
Bojíme se ještě jaderné války?
IVAN ŠRÁMEK
K zamyšlení a napsání tohoto článku mě přiměl post mého facebookového přítele Radima Hrbáče, od kterého jsem si také vypůjčil název článku. Nebudu vám jej přepisovat, uvedl jsem vám tu odkaz, sami si ho přečtěte, stojí to za to. Chci se ve svém zamyšlení na meritum dotazu „bojíme se ještě jaderné války?“ podívat z jiného úhlu pohledu. Kdo nás a proč „zvyká“ na jadernou válku a válku vůbec? A proč to dělají?
Co je to jaderná doktrína?
Pod pojmem jaderná doktrína se rozumí oficiální politický a vojenský dokument nebo soubor zásad, který určuje, jakým způsobem stát nakládá se svými jadernými zbraněmi a za jakých podmínek je připraven je použít.
Jde o strategický rámec, který slouží primárně k jadernému odstrašení (deterenci). Stát skrze něj vysílá jasný signál potenciálním nepřátelům, jaká míra agrese již vyvolá nukleární odvetu.
Každá jaderná doktrína obvykle definuje několik zásadních parametrů:
-
- Podmínky nasazení: Přesný popis situací, které opravňují k použití atomových zbraní. Často jde o reakci na použití zbraní hromadného ničení nepřítelem nebo o konvenční útok, který bezprostředně ohrožuje samotnou existenci státu.
-
- Politika prvního použití (First Use vs. No First Use):
-
- No First Use (Zákaz prvního použití): Stát se zavazuje, že jaderné zbraně použije výhradně jako odvetný úder (např. Čína či Indie).
-
- Možnost prvního použití: Stát si vyhrazuje právo zaútočit jadernými zbraněmi jako první, pokud selžou běžné vojenské kapacity (např. USA, Rusko či Pákistán).
-
- Rozsah odvety: Určuje, zda bude odpověď masivní (zničení celého nepřítele), nebo flexibilní a omezená (např. taktický úder na vojenské cíle s cílem deeskalovat konflikt).
-
- Rozhodovací pravomoc: Specifikuje politickou a vojenskou hierarchii – tedy kdo přesně drží pověstné „jaderné tlačítko“ a dává finální rozkaz k odpálení (zpravidla hlava státu či předseda vlády).
Hlavní typy strategií v doktrínách
-
- Vzájemně zaručené zničení (MAD): Strategie z dob studené války, kdy obě strany vědí, že první útok vyvolá totální odvetu, což povede k likvidaci obou států.
-
- Minimální věrohodné odstrašení: Stát nevlastní tisíce hlavic, ale pouze takové množství, které spolehlivě odradí nepřítele od útoku kvůli hrozbě nepřijatelných ztrát (např. Velká Británie nebo Francie).
-
- Rozšířené odstrašení: Závazek jaderné velmoci, že v případě napadení ochrání své bezjaderné spojence (tzv. jaderný deštník, který poskytuje např. USA v rámci NATO).
Jak vypadají jaderné doktríny hlavních vlastníků jaderných zbraní a jak je proměnily v čase?
Spojené státy americké:
Hlavní změnou v americké jaderné doktríně po roce 2022 je přechod od bilaterálního soupeření (USA vs. Rusko) ke strategické nutnosti čelit dvěma jaderným mocnostem současně (Rusku a Číně). Zatímco doktrína do roku 2022 (formulovaná zejména v Nuclear Posture Review z roku 2018 za Donalda Trumpa) reagovala na návrat velmocenského soupeření a sázela na flexibilní nízkovýkonné zbraně, nová doktrína vydaná na konci roku 2022 administrativou Joea Bidena reflektuje dramatický růst čínského arzenálu a ruským preventivním konvenčním úderem na Ukrajině, se kterým USA nepočítaly, ačkoli si svojí proxy válku Ukrajiny proti Rusku několik let připravovaly nejen financováním, vyzbrojováním, ale i výcvikem ukrajinské armády a speciálních oddílů.
