Všechno začalo nevinně. Napřed se zde vyřádil holandský Sinta Klaas, což je náš obyčejný český Mikuláš. Slaví se tu ale daleko víc než v Čechách. Tento svatý přijíždí kupodivu lodí ze Španělska a nechodí s čertem, ale se Zwarte Pietem, což je maurský chlapeček v elegantním pážecím oblečku. Viz obrázek. Dárečky se tehdy, v roce 1968, dávaly všeobecně spíš menší, k nim různá doma vyrobená veršování, týkající se obdarovaného. To tedy si dávali většinou ti dospělejší. Děti si připravily botičky nebo dřeváčky, ne fusekle jako u nás a ráno v nich našly cukrovinky a jiné malé dárky, pokud je Mikuláš nenavštívil večer osobně.
.
Vánoce se dříve v Holandsku slavily daleko méně, osvětlené stromečky venku ani v bytech vidět moc nebylo a dárky “k Ježíšku” se nedávaly. Všimněte si prosím, že mluvím o minulosti, dnes už zvítězila komerce. Štědrý večer ale nikdy v Holandsku neslavili a neslaví dodnes. Jednou nám přivezli objednanou knihovnu 24. prosince v šest hodin večer. Na první svátek vánoční, námi Boží hod zvaný, je slavnostní večeře, dinner, kdy se sejde většinou celá rodina. Stejně tak druhý den. Ale žádné “Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně…” Zkrátka kalvinismus zvítězil na celé čáře. A to je provincie Limburg, kde dodnes bydlíme, převážně katolická.
.
Náš kolega, který odešel z Československa už roku 1947 tam jezdil už několik let kupodivu celkem bez problémů i s holandskou manželkou a dětmi. (Dokonce na cizinecký pas, holandské státní občanství neměl!? Dnes na to mám svůj názor, o kterém se raději nebudu šířit.) Tak tedy ten se chystal na vánoční svátky do Prahy. Když si byl na velvyslanectví pro visum, zjistil, že se tentokrát vydává též zcela zvláštní a výjimečné visum, tak zvané návratné, na dobu deseti dnů. Je prý možno jet do Československa docela snadno, nebylo ani nutné se tam hlásit na policii a po deseti dnech se mohlo zase vyjet. Hned nám to radostně oznámil. Moc jsme tomu nevěřili, ale naši čeští podnájemníci se začali okamžitě připravovat a pucovat svoji Škodovku. Kupodivu se nebáli. Napsali jsme švagrovi, právníkovi, aby zjistil, co a jak. Velice rychle odpověděl, že nic takového nemáme podnikat, protože je to velmi nebezpečné a rozhodně by to nedopadlo dobře. Přímo nás prosil, ba zapřísahal, abychom nejezdili. Z jiných zdrojů jsme ale už měli zprávy, že toto visum skutečně bez problémů funguje. Co teď? Pro jistotu jsme si ho také rychle pořídili, poštou. Stále jsme váhali, ale lákalo nás to. Ještě jednou do Prahy… a pochopitelně zase nazpět. Tehdy jsme ovšem měli nervy celkem v pořádku a skoro ničeho jsme se nebáli.
.
Rozhodli jsme se tedy, že to riskneme. Podnájemníci, kteří odjeli autem už několik dnů před Vánoci, nám slíbili, že pošlou telegram, zdali projeli bez problémů. Poslali. Prý všechno je o.k. Také náš český Holanďan už byl v Praze u své sestry, i s několika ratolestmi. Požádali jsme tedy váhavě o dovolenou – neměli jsme na ni totiž ještě vůbec nárok. Podnájemníci to vyřešili chytře, po česku, hodili se marod. Piet nám povolil dovolenou – tedy s podmínkou, že nám tyto dny budou později strženy z celkového počtu dnů dovolené, na kterou budeme mít nárok. My ale především přemýšleli o tom, jak se do toho Československa dostaneme. Firma nám dala zálohu, abychom měli na letenky. Sekretářka, která obvykle zařizovala cesty pro zaměstnance, kteří cestovali pro firmu po celém světě nám zajistila na 24. prosince 1968 ráno letenky Brusel – Praha. Jak se ale dostaneme na letiště, přemýšleli jsme dále… Auto nemáme a z Weertu do Bruselu je to vlakem přímo anabáze. Teda tehdy byla. Bez přespání v hotelu bychom letadlo nestihli, letělo brzy ráno.
