26.6.2017
Redakce
0
Kategorie: Historie

Kdyby byl Brežněv jen o trochu chytřejší

Sdílejte článek:

PAVEL KOHOUT

Za okny Kremlu zářilo květnové slunce. Nálada uvnitř byla podstatně chmurnější. Generální tajemník Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik a předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Leonid Iljič Brežněv byl zamračenější než obvykle. Zapálil si další cigaretu své oblíbené značky Marlboro a vypustil oblak kouře do beztak již dost husté atmosféry zasedací místnosti.

[ad#clanek-respo]

Věci se nevyvíjely dobře. Zpravodajci a analytici KGB nedělali žádné okolky ohledně nutnosti zastavit protisocialistickou kontrarevoluci v Československu. S tím neměl Leonid Iljič žádné teoretické problémy. Teorie marxismu-leninismu hovořila v tomto směru jasně. Objektivní potřeby světové proletářské revoluce nedávají žádný prostor pro nějaký národní svéráz v oblasti ekonomického řízení státu a jeho politické organizace. Povoleny jsou maximálně neškodné folklórní spolky jako například lidovci nebo Československá strana socialistická. Samozřejmě pouze za podmínky, že tyto satelitní straničky otevřeně připouštějí vůdčí úlohu komunistické strany. Jejich význam je hlavně v tom, že zachytí část nespokojenců, kteří díky vysokému stupni profízlovanosti těchto stran budou lépe pod kontrolou. Pluralita názorů? Soudruzi, děláme světovou revoluci, je zapotřebí jednotného velení, nikoli řečnění v parlamentech.

Ale Čechoslováci se začali vzpouzet a vzpomínat na staré časy té jejich chaotické, nanicdobré demokracie z první republiky. Hlupáci, pomyslel si Leonid Iljič. Přinesli jsme jim socialismus na stříbrném podnose, obešli se bez občanské války a stačilo jim jen pár poprav třídních nepřátel. A teď teskní po demokracii. Nevděčníci.

Od časného rána Leonid Iljič poslouchal návrhy a plány expertů z KGB, GRU a armády. Nebyl nadšen. Vše směřovalo k mohutné invazi mnoha tisíc mužů s použitím velkého počtu tanků, nákladních letadel a další těžké techniky. Po stránce logistické bude možné operaci provést přijatelně snadno – Československo je malá zemička obklopená z větší části socialistickými zeměmi, které plně uznávají autoritu Kremlu. Čechoslováci se nebudou bránit, na to jsou příliš měkcí. Život půjde dál. Poměry v zemi se znormalizují a na pár dalších desetiletí bude vystaráno. Autorita SSSR jakožto vojenské supervelmoci vzroste: vítaný vedlejší efekt plánované invaze, neopomněli zdůraznit analytici KGB.

Příčinou chmur Leonida Iljiče však byla ekonomická stránka věci. I když plat sovětských důstojníků nebyl nijak závratný a žold mužstva už vůbec, invaze takovéhoto rozsahu byla drahá záležitost. Zejména uvážíme-li nutnost dlouhodobého pobytu většího počtu mužů na území Československa včetně jejich rodin, nároky na techniku, pohonné hmoty, pravidelná a častá cvičení, protože armáda nesmí jen sedět v kasárnách – musí ji být vidět, aby si okupovaný národ neustále připomínal, kdo je v zemi pánem…

Ekonomické propočty zkrátka nevycházely dobře. Tím spíše, že samotná ekonomika SSSR již řadu let stagnovala. Famózní úspěchy vojenské a kosmické techniky padesátých a raných šedesátých let ustoupily do pozadí před šedou každodenní realitou. K ní patřil nedostatek zboží všeho druhu, včetně základních potravin. Dlouhou dobu bylo možné vysvětlovat lidu, že jde o důsledky kontrarevoluce, věrolomného hitlerovského přepadení, amerického imperialismu… Ale v roce 1968, více než půl století po Velké říjnové socialistické revoluci, by člověk přece jen čekal, že marxisticko-leninská ekonomická teorie bude mít lepší praktické výsledky. Vykořisťování člověka člověkem jsem přece odstranili – tak kde je problém?