Ruská Federace:
Hlavním rozdílem mezi ruskou jadernou doktrínou před rokem 2022 a po něm (konkrétně po zásadní revidované verzi podepsané v listopadu 2024) je výrazné snížení prahu pro použití jaderných zbraní a snaha o politické odstrašení Západu v kontextu války na Ukrajině. Zatímco starší doktrína definovala jaderné zbraně striktně jako prostředek poslední instance pro případ ohrožení samotné existence státu, nová verze umožňuje jadernou reakci i na konvenční útoky, které „pouze“ kriticky ohrožují suverenitu.
Změna jaderné doktríny v roce 2024 nastala jako odpověď, kdy země NATO dodávají v proxy válce na Ukrajině západní pokročilé zbraně, zpravodajské informace a satelitní podporu vč. určování a navádění na cíle v hlubokém území Ruské federace.
Čínská lidová republika:
Hlavní změna v čínské jaderné doktríně po roce 2022 spočívá v přechodu od pasivního minimálního odstrašení k aktivnějšímu, technologicky vyspělému a početně robustnějšímu odstrašení, které fakticky mění operační přístup armády, přestože Peking navenek deklaruje kontinuitu své politiky.
Zatímco oficiální rétorika o nepoužití jaderných zbraní jako první (No-First-Use – NFU) a závazek k minimální obraně zůstávají formálně beze změny, reálné vojenské kapacity a operační postupy po roce 2022 vykazují zásadní posun k útočnějšímu a pohotovějšímu postoji.
Úprava čínské jaderné doktríny a masivní rozšiřování jejího arzenálu jsou řízeny novými hlavními strategickými, technologickými a geopolitickými faktory, které v Pekingu převážily nad desítky let trvající politikou zdrženlivosti. Hlavním spouštěčem je strach ze zranitelnosti vůči USA spojený s jejich ambicí ovládnout region západního Pacifiku a vyřešit otázku Tchaj-wanu. A svojí roli hrají i nově zohledněné zkušenosti z války na Ukrajině a hlavně také změna vojensko ekonomické síly Číny, ze které se stává světová velmoc.
Pákistán:
Pákistánská jaderná doktrína neprošla po roce 2022 radikální strukturální změnou, ale vyvinula se v agresivnější a technologicky pokročilejší fázi konceptu Full Spectrum Deterrence (FSD). Hlavním rozdílem je oficiální deklarace schopnosti zasáhnout cíle na jakoukoli vzdálenost „od nuly metrů po 2 750 kilometrů“ a adaptace na indické přesné konvenční údery.
Doktrína „zásah od nula metrů“ reaguje na změnu taktiky Indie z vojenské krize z let 2019 (Balakot), a zejména když následné konvenční střety ukázaly, že Indie dokáže operovat v šedé zóně pod pákistánským jaderným prahem pomocí dronů, kybernetických útoků a přesně naváděné munice. Ale ke změně doktríny přispěl i fakt, že v březnu 2022 došlo k incidentu, kdy Indie omylem odpálila nadzvukovou střelu BrahMos na pákistánské území. Pákistán sice tehdy nereagoval vojensky, ale událost zásadně ovlivnila pákistánské strategické myšlení po roce 2022. Islamabad začal v mezinárodní diplomacii i ve své interní doktríně klást enormní důraz na riziko neúmyslné eskalace a selhání systémů velení a řízení na indické straně, což vedlo k ještě větší ostražitosti a trvalé bojové pohotovosti pákistánských sil, čili připravenost vést sekundární odvetný úder i jadernými zbraněmi.
Indie:
Oficiální indická jaderná doktrína se po roce 2022 formálně nezměnila, došlo však k zásadnímu posunu v její praktické a operativní rovině. Zatímco v období do roku 2022 se Indie striktně držela politiky oddělených jaderných hlavic od nosičů během mírového stavu, v období po roce 2022 přechází na tzv. strategickou nejednoznačnost (strategic ambiguity) doprovázenou technologickou modernizací, která fakticky oslabuje dřívější slib „nepoužít jaderné zbraně jako první“ (No First Use – NFU).
