Jak se žije v Mississippi: Silniční doprava

Zatímco v Česku je hustá síť veřejné dopravy, v Mississippi můžete bez problému narazit na dospělé jedince, kteří nikdy nejeli vlakem a autobusem jen sporadicky. Jinými slovy – auto v Mississippi je životní nutnost a ti, kteří řídit nemohou ať už z důvodu nedostatku financí na pořízení auta (auto stojí tak od 2000 dolarů, ale bude to šunka) či protože nevlastní řidičák, mají tady na venkově hodně těžký život. Vždycky si musí domluvit nějaký odvoz do práce, na nákup a za úřady a obvykle to není jen za hezký úsměv a slovo děkuju. Proto skoro u každého domu stojí jedno, ne-li dvě auta. Řidičský průkaz se tu vydává v několika fázích. Občan Mississippi může zažádat o dočasné oprávnění řídit auto od 14 let. To se vydává za účelem naučit se řídit a je platné jen v doprovodu instruktora schválené autoškoly. Od 15 lze žádat o pokročilé oprávnění, které opravňuje k jízdě bez licencovaného doprovodu ve vymezených dobách (cca mezi 6 ranní a 10 večerní). V ostatních dobách musí mít majitel tohoto oprávnění doprovod alespoň jednadvacetiletého řidiče s řádným řidičským průkazem. O řádný řidičský průkaz lze žádat buď v 16, pokud máte alespoň 6 měsíců pokročilé oprávnění řídit vůz, nebo od 17 bez předchozího vlastnění pokročilého oprávnění. Samozřejmostí je složení testů a jízd. Zajímavostí je, že jízdy uchazeč skládá v autě, kterým jej ke zkoušce přiveze řidič s řádným řidičským průkazem, auto musí projít kontrolou způsobilosti a musí mít platnou pojistku. Jednou, když jsme byli u známých na návštěvě jsem utrpěla šok. Volal jim 17-letý syn, který jel autem sám z Jacksonu. Nějakým záhadným způsobem přehlédl odbočku k domovskému městu a skončil v Memphisu, což je nějakých 250 km severněji. Naštěstí v Memphisu měla rodina dobré přátele, kteří chlapce nechali přespat a druhý den se vrátil domů.  Pro mne by bylo nemyslitelné nechat dítě se sotva zaschlým inkoustem na řidičáku jet z města, kde řidič musí jet po osmiproudé silnici a cestou se orientovat bez předchozí zkušenosti. Ale tady to asi berou jinak vzhledem k historickým zkušenostem.

Když jsme do Mississippi jezdili jen na návštěvu, řešila jsem možnost řídit mezinárodním řidičským průkazem, ale když jsme se sem přestěhovali, potřebovala jsem si udělat zdejší řidičák, protože člověk nemůže jezdit do Čech pro mezinárodní řidičák každý rok. Musím se přiznat, že jsem napoprvé testy nesložila. Byly tam takové otázky jako “Jaký trest dostane 17-letý řidič, pokud ho chytnou, jak řídí pod vlivem (Driving Under Influence (DUI)). Pokud se chcete podívat na typy otázek, tady je odkaz na řidičské testa online: https://dmv-practice-test.com/Mississippi/car/practice-test-1?utm_campaign=&utm_adgroup=&gclid=Cj0KCQiAhMOMBhDhARIsAPVml-F8qf5ZKVutGB-LfrcdndW031fgAPoYYXv6pTd6BHoD7YuK7f3DXqsaAgG3EALw_wcB Jízdy mi odpustili vzhledem k řidičáku z ČR. Můj první řidičák měl vyznačeno, že nejsem občan USA, tudíž nesmím volit (Tady se u voleb vyžaduje doklad totožnosti.). Běžný řidičák má třídu R, profesní řidičák má třídu D, a pro řízení motorky potřebujete kromě řádného řidičáku ještě speciální dodatek. Pro ty, kteří by zvažovali získání oprávnění třídy D – vyzpovídala jsem Billova syna, který se kdysi jako profesionální řidič živil. Řekl mi, že nejjednodušší způsob je zkontaktovat dopravní firmu, která, za předpokladu, že již máte řidičák třídy R, vás vyškolí, po složených testech zařídí zácvik na kamiónu a po složení zkoušek v údržbě a v řízení vás pustí na kamión samostatně.