Leonid Iljič se ještě více zamračil. Někdy začátkem 60. let jeden americký profesor – ano, Samuelson se jmenoval – předpověděl, že SSSR ekonomicky dožene USA začátkem 80. let. Jenže čas běží a o nějakém dohánění nemůže být řeči. A byla tu ještě jedna hrozba. Jiný americký profesor – jak se jen jmenoval, Wohlstetter? – dokonce navrhoval své vládě, aby zvýšila vojenské výdaje, protože Sověti jsou již prý na pokraji svých ekonomických sil a pokračování závodů ve zbrojení je finančně zruinuje. Nebude třeba války, aby SSSR byl poražen. Postačí, když Amerika bude jen o trochu více zbrojit. Generální tajemník věděl, že je to pravda. A invaze do Československa by mohla přimět horké hlavy ve Washingtonu, aby Wohlstetterovu strategii vzali vážně. To by byla katastrofa: mnohem větší než málo pravděpodobný ozbrojený odpor Československé lidové armády.

Pravda je taková, že neumíme nakrmit vlastní lidi, zatímco Američané tloustnou, přemítal dále Leonid Iljič. Ale proč? Máme se snad vrátit do období NEPu, nové ekonomické politiky, která dočasně ve 20. letech povolila fungování tržního hospodářství? V žádném případě. Kolo dějin se netočí zpět. Je třeba postupovat kupředu. Nikoli ovšem překotně a bez řádného plánu, jak to dělá ten šílenec Mao v Číně. Je třeba se semknout, postupovat jednotně a uvážlivě. Příčinou všech neúspěchů je nejednotnost a nedostatek koordinace. Všichni víme, že základní vlastností socialismu je plánovitost. Tak proč neplánujeme všechno důkladně a jednotně, na centrální úrovni? Když bude pořádek, všechny ekonomické potíže pominou. Každá sovětská rodina bude mít dostatek chleba, mléka a dokonce i masa. Oblečení bez záplat a nové boty každý rok. Je ovšem třeba překonat dětské nemoci mezinárodního socialismu, a to zejména tu nejškodlivější z nich: nejednotnost.

Ale než budeme jednotni, máme tu problém. Invaze bude drahá. Ale pokud na ni budeme šetřit, vymstí se nám to, uvažoval generální tajemník. Ale co když bude mít za následek pokračování závodů ve zbrojení? Kdoví, jak v Americe dopadnou příští volby, ta země je řízena úplně chaoticky, každý jejich prezident je úplně jiný. 

Z přemítání vyrušil tajemníka jeho asistent. „Leonide Iljiči, jsou zde soudruzi z Institutu ekonomických a strategických studií. Přednesou řešení výzkumného úkolu.“ 

Tajemník neměl institut příliš v lásce. Na jeho vkus byl málo leninský a příliš teoretický. Ale prezentace je součástí denního plánu a ten je třeba respektovat. Pokynul rukou. Řeči se ujal mladý hubený muž s počínající pleší – takový vědátor, ušklíbl se tajemník v duchu. 

„Leonide Iljiči, dovolte mi, abych přednesl výsledky výzkumného projektu s názvem Stabilizace socialistického systému v Československu a jeho pevné ukotvení ve Varšavské smlouvě a RVHP,“ začal vědec. 

Následujících asi čtyřicet minut se generální tajemník nestačil divit. 

„Takže, Vladimire Vladimiroviči, pokud vám dobře rozumím, vy tvrdíte, že tanky a letadla jsou zbraně celkem zastaralé, vhodné pro minulou válku. Podle vás nastává doba jakýchsi, jak vy říkáte, hybridních konfliktů. Můžete to blíže vysvětlit?“ 

„Zajisté, Leonide Iljiči. Účelem války je přimět protivníka, aby se vzdal vlastní vůle a jednal tak, jak si přejeme my. To je klasická definice účelu války podle Clausewitze. Nástrojem pro dosažení tohoto cíle může být cokoli: zbraně a armády, ale také různé formy nátlaku. Sliby, úplatky, výhrůžky, cokoli, co zničí morálku nepřítele a jeho schopnost samostatně myslet a především jednat. To je hybridní válka.“ 