Přičemž Strategická nejednoznačnost (strategic ambiguity) je záměrná zahraničněpolitická a vojenská strategie, při které stát schválně neříká jasně, jak přesně zareaguje na určitou situaci nebo krizi. Místo stanovení jasných „červených linií“ si stát ponechává volné ruce. Tím udržuje své protivníky v nejistotě, což je nutí k mnohem větší opatrnosti.
Francie:
Francouzská jaderná doktrína prošla v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu z roku 2022 a geopolitické otřesy v Transatlantické alianci nejzásadnější proměnou za posledních 30 let. Prezident Emmanuel Macron v březnu 2026 oficiálně představil koncept tzv. „předsunutého odstrašení“ (dissuasion avancée), což by měla být jakási obdoba jaderného deštníku nad zeměmi NATO v Evropě i s možností alokovat jaderné zbraně do zemí, které se doposud zavazovaly k bezjaderné doktríně na území státu.
Zatímco jádro suverénního rozhodování zůstalo zachováno, srovnání do roku 2022 a po něm ukazuje odklon od přísného unilateralismu k evropské kolektivní obraně.
Velká Británie:
Hlavní změnou v britské jaderné doktríně na přelomu let 2021 a 2022 je konec dlouhodobého procesu postupného odzbrojování, navýšení limitu pro počet jaderných hlavic z 180 na 260 a snížení transparentnosti ohledně detailů jaderného arzenálu. K této zásadní revizi došlo prostřednictvím strategického vládního dokumentu Integrated Review (přičemž jeho platnost redefinovala nová bezpečnostní realita po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022).
Zatímco princip udržování nepřetržité přítomnosti jedné jaderné ponorky na moři (Continuous At Sea Deterrence – CASD) zůstává stejný, konkrétní parametry doktríny vykazují zásadní rozdíly. Třeba, že se doktrína staví z odzbrojování na zbrojení – z historického minima (180 hlavic) po roce 2022 naopak navýšila strop na 260 hlavic. Nebo že otevřenost vystřídalo utajení, kdy dříve Londýn přesně hlásil, kolik raket a hlavic má na jedné ponorce na moři, dnes tyto detaily úplně utajil. Cílem je, aby Rusko nebo Čína netušily, jak silná odveta proti nim v danou sekundu na moři pluje. A také jsou určeny nové typy cílů. Před rokem 2022 sloužily britské zbraně výhradně jako odstrašení proti jadernému útoku jiného státu. Nově Británie varuje, že může jaderně zaútočit i na zemi, která jaderné zbraně nemá, pokud by na Spojené království zaútočila ničivým kybernetickým útokem (např. vyřazením elektrické sítě a nemocnic) nebo chemickými zbraněmi. A v neposlední řadě (pět let oblíbená mantra) změna hlavního nepřítele, a to že dřív se Británie soustředila na boj proti terorismu a nestabilitě na Blízkém východě, a od roku 2022 je hlavním a akutním nepřítelem Rusko, zatímco Čína je definována jako „systémová výzva“. Ono není divu, když se z Británie samotné stává Blízký východ, nebude sama se sebou v nepřátelství, přece.
Severní Korea:
Hlavním rozdílem je, že severokorejská jaderná doktrína po roce 2022 přešla z defenzivního odstrašení na ofenzivní strategii preventivního úderu, což stvrdil nový zákon o jaderných silách přijatý v září 2022. Zatímco do té doby sloužily jaderné zbraně primárně jako nástroj k vyjednávání a obraně režimu, nově je jejich status „nevratný“, tzn. počítá se s útočným použitím, resp. se možnosti použití výrazně rozšířily.
Z těchto změn jaderných doktrín je patrné, že zažíváme bezprecedentní vyostření vztahů světových jaderných mocností a studená válka by nám zpětně mohla připadat tak trochu jako dětská hra a Karibská krize z tohoto pohledu vypadá jako nevinné kočkování.
Proč k vyostření vztahů dochází?