.
Pomohl zase “mijnheer Harry”, Piet mu to asi řekl a on nám přes sekretářku oznámil, že nám brzy ráno pošle svého šoféra s nějakým vozem ze svého vozového parku, aby nás dovezl do Bruselu na letiště jménem Zaventem.. Na Štědrý den stál u nás před barákem jeho Rolls – Royce Silver Shadow jako přízrak a čekal na nás. Takový tedy byl ten zlý milionář Harry.
.
Tím začala série neuvěřitelných a neskutečných událostí, podobných těm, které je možno vidět pouze v nějakém šíleném filmu. Pravá kafkiáda. Později se mi kroutily strachem i prsty u nohou, když jsem si na to vzpomněla…
.
Vidím se jako dnes v Praze, na letišti v Ruzyni: v hnědém koženém kostýmku a elegantních kožených holinkách, již dříve zmíněný teplý kabát nonšalantně přes ramena. A začala mela. Neměli jsme totiž ani “růžovou hraniční průvodku”, ba ani “celní prohlášení”. To bylo tehdy potřeba a my jsme to už dávno někam zašantročili. Vyhodili. Nenapadlo nás, že bychom to ještě někdy mohli potřebovat. Teď to na nás u pasové kontroly chlapík v policejní uniformě všechno přísně vyžadoval. Vysvětlovali jsme celníkům dost drze, že mimořádná situace v srpnu nás nepřímo přinutila ty věci zahodit. Moc se jim to nelíbilo. Za námi podupávala řada Američanů, kteří měli stejný perversní nápad jako my, strávit Vánoce v Praze, a přiletěli také stejným letadlem z Bruselu. Za sklem v příletové hale pomalu blednul a zelenal náš milý Čechoholanďan, který pro nás na letiště přijel.
.
V tu chvíli se stala nevysvětlitelná věc: “Ahoj Karle, jak se máš, odkudpak jsi přiletěl, kde teďka jsi?”, oslovil manžela nenápadný malý mužík v civilu. Má lepší polovina dodnes přísahá, že to byl jemu zcela neznámý člověk. Protože má skvělou paměť na obličeje a na lidi vůbec, věřím mu to. Což ale situaci ještě zhoršuje. Dodnes, vždy kolem Vánoc dumáme, kdo to tenkrát byl. Asi převlečený Mikuláš, či jiný svatý? Pokud ale může být nějaký fízl svatý. Asi ne. Pravděpodobně to byl patron cvoků a pošetile se chovajících nezodpovědných jedinců. Ale nejpravděpodobněji to byl opravdu fízl, o našem příjezdu informovaný. Kým? Raději nepomyslet. Manželův bratr byl tehdy přece už u SNB. No, v každém případě na pokyn tohoto mužíka: “To je v pořádku, já Karla znám” nás kontrolující orgán uctivě propustil. Pohovořili jsme s chlapíčkem ještě krátce na téma jak se máme a kde jako v té cizině teď jsme, on nám popřál hezké svátky a svá kouzla zakončil tím, že i na celnici u zavazadel vše zařídil a my nemuseli mít to zmíněné tam potřebné celní prohlášení. Prý nám jenom pošlou pokutový bloček poštou, na naši pražskou adresu. Tu jsme jim hbitě dali. Nad mým otevřeným kufrem pak už jen postála přísně se tvářící “celnice” a ptala se : “Máte něco nového?” Odpověděla jsem krátce: “Ano, všechno.” Ó té drzosti, kde se to tehdy v člověku bralo? Paní zaklapla zhnuseně víko kufru a my vykročili do předvánočního dobrodružství.
.