V čem se řízení vozidla v Mississippi liší od pravidel v Česku? Zkusím shrnout aspekty důležité pro řízení, které se liší od toho, co znáte z Česka. V prvé řadě vodorovné značení má bílou a žlutou barvu.  Zatímco v Česku žlutá čára značí buď dočasné značení nebo zákaz stání, v USA značí, že za ní už vedou pruhy v protisměru.  Některé značky jsou jiné – některé chybí vůbec. Nejvíc mi tu chybí značka “hlavní silnice”. Tady se všechno řeší “stopkami”, ale je u nich dost nebezpečný chyták. Někde jsou “stopky”, jak je známe, ale někde, zvlášť v centrech měst jsou značky “stop” ještě doplněny takovou malou značkou “4 way” nebo “3 way” a tam to funguje tak, že kdo přijede ke křižovatce, zastaví a kdo první zastaví se také první rozjíždí. Představte si takové typické americké městečko s pravidelnou sítí ulic, kdy na každém bloku musíte zastavit a opět se rozjet. Člověk je zblblý, ale to by se dalo. Nejhorší pak je, že se člověk může splést, a na normální “stopce” může zastavit a opět se rozjet, jak je zvyklý z centra. Máme tu takovou “lahůdkovou” křižovatku, která si už vzala několik životů. Další zvláštností je, že na semaforech, pokud neohrozíte a neomezíte auta, která přijíždějí ze směru se zeleným světlem, můžete odbočit vpravo i když máte červenou.

Nedávno u nás dávali na tah mezi dvěma městy novou vozovku. Týkalo se nás to, protože někde uprostřed bydlíme i my a danou silnici pravidelně využíváme. Když jsem se dozvěděla, co se chystá, říkala jsem si: “No tě pic! Kdo ví, jak dlouho budou s opravami otravovat.” Mile mě hoši od MDOT (Mississippi Department of Transportation) překvapili. Opravovali vždy jen jeden směr, provoz svedli do jednoho pruhu, auta v jednom a druhém směru pouštěli dva zaměstnanci na obou koncích úseku, každý vybavený cedulí – z jedné strany s nápisem “Stop”, z druhé s nápisem “Slow down” (Zpomal), kteří spolu komunikovali přes vysílačku. První parta seškrabovala starou vozovku a několik desítek metrů za nimi druhá parta už dávala povrch nový. Celý úsek mezi námi a městečkem měli hotový za necelých 14 dní. Pruhy silnice ve městě opravují převážně v noci. A tam, kde opravují mostek, tam udělali druhý, provizorní mostek vedle, včetně vyasfaltované cesty k němu. Po skončení opravy se provizorní most i příjezdové cesty k němu odklidí.

Co se týká rychlosti – nejběžnější mezi obcemi je 55 mil za hodinu (mph) (88 km/h). Ve městě to bývá tak 30 mph (48 km/h), na dálnici 70 mph (112 km/h). Pravidlo, že v obci je rychlost daná předpisem tu nemají. Co je na značce, to platí a je dobré rychlost dodržovat.

Pokud budete někdy cestovat po dálnici, tady je několik tipů. Před každým sjezdem z dálnice bývají za sebou 3 velké modré informační tabule. Jedna ukazuje, která ubytovací zařízení za sjezdem najdete, jedna informuje o možnostech kde se najíst a jedna informuje o čerpacích stanicích. Naší oblíbenou benzínovou stanicí je “Pilot”, kde mívají příznivé ceny benzínu a dobré kafe a naším oblíbeným místem, kde se u dálnice najíst je “Cracker Barrel”, což je řetězec restaurací podél dálnic především na východě země, ale najdete je i na západě, jen ne v takovém množství. Podávají snídaně, obědy i večeře. Tradiční americká jídla v přijatelných cenových relacích, jako např. chicken and dumplings (kuře s noky), fried chicken (smažené kuře), buttermilk biscuits (vdolky z podmáslí), turnip greens (vařené vodnicové listy), country ham (uzená šunka), fried okra (smažená okra)…, se podávají v prostředí vyzdobeném starožitnostmi amerického venkova (valchy, staré svatební fotografie, lyže, staré reklamní tabule…) a hlavně – na porcelánu a s kovovými příbory. Při vstupu mají místnost se suvenýry, oblečením, litinovým nádobím. Obvykle to bývá cenově přepálené, jako každý suvenýr, ale hezky se na to kouká. Já vždycky ujíždím na prošívaných dekách, které také prodávají. Na každém stolu mají tradiční hru – golf peg game, kterou můžete zabavit dítko, případně sebe než vám přinesou jídlo. Pro mne bylo zvláštností to, že k jídlu můžete požádat o buttermilk biscuits, které vám přinesou jako pozornost podniku, že účet, který vám přinese po jídle servírka neplatíte u stolu, ale v té první místnosti u kasy. Kdyby člověk byl nepoctivý, asi by nebylo těžké odejít bez placení a tak mě svým způsobem hřeje důvěra podniku.

Tak jsme tu teď měli takovou vsuvku. Přišel technik zkontrolovat Billův kyslíkový přístroj a vyprávěl nám o své autonehodě, kdy do něj zezadu vrazil náklaďák. Naštěstí to přežili všichni zúčastnění bez škrábnutí, ale škoda na autech 19 tisíc. Co na tom je hodno zmínit je fakt, že nejsou nová auta k dostání. Firma by mu i koupila nový vůz, ale prostě nejsou. U místního dealera mají poslední nový vůz – za 81 tisíc dolarů. Když jezdíme kolem prodejců aut, zatím jsou ještě parkoviště plná těch z druhé ruky. Otázkou je jak dlouho ještě.