-
- Je nás na Zemi moc? Jedna z „konspiračních teorií“ nám vypráví, že se samozvaní „vlastníci klíčů“ k planetě Zemi dohodli, že je nás moc a je potřeba nějaká depopulace, abychom jim nespotřebovávali tenčící se planetární zdroje. Mluví se o tzv. „zlaté miliardě“ sloužících, kteří by tvořili poddaný personál globální elitě. Hm, jsou náhody, že progresivistické globální hnutí razí ideologie jako že „děti jsou přítěž pro planetu“, nebo „bílou vinu“ a z toho vyplývající východisko, aby se bílá rasa už nemnožila, nebo netopýří pandemie a k tomu řádně neodzkoušené experimentální přípravky, kdy se po velmi krátké době po nabodání objevují masově turborakoviny, kardiovaskulární selhávání u mladé populace, která nemají žádné historické srovnání? Mj. stačí se podívat na demografické křivky celoplanetárně a výsledky jsou patrné. Možná ovšem někdo usoudil, že to jde až příliš pomalu…
-
- Jsou dluhy velmocí už tak obrovské, že osvědčená metoda oddlužení je válka? Myšlenka, že válka slouží jako prostředek ke smazání dluhů, vychází z historické reality ekonomických cyklů, přičemž nejznámější citát v tomto duchu pochází od britského ekonoma Johna Maynarda Keynese, který v souvislosti s meziválečným vývojem popsal, jak inflace a válka likvidují staré závazky. Často se také cituje neoficiální, ale rozšířené ekonomické přísloví: „Když jsou dluhy nesplatitelné, přichází válka.“ Kdo by z tohoto pohledu mohl na válce profitovat? Stačí se podívat na dluhy, které před sebou tlačí USA a Francie, Británie, Španělsko, Itálie a EU jako celek. A v tu chvíli máme významně dost adeptů, u kterých by platilo „cui bono“.
-
- Drang nach Osten, jako způsob neokolonialismu a přístup ke zdrojům? Pokud se nestanně zajímáme o historii a geopolitiku a kašleme na „ismy“ jakýchkoliv podob, od chvíle, kdy se zjistilo, že území, na kterém se dnes rozkládá Ruská federace včetně sibiřských oblastí, jsou bohaté na všemožné suroviny a snad také na všechny prvky Mendělejevovy tabulky, láká toto území všechny země, které si historicky zvykly na drancování kolonií; tedy Británie, Francie, USA atp. Už Napoleonovy výpady a následný vývoz komunistické ideologie (německých autorů Karla Marxe a Bedřicha Engelse) a zosnovaná bolševická revoluce do carského Ruska byly iniciovány a placeny německými průmyslníky, britským a americkým kapitálem. Protože se pak Lenin a Trocký „udělali na sebe“, stalo se Rusko otloukánkem „kolektivního západu“ (KoZa) dodnes, protože mu nemohou zapomenout, jak s nimi vyběhl. A tak jsme svědky opakovaných pokusů Drang nach Osten se zatím stále stejnými výsledky. Nejblíž byl KoZa k neokolonializaci ruského území za éry Jelcina, který nejen rukama ruských oligarchů rozprodával ruské suroviny a všechno, co nebylo přibité, jako na běžícím pásu. Jenže KoZa zase zatnul tipec nenáviděný Putin, který si velmi dobře uvědomoval o co jde, a mj. měl velmi ilustrativní příklad, jak takové „přátelství“ s KoZa dopadá v tom, jak jsme dopadli my, Češi a Slováci, Maďaři, a de facto všechny postkomunistické země, které se nechaly zlákat západním pozlátkem; stali jsme se ve vlastních hranicích protektoráty globálního kapitalistického fašismu.
Jak nás vedou na porážku, abychom u toho ještě tleskali a křičeli „sláva“?
Pokud nejste slepí a hluší a nechytli jste se bezvýhradně na PR návnady Masaryků a Havlů z Wishe, přečetli jste si nějaké stati o ovládání davu, nějaké know how Overtonově oknu alias o vařené žábě, dokážete identifikovat, že přesně tyhle manipulativní techniky jsou na lidstvo celoplanetárně používané. Zleva i zprava, shora i zdola, zepředu i zezadu.
Jak taková „technologie“ vypadá? Proměnné si dosaďte sami.
-
- Jazyková degradace a metaforizace
-
- Zvířecí metafory: Označování lidí za parazity, hmyz (např. šváby), krysy nebo viry. To vyvolává pocit hnusné nákazy, kterou je nutné „vyhubit“.