“Kam vás mám odvézt?” ptal se přítel. Rozhodli jsme se, že napřed pojedeme ke švagrovi, který nás tak úpěnlivě varoval a zrazoval od zájezdu do Prahy. Ať má na Štědrý den nějakou radost. Přijeli jsme na Pankrác kde bydlel a zazvonili u jeho dveří.
.
Otevřel nám on sám a doslova zkameněl. A my jsme hned věděli, kde je to manželovo oblíbené sako z jemné jehněčí kůže. Měl ho na sobě bratřík Ríšánek. “Ježíšmarjá, co tady děláte?” vykoktal zděšeně. “Ale, jdeme na kafe a kus vánočky,” odvětili jsme a hrnuli se dovnitř. Tam jsme se cítili hned jako doma. Stála tam naše čalouněná lavice od arch. Pehra, náš stůl z dubové fošny, visely tam naše lustry z Krásné jizby, kolem stály naše roztomilé židličky, také z Krásné jizby, zkrátka bylo to takové hezké setkání. S tím nábytkem. Na zdi u švagříka visela též originální litografie, kterou manželovi osobně daroval Max Švabinský s věnováním, když za ním jeden čas chodil do jeho ateliéru a velká olejová skizza od přítele Jana Saudka. Došlo nám, že pokud švagřík vůbec nějaký nábytek prodal, tak asi prodal svůj, a všechno si doplnil z našeho bytu. Proto tedy nula od nuly pošla, když to pro nás vyúčtovával. Proto nás tak zrazoval od té návštěvy?
.
Abychom ho dlouho netrápili, tak jsme si od něj jen ještě vzali naší vkladní knížku, kterou pro nás “schovával” a na které byly nějaké ty naše peníze a odešli k mojí mamince, která se nás sice také dost vylekala, ale pak se přece jen zaradovala a pozvala nás na štědrovečerní večeři.
.
Po Praze jsme chodili jak v transu. Setkali jsme se i s několika známými, i s těmi, co s námi byli v létě v Jugoslavii. Ti byli nejvíc nepříjemní. Čím dál tím víc jsme měli dojem, že máme asi lepru. Báli se nás. Skoro všichni. Jiní zas překvapeně říkali: ” No teda, vidíte, jak lidi kecají, po Praze se říká, že jste utekli do Holandska a vy jste tady.” Zašla jsem též do podniku, kde jsem dříve pracovala. Bývalí kolegové mne uvítali vlídně, ale po necelé čtvrt hodině pro mě přišla závodní stráž s pistolkou a vyvedla mě ven, že prý už nejsem zaměstnanec. Což byla pravda, dala jsem řádnou výpověď písemně, už před časem.
.
Podivný sen pokračoval. Měli jsme dojem, že jsme mrtví a chodíme po světě, kam už nepatříme. Jen v tichu pražských kostelů jsme měli na malou chvilku dojem, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Snažili jsme se nějak rozptýlit. Manžel si vzpomněl, že má v družstvu Snaha objednané boty, tak zvaně na míru, a že by mohly být hotové. Byly, vyzvedli jsme je tedy – a v Holandsku se jim ještě dlouho kdekdo obdivoval. Byla to tak zvaná “perka”. Já jsem si koupila v Oděvní tvorbě dvoje krásné šaty z módní přehlídky, předváděla je tehdy manekýnka Melánie Lepší. Padly mi jako ulité. Tenkrát. Teď už by to bylo horší. Také se nám podařilo vyměnit část našich českých korun za německé marky, pochopitelně na černo. Později jsme si za ně koupili v Holandsku naše první (ojeté) auto, Opla, nádhernou, příšerně zelenou kraxnu, se kterou jsme dojeli tehdy dokonce až do Paříže na víkend a užili si spoustu legrace.
.
Poslední večer v Praze roku 1968 jsme strávili v baru hotelu Flora, v kruhu několika zbylých přátel a známých. Objednali jsme tehdy pro všechny večeři, a oni nás počastovali skutečně nezapomenutelně tvrdou krůtou. Jinak si z toho posledního pražského Silvestra vůbec nic nepamatuji. A to jsem byla střízlivá jak soudce.
.