Když už jsme u té silniční dopravy, pojďme si udělat imaginární výlet do Vicksburgu. Než ale budu pokračovat, chci udělat lehký úkrok stranou. Když jsem poprvé přijela na Jih, říkala jsem si, že bych si měla něco přečíst, abych si trochu doplnila znalosti, názor na Jih. V Billově knihovně jsem mezi jinými našla knihu Gone with the Wind (Jih proti Severu) od Margaret Mitchell. Četla jsem tenhle román jako 16-letá a vůbec se mi nelíbil. Scarlett O’Hara mi připadala jenom jako sobecká, vypočítavá mrcha. (Jak jen se s věkem mění pohled na věc…  Dnes si uvědomuju, že jí bylo 16, když začala válka a že přes veškeré své záporné vlastnosti byla schopná udržet rodinnou farmu a lidi, kteří na ní záviseli, že byla schopná odrodit švagrovou a odvézt ji i s miminem s sebou z Atlanty na farmu skrz nebezpečí, zastřelit a zakopat vojáka, který přišel na farmu rabovat…) Proč ale ten román zmiňuju. V knížce je scéna, kdy na začátku války se Jižané kasají, že protivníky “utlučou čepicemi” a Rhett Butler jim na to nadšení leje studenou vodu, když poukazuje na to, že Jih nemá průmysl, který by vyráběl zbraně. Že jakmile se Severu povede blokáda lodní dopravy, Jih bude namydlený. Historie mu dala za pravdu. Vicksburg je toho výmluvným svědectvím. Je to město na srázu nad řekou Mississippi, které bylo během Občanské války obléháno po 47 dní, protože to byl důležitý bod pro kontrolu lodní dopravy a sráz, na kterém město stojí nebylo možné dobýt ztečí. Občané města se celé týdny ukrývali v nedalekých jeskyních. Armáda Unie postupovala metodou spálené země, proto jsou stavby z doby před Občanskou válkou tak vzácné (pro slovo “předválečný” ve smyslu před Občanskou válkou tu používají výraz z latiny – “antebellum”, což si nese nádech výjimečnosti). Dnes se ve Vicksburgu nachází na místě bojiště Národní vojenský park, který má dvě části – jednak muzejní expozice a potom si můžete svým autem projet celý sráz. Celá projížďka trvá hodinu až dvě, podle toho, jestli zastavujete u každého pomníku nebo jen u těch velkých. Projíždíte kolem památníků, jak je nechaly svým padlým postavit jednotlivé státy. Vrchol srázu zdobí památník státu Illinois. Vnější obvod kupole je ozdoben citátem z druhého Lincolnova inauguračního projevu: “With malice toward none, with charity for all, let us have peace.” (Bez zášti vůči nikomu, s charitou pro všechny, mějme mír.). Když pak sjedete dolů pod kopec, ještě můžete navštívit USS Cairo. Loď Cairo, která sloužila jako bitevní loď Unie a byla potopena na řece Yazoo. V roce 1956 byla vyzvednuta ze dna řeky a převezena do doků ve městě Pascagoula a v roce 1972 se pak Cairo stala součástí Národního vojenského parku ve Vicksburgu. Naproti expozice lodi Cairo je potom ještě vojenský hřbitov. Řady a řady malých bílých náhrobních kamenů vám připomenou, kolik mladých kluků zařvalo jenom na tomhle jednom bojišti a jaká jatka musela celá Občanská válka představovat.

První dva snímky zachycují průběh opravy silnice, jak jsem je zachytila při jízdě autem (Bill řídil, já jen fotila). Na třetím snímku vidíte řeku Mississippi focenou od Turistického centra ve Vicksburgu. Tam za řekou, to už je Louisiana. Tady mám ještě jeden tip. Pokud přejíždíte po dálnici ze státu do státu, kousek za hranicí obvykle bývá turistické centrum. Stojí za to se tam zastavit. Mívají tam velké mapy státu zdarma a spoustu propagačních materiálů, případně expozice reprezentující to nejlepší, čím se stát může pochlubit. Na čtvrtém snímku vidíte na obzoru Památník státu Illinois. Je to foceno asi tak z půlky kopce. Můžete si tak trochu představit, jaké to bylo pro vojáky hnát se nahoru v plné polní ve vedru, jaké obvykle panuje mezi květnem a červencem. Na pátém snímku vidíte USS Cairo. A na posledním snímku vidíte restauraci Cracker Barrel. Je úplně jedno, v kterém městě je to focené. Všechny jsou si podobné jako vejce vejci.