-
- Objektifikace: Zacházení s lidmi jako se statistikami, čísly nebo pouhým „materiálem“ (např. lidské zdroje ke zlikvidování).
-
- Vytváření absolutního nepřítele (Dichotomie „My vs. Oni“)
-
- Kolektivní vina: Přisuzování negativních vlastností jedince celé skupině na základě etnicity, náboženství nebo národnosti.
-
- Morální nadřazenost: Prezentování vlastní skupiny jako nositele čistoty, civilizace a dobra, zatímco druhá strana je vykreslována jako barbarská a zlá.
-
- Exkluze z morálního okruhu: Přesvědčení, že na „ty druhé“ se nevztahují běžná lidská práva ani morální pravidla.
-
- Vyvolávání existenciálního strachu a ohrožení
-
- Inverzní projekce: Tvrzení, že „oni“ se chystají zaútočit první a naše násilí je pouze legitimní sebeobrana (preventivní úder), a to navzdory prohlášení druhé strany, že se k ničemu takovému nechystá a dokonce i navzdory relevantním studiím odborníků z našeho tábora, že útok protistrany je nereálný vzhledem k jejím možnostem a schopnostem.
-
- Mýtus o spiknutí: Šíření konspiračních teorií, že daná skupina tajně ovládá instituce, infiltrovala do našeho státního zřízení a usiluje o zničení naší kultury nebo existence.
-
- Fals Flag události: Negativní a kriminální jevy jsou připsané nenáviděné skupině, často dokonce záměrně zinscenované.
-
- Systematická propaganda a cenzura
-
- Informační izolace: Zamezení přístupu k alternativním zdrojům informací a umlčování hlasů, které volají po míru nebo empatii.
-
- Desenzitizace: Dlouhodobé vystavování veřejnosti násilné rétorice a obrazům, což vede k otupění citlivosti vůči utrpení druhých.
-
- Atrocitní propaganda: Zveličování nebo úplné vymýšlení krutostí (např. ubližování dětem), které měl nepřítel spáchat, s cílem vyvolat okamžitou touhu po pomstě.
-
- Sociální tlak a poslušnost autoritě
-
- Rozptýlení odpovědnosti: Jednotlivci mají pocit, že pouze plní rozkazy nebo jsou součástí davu, takže nenesou osobní vinu.
-
- Deindividualizace: Maskování, uniformy nebo vojenský dril, které stírají individualitu jak útočníků, tak obětí. Organizované davové projevy s určitými společnými atributy jako jsou vlajky, placky a podobně.
-
- Ostrakizace nesouhlasících: Společenský tlak, který trestá jakýkoliv projev soucitu s cílovou skupinou a označuje jej za zradu. Nebo stačí jen pochybování a přinášení opačných relevantních argumentů.
Tak co, víte, kde se už nacházíme?
Proč už nás jaderné hřiby nestraší?
Vnímání jaderné hrozby se velmi v čase proměnilo. Jsem pamětníkem, kdy ještě zuřila studená válka a jakékoli pokusy jaderného vyhrožování třeba tím, že se jedna, či druhá strana snažila o rozmístění jaderných zbraní v blízkosti hranic zemí NATO, nebo zemí Varšavské smlouvy. Pokaždé to bylo provázeno obrovskými demonstracemi a obrovskou mediální a diplomatickou aktivitou, jež se snažila o bezprostřední deeskalaci a změnu eskalačních snah. Jsem také pamětníkem, když se uzavíraly smlouvy START1 a START 2, které pro USA a SSSR stanovily snižování stravu jaderných zbraní obou bipolárních velmocí. Samozřejmě si pamatuji, jak tyto smlouvy vyvolávaly nadšení a oslavy zejména mezi obyčejnými lidmi na obou stranách soupeřů studená války.
