Jen tak dál, soudruzi…

Nechce se mi pro tento okamžik pitvat, zda je z epidemiologického důvodu objektivně nutné ekonomiku rozvrátit a pak se ji pokusit nějakým způsobem resuscitovat. Ostatně, nikdy nebudeme mít šanci posoudit, jak by to bylo v opačném případě, takže kritiků se po bitvě najde nepochybně veliká spousta. Jen se mi stále více jeví, že budoucí resuscitace může být nasměrována velmi, velmi jednostranně a orientována pouze na vybrané ekonomické subjekty, a že to nebudou ti nejmenší a nejbezbrannější, jak vláda za poslední roky demonstrovala více než názorně. Už několikrát jsem zmínil video, v němž si Zeman chválil Babiše za to, že mu slíbil zavedení švédského modelu socialismu, pro který má Zeman dlouholetou slabost.

Osm dlouhých let zde probíhala plíživá fašizace ekonomiky, posilování centralismu a byrokratizace ekonomických procesů, které se tak zamlouvají krajně levicovým, etatistickým stranám. Nyní se zdá, že stát, respektive jeho koaliční komunisticko-socialisticko-estébácká politická moc usoudila, že procesy jsou příliš zdlouhavé a rozhodla se, že využije atmosféry rozdmýchání strachu ve společnosti, za který ukryje několik posledních razantních kroků vedoucích nevratně k ukončení posledních zbytků tržní, laissez-faire ekonomiky. To vše na hraně nebo spíše již za hranou ústavnosti a v režimu deficitní demokracie, čemuž vyplašené a vystresované obyvatelstvo dokonce tleská.

Dnes už nemá valnou cenu uvažovat režim, kdy by přednost byla dána ekonomice a oběti na životech by byly brány „pouze“ jako kolaterální ztráty epidemie (a důsledek jiných příčin úmrtí). Vláda už jednoznačně rozhodla, že tomu bude naopak. Dobrá, budeme tedy uvažovat pouze tuto větev řešení. Schéma je tedy jasné, protiepidemiologická opatření i se všemi vlastními náklady mají přednost, ekonomika se zhroutí a bude ji třeba resuscitovat. O tom, že resuscitace bude mít značné náklady, již nepochybuje vůbec nikdo, je jen otázkou, kde se prostředky na tyto náklady vezmou a jakým způsobem se budou distribuovat.

Už se objevují názory, aby vláda zapomněla na všechno a hlavně „tiskla“ peníze. Jenže statky se nedají vytisknout. Jakékoliv nové peníze, které budou do ekonomiky napumpovány, respektive nejprve nově vytvořeny, pouze naředí kupní sílu už existujících peněz a znehodnotí tak stávající majetek. Anebo ještě jinými slovy: provedou redistribuci nových peněz tak, že nejvíce z nich zbohatnou ti, kteří se dostanou k novým penězům jako první, a ti poslední, kteří se s novou hotovostí setkají až na konci řetězce, na ni doplatí zvýšenými cenami nakupovaného zboží. Tedy na peněžní inflaci doplatí nejvíce. Lépe tedy, než tisknout nové peníze, je vrátit plátcům alespoň z části ty peníze, které jim stát násilím odebral, které v minulém daňovém období nedobrovolně státu odevzdali ve formě daní.

Zcela jistě můžeme konstatovat, že (nejen) v minulých osmi letech rostly raketovým tempem vlastní náklady státu, jeho náklady na neproduktivní sféru. Zdálo by se tudíž logickým, že stát musí v první řadě sáhnout do výdajové stránky rozpočtu a prostředky na sanaci ekonomiky by měl hledat v těchto kapitolách.

