem není pouze velikost francouzského dluhu, ale také schopnost prosadit jeho stabilizaci. Současné nepokoje totiž kladou nepříjemnou otázku, pokud stát čelí takovému odporu už dnes, když dělá ve srovnání kosmetické úpravy, co přijde, až bude nucen skutečně a zásadně omezit výdaje? Investoři potřebují věřit, že vláda dokáže změny nejen oznámit, ale také prosadit. Pokud tuto důvěru ztratí, budou požadovat ještě vyšší výnos a tím se změna dále prodraží.
To, co dnes vidíme ve Francii není jen ozvěna nějakého špatného období. Francie léta tlumila společenské rozpory veřejnými výdaji, které financovala dalšími půjčkami. Kupovala si vlastně čas a sociální smír či klid ulice na dluh. Teď státu ubývá prostor k manévrování a napětí roste a zřejmě to je pouze začátek. Měli bychom to sledovat jako předzvěst toho, co nás v mnohem větším měřítku v západní Evropě čeká, pokud se něco zásadně nezmění.
FB
- Já jsem je nevolil, aneb občanská zbabělost jako národní program - 6.10.2026
- Bojíme se ještě jaderné války? - 6.10.2026
- Francouzská dluhová krize - 6.10.2026