Zamyslel jsem se nad tím, proč to tak bylo. No, stále jsme měli v živé paměti snímky dvou jaderných bomb a jejich důsledků v Nagasaki a Hirošimě. Proto pro nás tato mementa působila velmi odstrašujícím způsobem. Dále jsme měli jako školou povinní několikrát ve školním roce branná cvičení, při kterých jsme byli cvičeni v tom, jak se zachovat při jaderném výbuchu. Opravdu několikrát ve školním roce. Také jsme v takových dnech navštěvovali protijaderné kryty a buďte si jistí, že perspektiva strávit v těch krytech několik měsíců byla víc než skličující.
Dneska je situace naprosto jiná. Kryty neexistují, ve školách se žádná branná výchova nevyučuje, tudíž již několik generací si vůbec neuvědomuje, jaké jsou důsledky takového jaderného výbuchu a co se stane bezprostředně potom, co několik týdnů po výbuchu a co za několik měsíců, či roků po výbuchu.
Samozřejmě se změnily i ty jaderné zbraně. Existuje jich několik druhů podle plánovaného použití a to může být vnímáno jako další možné kroky, jak se dá eskalovat možný válečný konflikt a doufat, že protivník zůstane ještě „rozumný“ a zkrátka a dobře nesundá rukavičky úplně.
První jaderné zbraně byly tzv. totální, „vzájemně zaručovaly zničení“ (MAD). Dnešní se vyznačují mnohými udělátky, která mají tyto jaderné zbraně učinit „méně škodlivé“… já v tom spatřuji Orwellovské „válka je mír“ a „pravda je lež“, tedy pověstný doublethink. Zvýšila se přesnost zásahu, změnila se škálovatelnost ničivých účinků, změnily se nosiče jaderných hlavic od tzv. strategických na malé vzdálenosti a nízký ničivý účinek až po mezikontinentální s totálním účinkem. Dokonce jsou v arzenálech jaderné zbraně, které nelikvidují nepřítele jaderným spadem, nebo ničivou tlakovou vlnou, jako tomu bylo u bomb z Hirošimy a Nagasaki, ale výbuchem ve velkých výškách způsobí EMP (elektromagnetický puls), který v určitém perimetru zlikviduje na zemi veškeré elektrické a elektronické přístroje, a tím dané území vrátí do doby prvobytně pospolné společnosti, protože přeživší obyvatele zcela odpojí od jakýchkoli přístrojů na elektřinu a zlikviduje elektrárny a všechna možná řídící střediska.
Proto se dnes v míře víc než časté setkáváme od představitelů armády a politiků s vyhlášeními, která trestuhodně zlehčují a relativizují účinky jaderných zbraní, protože už dnes jsou v armádě, tak i v politice nemehla a duševně nedostatečné osoby, kterým přijde přípustné eskalovat nějaký válečný konflikt až do jaderného vyústění. Že jo, Foltýne, Řehko, Černochová, Fialo, Žáčku… Že jo Macrone, Starmere, Mertzi…
Setkáváme se právě dnes a v Evropě se zeměmi a jejich politiky, kteří koketují s rozmístěním jaderných zbraní na svých území… Že jo, Polsko a pobaltské čivavy, Norsko, Finsko.
Jenom chci připomenout, že od roku 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci Vladimír Putin zdůrazňuje bezpečnostní podmínky důležité pro Rusko. A bezmála každý rok je veřejně opakoval. A co se stalo roku 2022?
Teta měla strašně hodnou kočičku. Ta si nechala od nás dětí skoro všechno líbit. A my, děti hloupé, když se nechala tahat za ouška a nic, tahaly jsme jí za pacičky. Ona stále nic. Jenom trochu vrčela a prskala; to byla ale prča! Pak jsme jí tahaly za ocas, a nakonec foukaly do uší a do čumáčku. Ale to se už kočička opravdu naštvala a tak strašlivě mého bratránka kousla a škrábla do obličeje, že to vypadalo na několik stehů.
Dnešní (j)elity mi připomínají nevychované spratečky, kteří si tentokrát chtějí vyzkoušet, jak dopadnou jejich občané, když oni budou neustále popichovat medvěda. Zapomínají ovšem na to, že dnes jsou už i takové zbraně, které hravě prorazí několik pater podzemních bunkrů a stále existují zbraně pro „vzájemně zaručené zničení“.