Jenže víme, že stát už tyto peníze (a dokonce i rezervy) marnotratně rozházel z části na doping ekonomického (pseudo)růstu domácí spotřebou a na zcela zbytečné populistické programy socialistické koaliční strany, která jak se zdá, stejně setrvale míří do propadliště dějin a tento populismus ji, zdá se, už zachránit stejně nemůže. Stát vedený slovenským bačou (který jej údajně vede jako firmu) hospodařil tak špatně, že v dobrých časech probendil, co mohl, panskou holínkou dupal v soukromém podnikání jako slon v porcelánu, a ukazoval, kdo je tady pánem, a nyní když ekonomika jde vážným způsobem z tlustých do tenkých (což se sice očekávalo, ale ne v důsledku epidemické rány), najednou zjišťuje, že jeho hospodaření bylo katastrofální.

Jedním z prvních kroků, který mastná náčelnice státní kasy (která ekonomice rozumí jako koza petrželi a skáče jen, jak jí poroučí její guru a četa byrokratických našeptávačů z Letenské ulice) oznámila, bylo očekávané prudké zvýšení zadlužení z původně plánovaných 40 miliard korun rovnou na miliard 300 a možná více. To je řešení samozřejmě katastrofální, protože v podstatě už dnes zvládáme pouze obsluhovat úrokovou službu a dluh jako takový valíme před sebou a hodláme jím „obdarovat“ naše syny a vnuky. Za to nás budou mít určitě „děsně rádi“ a nedivil bych se, kdyby nás za něj prokleli až do šestého kolena.

Poté co si ministryně spočítala, jak obrovskou ekonomickou vraždu zákazem podnikání vláda spáchala, přišla s tím, že firmám nemůže platit způsobené škody v plném rozsahu, tedy uhradit i ušlé zisky, a s velikou slávou v posledních dnech přišla s nabídkou „velkorysé“ jednorázové pomoci podnikatelům ve výši 25 000 Kč poté, co poníženě požádají o pomoc. Mezi námi, to je částka, která žádného podnikatele či živnostníka nevytrhne. A vůbec bych se nedivil, že o pomoc budou nejvíce žádat právě ti, kteří pomáhat zrovna dvakrát nepotřebují, zato se dobře orientují v různých dotačních žádostech a podobných administrativních praktikách. Jen už dnes vidíme, jak si vláda pomoc představuje: zatímco zaměstnancům soukromých firem nabízela jen částečnou kompenzaci mezd ve výši 80 %, pro své miláčky, státní zaměstnance, nalezla, že Coronavirus je vlastně překážkou v práci a ušlé mzdy jim bude vyplácet v plné 100% výši. Prostě etatistický Orwellistán hadra. Ale to jen tak na okraj.

Takže souhrnně: vybrané peníze už vláda dávno rozdala na rozmařilou byrokracii, které se za jejího panování podařilo růst nebývalým tempem, rozházet je za různé zahraniční rozvojové pomoci, za investiční pobídky nejrůznějším zahraničním korporacím, dotace politickým stranám, dotace do profesionálního sportu, zcela rozmařilé dotace politických neziskovek (které se jako první halasně ozývaly, aby se na ně při udílení pomoci nyní nezapomnělo, ačkoliv právě v krizovém období se po nich zčistajasna zem slehla), rozházela za dotace do desítek a stovek marnotratných projektů, například nejrůznějších začleňovacích agentur typu Romodrom, super-drahé hračky pro generály armády, kterou snad možná ani nemáme a podobně.

Krásný příklad například vidíme u Celní správy. V okamžiku, kdy jsme vstoupili do Schengenského prostoru a ztratili tak vnější hranici, stát místo aby Celní správu bez náhrady zrušil (nyní má tuším nějakých 8000 zaměstnanců), tak jí celá léta hledal náhradní zaměstnání. Například na některých ministerstvech vyházeli do té doby pracující důchodce, kteří seděli za několik stokorun ve vrátnicích a nahradili je ozbrojení celníci, placení o řád více, a zároveň také o řád zpupnější. A nakonec se jim našla byrokratická trafika, když dnes jezdí po dálnicích a kontrolují nakládání s alkoholem. To je jen jedna z do očí bijících lumpáren.