Když jsme po půlnoci vyšli ven, padal sníh a Praha byla stejně krásná jako vždycky. Jenže pod tou bílou pokrývkou číhali běsi. Došlo nám, že naše situace není nijak skvělá. Ba naopak, celkem špatná. Pramizerná. Nemohla jsem, upřímně řečeno, skoro už od začátku pobytu v Praze spát, každou noc jsem se budila hrůzou. Co tady propánaboha děláme? Všechno je pryč, práci i byt máme teď už v Holandsku, tady není nic, vůbec nic, jen spřátelené armády a lhostejní lidé, syrová skutečnost – budoucnost žádná.
.
Měla jsem už jen jedno přání: Pryč z této země. Co nejrychleji. Kdyby si byl býval jen jeden jediný St-báček umanul, tak jsme na léta zmizeli v base.
.
Ještě jsme se šli rozloučit s přítelem Pepíkem Podaným, redaktorem v čs. rozhlase, spolutvůrcem programu Mikrofórum, který byl s námi v tom pověstném srpnu také v Jugoslávii. Ležel v posteli, ještě v lehkém oparu alkoholu, bylo 1. ledna 1969.
.
“Zůstaňte tady, budeme si z nich dělat srandu”, prosil. “Ba ne, hochu, oni si budou dělat legraci z tebe”, ujišťovali jsme ho smutně. Viděli jsme se s ním tehdy naposled v životě. Mnohem později jsme se doslechli ( kupodivu až z Ameriky), že tragicky zemřel, po létech živoření bez zaměstnání, opuštěný manželkou, docela sám. Jak zemřel vím také, to sem raději nenapíšu.
.
Bylo už předem dohodnuto, že zpět do Holandska pojedeme autem, s tím zmíněným podivným Čecho-Holanďanem. Měli jsme naštěstí německé visum, abychom mohli jezdit do Německa, od nás z Limburku tak blízkého. Dali nám je bez problémů už před časem na konsulátu v Maastrichtu, na základě našeho pracovního povolení v Holandsku. Transitu tedy nic nebránilo.
.
Shrabali jsme pár nakoupených věcí, několik zbylých knih, které zachránila maminka. Báli jsme se brát sebou dokumenty a vysvědčení, ostatně nám je švagr tak pečlivě uschoval, že prý si vůbec nemohl vzpomenout, kde jsou. A víte co? Nenašly se dodnes.
.
Třetího ledna 1969 jsme brzy ráno vyjeli z Prahy a probojovali se po zasněžené a neuklizené silničce k Rozvadovu. Celní kontrola proběhla celkem bez problémů, ve všem se sice dlouho hrabali, ale neobjevili nic, co by jim vadilo. Pro mne za mne si mohli všechno nechat, jen když vyjedeme my. Přejeli jsme šťastně hranice a já v první vesnici prosila přítele : “Zastav u hospody, musím si dát koňak.” Divil se tomu moc, věděl, že alkoholu nijak neholduji. Zastavil tedy a já si ten koňak tehdy opravdu dala a “na ex” vypila.
.
Tím začala naše skutečná emigrace. Už nás vůbec nezajímalo, že máme nějaké pracovní povolení. Hned po příjezdu do Holandska jsme odevzdali na cizinecké policii české pasy a požádali o asyl. Dostali jsme jej skoro ihned. Také jsme téměř stejně rychle dostali uprchlický pas, tak zvaný “Nansenův “. Tedy jeho modernější obdobu. Byli jsme pod ochranou OSN. Mohli jsme jezdit po celém světě, stejně jako Holanďani. Jen do země, ze které jsme odešli, jsme nesměli vstrčit ani prstíček. Přísahám, že by nás to už bylo vůbec ani nenapadlo. Patříme zřejmě mezi ty, které má Bůh rád : nikdy jsme neměli tak zvané Heimweh. Opravdu se nám po nikom a po ničem nestýskalo. Už jsme si té rodné země užili dost.
.
A to jsme netušili, co jim chudákům přinese normalizace. Oni asi také ne. Železná opona za námi s třeskotem zapadla. Na dvacet dva let.
(16 votes, average: 4,94 out of 5)
Loading...