„Můžete být konkrétní?“ 

„Ovšem. Dejme tomu, že bychom provedli ozbrojenou invazi do Československa. Vojenskou invazi klasického typu. Řekněme, že bude maximálně úspěšná: žádný ozbrojený odpor, jen pár politických prohlášení a demonstrací. Téměř žádné ztráty na životech. Dosáhneme svého a do pražské vlády dosadíme své věrné. Ale za prvé, bude to drahé. Za druhé, takto dosažené vítězství nebude úplné. Československá vláda sice bude vykonávat naši vůli, ale národ nás bude přinejlepším tiše trpět. Abychom dosáhli jednoty, skutečné bratrské a proletářské jednoty, je třeba se semknout. Skutečně, autenticky, jako přátelé. Toho nikdy nedosáhnete zbraněmi.“ 

„Jednota“ bylo oblíbené slovo generálního tajemníka. Stejně jako „semknout se“. 

„Pokračujte.“ 

„Je třeba získat si Československo jinak. Náš institut navrhuje rozsáhlý plán dotací. Finanční dotace budou nejméně o čtyřicet procent levnější než ozbrojená invaze. Pomocí dotací si koupíme jejich politiky a vysoké úředníky, neboť oni budou o dotacích rozhodovat. Koupíme si i obyvatelstvo. Vzpomeňme, jak loajální byli Němci vůči Hitlerovi za to, že jim postavil dálnice. U každého vjezdu na dálnici bude výrazný nápis Postaveno s přispěním strukturálních fondů financovaných Sovětským svazem. Budeme dotovat stavby, podniky, družební pobyty studentů, cokoli. Podstatné je vytvořit si dostatečně silnou vrstvu československých elit, které budou na dotacích závislé: protože pak bude Československo závislé na Sovětském svazu.“ 

„Ale to bude strašně drahé.“ 

„Pořád levnější než tanky. Ale především: když pošleme tanky, Čechoslováci se nikdy nezbaví touhy se jich zbavit. Když pošleme dotace, bude to přesně naopak: nikdy se jich nebudou chtít zbavit. Vytvoří si závislost. Pak stačí jen pohrozit, že přiškrtíme tok peněz a oni se přetrhnou, aby plnili naši vůli.“ 

„Pořád mi přijde divné dotovat buržoazní revizionisty. Už jen z ideologických důvodů.” 

„Pod vlivem dotací se z nich rychle stanou oddaní marxleninisté. Ale věc má ještě jednu rovinu. Časem bude tato finanční operace pro nás zisková.“ 

„Budeme chtít dotace zpátky a k nim úroky?” 

„Ne. Úvěry a úroky, to by znělo špatně. Budeme je stále dotovat, ale zároveň chtít příspěvek do společné pokladny v Moskvě. Rádi přispějí, i když příspěvek nakonec převýší hodnotu dotací. Pokud jde o morálku, dotace jsou ničivější než tanky. Proti tankům je možné demonstrovat. Proti dotacím se demonstruje těžko.“

„Jaký to má smysl dotovat někoho a zároveň po něm chtít příspěvky?“ 

„Zvyšuje se tak úroveň přerozdělování. Vyšší míra přerozdělování znamená více moci pro centrum. To znamená…“ 

„… ano, ano, více jednoty.“ 

„Časem zavedeme společný rozpočet Rady vzájemného hospodářské pomoci…“ 

„… a společné daně.“ 

„Dáte si cigaretu, Vladimire Vladimiroviči?“ 

Tajemníkův odstup od teoretických vědátorů byl ten tam. Oba muži našli společnou řeč. 

O dvacet jedna let a šest měsíců později. Praha, listopad 1989. Za předsednickým stolem v nabitém sále sedí Václav Havel a další osobnosti Občanského fóra. Diskuse o demokracii a občanských právech. Havel se ujímá slova. 