Mezitím se však vcelku v tichosti objevila informace, že Evropská unie uvolnila částku asi 35 miliard euro na pomoc s epidemií Coronaviru, přičemž nebude ani příliš kontrolovat jakým způsobem národní vlády peníze použijí. Letmo jsem zachytil, že z této částky by snad mělo na Českou republiku vyjít nějakých 30 miliard korun v přepočtu. Když uvážím, že osob samostatně výdělečně činných je zde nějakých 530 000, pak vychází jen průměrná částka na OSVČ něco přes 56 000 Kč. V průměru, podotýkám! A i když jsem si vědom, že jsou to peníze víceméně virtuální, z nichž patrně pouze část vznikla výběrem daní a odvodem do bruselského centra a část jistě bude vygenerována Evropskou centrální bankou, přesto alespoň z části jsou to peníze podložené ekonomickým výkonem a z ekonomik vykořistěné, tedy neinflační.

Jen jako klíč k rozdělování těchto prostředků bych volil jinou metodiku. Možná bych využil záznamů na finančních úřadech a udělil automatickou daňovou vratku všem podnikatelským subjektům řekněme za poslední rok. Kdo měl velké zisky a neinvestoval, dostal by od státu nazpět peníze větší, kdo se pohyboval v malých příjmových částkách (a daních) dostal by malou náhradu, kdo podniká ve větším a nakládá s velkými prostředky, dostal by náhradu větší. Zdá se mi to o něco spravedlivější, než nějaká rovnostářská náhrada per capita. A firmám by to do jisté míry mohlo kompenzovat i ušlé zisky, protože ty jsou také v proporcích.

A samozřejmě to, co radí většina pravicových ekonomů (tím rozhodně nemyslím rozličné Švejnary, Sedláčky, Švihlíkové a spol.): odpustit sociální a zdravotní daně pro nejbližší období, rapidně snížit budoucí daňovou zátěž, nikoliv prodloužit termíny vratek DPH, ale naopak je razantně zkrátit, aby peníze zbytečně neležely na státních účtech a nepochybně tvrdá a nekompromisní škrtání ve výdajích, počínaje byrokracií, pro kterou bych volil několik let po sobě metodu 3D. Čímž rozumím 3× za sebou jdoucí decimaci, tj. seřadit úředníky příslušné administrativní jednotky podle abecedy a každého desátého nekompromisně vyhodit bez náhrady, znovu seřadit podle abecedy a znovu decimovat, znovu seřadit podle abecedy a znovu decimovat. A lhostejno, zda to slovo padne na pana ředitele, náměstka či jiného vejra. Pryč s umělou zaměstnaností!

 Námitka, že jiné státy platí větší daně, neobstojí. My nyní potřebujeme především získat konkurenční výhodu a ať se to levici jakkoliv nebude líbit, sociální stát blahobytu musí skončit. Zákonitě, pokud nechceme zůstat skanzenem, do kterého se bude Čína jezdit smát legračním Evropanům.

No, a protože celá slavná byrokracie vzniká na základě toho, kolika zákony disponuje stát a co je všechno potřeba úřednicky zpracovávat, vykazovat, statisticky analyzovat a tak dále a tak podobně, tak Parlament může od zítřka začít s nekompromisní a tvrdou redukcí zákonů, regulací, předpisů a nařízení. Všech, které omezují a komplikují podnikání. Protože jestli něco budeme potřebovat v následujících měsících, pak je to co největší podnikatelská svoboda, jak nás o tom přesvědčily v posledních týdnech v celé řadě případů hlavně soukromé firmy, které dokázaly střelhbitě reagovat na nedostatek ochranných pomůcek v boji s virovou nákazou, ačkoliv stát jim házel (a stále hází) klacky pod nohy.

Jenže společně s dalšími pravicovými ekonomy se obávám, že vláda půjde cestou přesně opačnou, cestou více restrikcí, více příkazů, více zákazů, více nařízení, více šmírování a více byrokracie. Protože tato neomezená, dokonce až na hranu ústavnosti dohnaná moc, jí přespříliš zachutnala. Tedy přesná cesta do prdele.

• PeTaX