23.6.2018
Kategorie: Společnost

Jak nás stát (ne) brání před migranty

Sdílejte článek:

MICHAL KODNAR

Migrační krize je výhradně důsledkem migrační oblasti politiky států, které pod svou ochranu uměle lákají migranty na sociální dávky (zvláště ty, kteří by jinak nebyli ochotni migrovat). A vznik globální finanční podpory migrantů na volném trhu je díky absenci státu nepravděpodobný. 

[ad#textova1]

Ve společnosti převládá jednotná definice migrace, na základě které pojem “migrace” označuje skupinový přesun jedinců z jednoho geografického místa na druhé. Jako racionálně smýšlející člověk musím uznat, že taková definice je aplikovatelná pouze na všechny živočišné druhy, kromě člověka, neboť pouze ty nepodléhají populačnímu dělení na základě uměle vytvořených geografických celků – států. Pokud bychom tuto definici aplikovali na lidský druh, tak v tom případě by mohl být za migranta považován např. člověk, který každý den cestuje dopravním prostředkem za prací. Pojem “migrace” je tedy úzce spjat se státy, jejichž hranice by měly na volném trhu asi ještě menší význam, než hranice současných katastrálních území.

Po zavedení volného trhu již bude definice migrace v takové podobě bezpředmětná, neboť státní hranice budou jednoduše nedůležité. Otázkou je, jak se mohou jednotlivci nepřímo chránit před masovou a globální migrací, jaká např. postihuje současnou Evropu. Existuje obrovské množství historických důkazů o tom, že přirozená (tržní) globální migrace nikdy neohrozila společnost původních obyvatel geografických oblastí, zatímco ta regulována téměř vždy selhala. Doposud největší migrační vlna v historii se uskutečnila mezi 17. a 20. stoletím, kdy se z Evropy do Severní a Jižní Ameriky přesunulo až 65 milionů lidí. Za takovou masovou migrací stála především kolonizace, která byla ve všech případech řízena a kontrolována státem. Každopádně, kolonizace měla neblahé účinky na původní obyvatelstvo Ameriky a vedla k obrovskému plýtvání přírodními zdroji. Doba však pokročila a v současnosti se již můžeme setkat pouze s následky kolonizace, nebo v některých případech pouze s jejím zakrslými formami.

Dnes už stát využívá migraci jako nástroj zla jiným způsobem. Do roku 1914 se mohl občanem USA stát kdokoliv, kdo splnil jedinou podmínku – přišel na Ellis Island a požádal tam o azyl. Do této země se tak dostalo obrovské množství lidí, jejichž potomci v současnosti tvoří až jednu třetinu populace. Podle amerického průzkumu veřejného mínění dnešní Američané považují zmíněnou migraci před rokem 1914 za velmi výhodnou a pro USA obzvlášť prospěšnou, a naopak – současnou migraci chápou jako globální hrozbu. 

Pro množství Evropanů je tento názor nekonzistentní, ale mně se zdá taková analogie celkem oprávněná. Tehdejší migranti přicházeli do USA, protože se chtěli uživit prací a pro množství “původních” Američanů byli levnou pracovní silou, která jim usnadňovala každodenní život. 

Jiná situace nastala po roce 1914 a po Úmluvě o právním postavení uprchlíků , která byla přijata v roce 1951 v Ženevě. Úmluva definuje pojem uprchlík, formu právní ochrany, tzv. “Pomoc a sociální práva” pro uprchlíky, které by jim měly poskytnout státy, které jsou signatáři  Úmluvy . To znamená, že migrační krize jsou výhradně důsledkem migrační oblasti politiky států, které pod svou ochranu uměle lákají i migranty na sociální dávky (zvláště těch, kteří by jinak nebyli ochotni migrovat). A vznik globální finanční podpory mezikontinentálních migrantů na volném trhu je díky absenci státu pochopitelně více než nepravděpodobný.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Michal Kodnar

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...