„Kromě zrušení ústavního článku o vedoucí roli Komunistické strany Československa požadujeme i vystoupení z Rady vzájemné hospodářské pomoci a …“ 

Šum v sále. Hlasy z obecenstva: 

„Ale… ale to by znamenalo vzdát se východoevropských dotací!“ 

„Vzdát se levného benzínu a plynu!“ 

„Dotací na dálnice! Na mosty a na tunely!“ 

„Vzdát se dotací pro státní podniky a výrobní družstva!“ 

„Přijít o peníze na kulturní památky a na studentské stáže v Moskvě a v Leningradu!“ 

Václav Havel zklidňuje sál a opět se ujímá slova: 

„Přátelé. Doufal jsem, že jsme zajedno v jedné zásadní věci. Jakkoli ekonomické otázky nelze podceňovat, prioritní je pro nás princip svobody a lidských práv. Zdali chceme zůstat sovětskou kolonií, anebo jestli se chceme stát skutečně nezávislým, demokratickým státem, volit si vlastní politickou reprezentaci a spravovat si sami své záležitosti bez zásahů kohosi zvenčí. Zda chceme odmítnout Brežněvovu doktrínu omezené suverenity anebo zůstat vazaly Moskvy. Jsem přesvědčen, že v první řadě jde o svobodu.“ 

Opět šum v sále, lidé z obecenstva se hlásí o slovo. 

„Ale pane Havle, nemyslíte si, že sami bychom byli maličká zemička proti velkému Sovětskému svazu? Raději zůstaňme uvnitř, protože tak máme alespoň nepatrnou šanci něco ovlivnit.“ 

Jiný diskutující: 

„Zdalipak si uvědomujete, jaká je naše čistá finanční pozice vůči Moskvě? Od roku 1968 jsme dostali stovky miliard převoditelných rublů. Jak by naše ekonomika vypadala bez dotací z RVHP, umíte si to vůbec představit?“ 

A další: 

„Z ekonomického hlediska je naprostý hazard jen uvažovat o odchodu z RVHP. Umíte si představit, co by bylo s československým průmyslem po odchodu ze společného trhu? Nikdy bychom se nedokázali přizpůsobit požadavkům západních trhů.“ 

A ještě další: 

„Díky RVHP máme přístup na perspektivní trhy, jako jsou Libye, Sýrie, Jemen, Kuba, Severní Korea nebo Irák. Bez podpory Moskvy by náš exportní průmysl byl v troskách!“ 

A ještě jiný: 

„Chodíte do divadel, muzeí, do parků, na zámky, jezdíte autem, zateplili vám dům, pořídili jste si ekologický kotel, chodíte na záchod, vzděláváte se… A toto vše dotuje Moskva, chápete?“ 

Šum v sále sílí, někteří lidé odcházejí. Václav Havel ještě chvíli mluví, ale následuje jen chabý potlesk. 

Na Nový rok 1990 prezident Gustáv Husák ve svém tradičním projevu z Hradu ocení věrnost lidu Československé socialistické republiky myšlence socialismu a odsoudí pokus nezodpovědných samozvaných rozvracečů o změnu osvědčených a fungujících společenských pořádků. Naopak zdůrazní roli Sovětského svazu jakožto záruky společenské stability a hospodářského růstu. A poděkuje sovětské vládě, že ani ve vypjaté době hrozby kontrarevoluce nepřistoupila k seškrtání rozvojových a infrastrukturních dotací.

O deset let později, v roce 2000, se Sovětský svaz rozpadá. Jeho ekonomika už dávno směřovala k bankrotu bez ohledu na zoufalé pokusy Kremlu předejít nejhoršímu důrazem na jednotu a semknutost. Československo definitivně přichází o všechny dotace. Průmysl udržovaný při životě finančními injekcemi už dávno ztratil konkurenceschopnost, velká část práceschopné populace je závislá na přerozdělování a není schopna se uplatnit na konkurenčním trhu práce. Země ekonomicky upadá na úroveň Albánie.

Nastává doba postkomunistického temna, kdy většinu národa spojuje jen jedna myšlenka: za všechno může ten bídák Havel.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Pavel Kohout

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (23 votes, average: 4,65 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky