Je po volbách …

Můžeme se v tom nimrat, hledat pozitiva a říkat, že „jsme se naučili spoustu věcí“, ale řekněme si upřímně, že nějakých 12.000 hlasů je prostě bída…

Pojďme se na situaci podívat s měsíčním odstupem, kdy, kupodivu, mnoho věcí je jasnějších, než bylo těsně po volbách. Události posledních týdnů jakoby i našemu neúspěchu dávaly nové, jiné a jasnější kontury.

Především je nutno říci, že jako sedláci u Chlumce jsme nedopadli sami – a to bez ohledu na to, jak dlouho ta která strana existuje, kolikrát se zúčastnila ve volbách a kolik do voleb dala peněz. Dovolím si poukázat na obzvláště exemplární případy, se kterými naše Waterloo sdílíme. Strana soukromníků vznikla v roce 2009 (oficiálně), ale její předchůdci existují od začátku 90. let. Výsledek? 8.720 hlasů a 0,36%. Rozumní v čele s Petrem Hannigem, kandidujícím posledních 20 let do všech voleb, které se kdy kde vyskytly (doporučuji projít wikipedii s heslem Petr Hannig, je to doopravdy impresivní) dosáhli z „malých vlasteneckých“ stran nejúžasnějšího výsledku, 18.715 hlasů a 0,78%. Jejda, zjistila jsem, že panu Hannigovi křivdím: jeho „Strana zdravého rozumu“ byla založena v roce 2002, takže jen 17 let… Dále zde máme Stranu nezávislosti Františka Matějky s jeho promítáním palce dolů Evropské unii na Pražský hrad s výsledkem 9676 a 0,40%. Jako poslední bych ještě zmínila Svobodné, politickou stranu, která již jednoho europoslance měla a teď má… 15.492 hlasů, což obnáší 0,65%…. Ne, ještě jeden folklorní údaj si neodpustím: ukázalo se, že Jirka Černohorský má přesně 1971 fanynek, takže Aliance národních sil získala pěkné 0.08%.

Abychom to tedy shrnuli, všechny tzv. vlastenecké, protiislámské, protiunijní a protimigrantské strany dostaly úhrnem cca 4,5%, tedy by to nebylo ani na jeden mandát. To znamená, že neselhaly jednotlivé politické strany, ale že selhal tento program. Evropská unie prostě očividně nikoho nezajímá a taky, bohužel, nikdo z voličů si neuvědomuje, jak drastickým způsobem EU život v naší zemi ovlivňuje. Pán Bůh vysoko – Brusel daleko…

Další věc, kterou tyto volby jednoznačně ukázaly je, že lidé už mají toho všeho burcování tak právě akorát. Pamatujete si, mimochodem, nějaké volby, které by nebyly „zásadní“, „rozhodující“ nebo ve kterých by „nešlo o všechno“? Já si na žádné takové jaksi neumím vzpomenout… Myslím, že na mou generaci, která odedřela „sladký devadesátky“ právě teď dolehla smrtelná únava… marně vzpomínají, že „za totáče“ by už šli do důchodu, zatímco teď mají před sebou ještě takových let v plné polní, že jsou z toho unavení už předem…

Říkáte si, že s touto apatií, kterou zde popisuji, nějak neladí masové demonstrace „Milionu chvilek“? Nenechte se mýlit. To nejsou politické demonstrace, to jsou happeningy lidí, kteří buď listopad nezažili a chtějí „to“, totiž tu sílu myšlenky davu, tu opojnou atmosféru, o které slyšeli vyprávět, zažít, anebo ti, kteří touží jako drogově závislí po repete. (A ano, já na demoškách od 20. listopadu 89 byla taky…. něco jako nejlepší portské… kdo by nechtěl ještě…) I když dnešní demonstrace neprobíhají jen v Praze, je vždy nutno vidět ty davy a zástupy DVA. Jeden, co na těch demonstracích je a druhý, který na těch demonstracích…. není. A těch, kteří na těch demonstracích NEJSOU, je řádově víc…

Pokud se dívám na vývoj ve společnosti, zdá se mi, že lidé již zcela rezignovali na to, že mají něco platit: že se zvýší daně, že nebude na důchody, že jsou ohroženy provozy domovů pro seniory i mateřské školky. Lidi jsou v podstatě ochotni zaplatit c o k o l i v, aby měli klid, aby mohli normálně v poklidu žít. Starší generace, včetně té mé, má za sebou podstatně, ale podstatně chudší léta než ta, která hrozí nyní nastat. Pro připomenutí: když jsem přišla v roce 1983 studovat do Prahy, měla jsem rozpočet 5,- Kčs denně. A to bylo i tehdy zatraceně málo peněz… Abych ušetřila na knížky a na lekce angličtiny, živila jsem se sušeným mlékem – možná jej pamatujete: zelené odtučněné za 4,50 krabice: vydržela i tři dny. Na něm a na špagetách se dalo přežít… “Večeřové balíčky” z menzy byly za 2,7 a lančmít taky vydržel dva dny…

Lidé si jsou vědomi toho, že stejně nakonec zaplatí to, co se rozhodne stát, tak proč se nervovat. Za Protektorátu byla „pod kontrolou“ a na příděl slepičí vejce – lid přešel na vejce kachní. A tak to udělá i nyní: prostě se to nějak přežije, Brusel – nebrusel, Strakovka – nestrakovka.

Kromě toho – a zde se dostáváme k úplnému jádru problému – lidé pochopili jedno: ani jedna z „vlasteneckých“ stran nepřinesla žádnou novou VIZI. Rozumějte: otázkou není jestli má být DPH 21,19,15 či 10%. Otázkou není, jak a komu se mají poskytovat dotace… Otázkou je, ZA CO zaměnit a změnit tento systém, který zcela evidentně vede k naprosté nefunkčnosti. Tuto vizi nedodala ani jedna z výše zmíněných politických stran. Nemyslete si: ona ji nedodala ani jedna z ostatních stran, včetně parlamentních, včetně vítězných… Vize, to je totiž to, co nejen u nás, ale v celé Evropské unii, v celé Evropě naprosto totálně a fatálně chybí. A jestli nenajdeme způsob, jak celý tento systém změnit tak, aby byl lidem přívětivý a zlepšoval kvalitu jejich života (čímž myslím, aby bylo jasno, nikoliv na populismus, ale na transcendentno), tak budeme prohrávat všechny volby i nadále. Slabou útěchou nám může být, že naprosto stejným způsobem prohrávají i ty strany, které… vyhrály. Protože i vítězství ze zoufalství, vítězství ze lhostejnosti, zůstává prohrou… Co s tím, je otázka pro vítěze i poražené.