4.12.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Inkluze v německém školství aneb mýtus rovnosti

Sdílejte článek:

BPI

Když se zamyslím nad svými třemi posledními pacienty z řad učitelů, musím konstatovat, že příčinou jejich psychických problémů je „shora nařízený nesmysl“. Je to tak, učitelé naříkají. Stejně jako snad všichni zaměstnanci. Jaké jsou příčiny?

[ad#textova1]
 .
Někdy to jsou důvody, za něž si dotčený může sám. Jindy – a není to málo případů – je příčinou shora nařízený nesmysl a z toho rezultující objektivní pracovní zatížení, které je v nemalém množství případů prostě příliš vysoké. Jako neurolog a psychiatr pracuji již více než 12 let ve vlastní ordinaci. Když se zamyslím nad svými třemi posledními pacienty, musím konstatovat, že příčinou jejich psychických problémů je jednoznačně „shora nařízený nesmysl“.
 .
Příklad: Janet K., 32 let, se do své práce pustila s velkým zaujetím, ale už po dvou letech začala trpět nespavostí, syndromem podrážděnosti, vyčerpání, nízkou motivací a ztrátou potěšení z práce. Tomu se říká deprese. Už si s pomyšlením vzdát se své dobře placené práce jenom nehraje. To dvaapadesátiletá Monika K. sice neudělá, ale pravděpodobně bude v budoucnosti práce neschopná. Už řadu let trpí fibromyalgií, pocitem nevolnosti a chce se jí zvracet, aniž by to mělo nějaký organický důvod. Léčena je rovněž psychoterapeutem, který jí poradil: Když máte problém, který nedokážete vyřešit, tak na něj prostě nemyslete. Moudrá rada, která tady pomůže asi stejně jako četba básní Rainera Maria Rilkeho při opravování píchlé pneumatiky. A Norbert K., 62 let, ještě pracuje podle předpisů, ale rezignoval a stal se z něj cynik. Je to taková zvláštní forma vnitřního odporu. Ty dva nebo tři roky, které mu zbývají do odchodu do důchodu, to nějak ještě vydrží.
 .
Školní inkluze, další omyl … Nařízený nesmysl, kvůli kterému moji pacienti trpí, se nazývá inkluze a je ve stále větší míře příčinou depresivních stavů učitelů. Někomu pomůže předepsání antidepresiv, které mohou zlepšit náladu, ale v mnoha případech vedou ke ztrátě emocí a k lhostejnosti. Lhostejnost, aby lépe snášeli nesmyslnost inkluze.
 .
Malý pohled do historie: Když v období francouzské revoluce – v roce 1793 – vedli na popraviště girondistu Pierra Vergniauda, pronesl údajně tato slova: „Revoluce požírá svoje děti“. Dnes by se skoro dalo říct: Inkluze požírá svoje učitele. Avšak podobnost s francouzskou revolucí je ještě větší, než se na první pohled zdá. Už tehdy se jednalo o ideologii rovnosti, která se snaží prosadit se ve všech oblastech života. Mantra neexistence rozdílnosti vychází do značné míry z událostí před 230 lety. Volnost, rovnost, bratrství – znělo v roce 1789 snad ve všech pařížských ulicích. Avšak již tenkrát to nefungovalo, protože svoboda a rovnost jsou naprosto neslučitelné. Všichni lidé měli totiž mít nejen stejná práva (tak to bylo původně myšleno, později se tato dobrá myšlenka rozmělnila), ale měli mít i stejné schopnosti a stejné potřeby. Podle tohoto předpokladu se začalo jednat a pak už to svoboda nebyla.
 .
Jestliže všichni v životě uplatňují své vlastní vlohy, potřeby a zájmy, pak si logicky nejsou všichni rovni. Současná vládnoucí doktrína ale vyžaduje, aby se jednalo podle principu a fixní myšlenky rovnosti. Přímo se vnucuje připomenout si Hegelovu větu „A když teorie neodpovídá realitě, tím hůř pro realitu“. Koho ale vůbec zajímá realita? Jakmile se společnosti zmocní psychóza rovnosti, neexistují žádné zábrany. Už vlastně samo slovo realita je chápáno jako cosi nepřijatelného a jako diskriminace. Podle toho se podle americké politické korektnosti o člověku menšího vzrůstu nesmí říkat, že je malý, protože to už implikuje diskriminaci.
 .
Místo toho byl zaveden pojem „vertically challenged people“, protože lidé menšího vzrůstu při chůzi častěji kývají hlavou. Místo pojmu invalidní nebo retardovaný se má používat pojmu „člověk se zvláštními vlastnostmi“. Tyto zvláštní vlastnosti jsou tak zvláštní, že tito lidé mají téměř zákonem daný nárok navštěvovat běžnou školu. Učitelé, kteří na těchto školách učí, nemají často odpovídající odborné vzdělání a tak se stále víc plní čekárny praktických i odborných lékařů, specializovaných na léčení nervových chorob, nebo odborníků, zabývajících se psychoterapií. Jako dlouholetý lékař neurolog jsem měl v ordinaci mnoho učitelů nejrůznějších povah. Ale jakmile dojde na téma inkluze, následuje vždy stejná reakce. Pacienti obrátí oči v sloup a řeknou: „To prostě nejde, to se prostě nedá zvládnout“.
 .
Dochází ke snižování celkové úrovně vzdělání. Tyto postřehy potvrzuje profesor pedagogiky poruch chování a odborník na inkluzi na Humboldtově univerzitě v Berlíně Bernd Ahrbeck: „V dlouhodobém výhledu může inkluze zruinovat celý vzdělávací systém, jestliže si neuvědomíme, kde leží hranice možného a rozumného“. Avšak tyto hranice zřejmě vidět nechceme, stejně jako nechceme vidět rozdíly, i když existují. Vždyť to není žádná náhoda, že existuje například léčba na míru, kde je stále častěji medikována léčba na základě genetických a enzymových analýz, optimálně sestavená na základě specifických biochemických vlastností každého jednotlivého pacienta. Které antidepresivum pro kterého depresivního pacienta, které cytostatikum pro kterého onkologického pacienta – na tyto otázky najdeme v budoucnu stále lepší odpovědi. Otázka, která porucha učení vyžaduje jakou speciální individuální pomoc, je již ve většině případů vyřešená. Naproti tomu vůbec neumíme odpovědět na otázku, zda tu pomáhá inkluze.
 .
Bylo by dobré, kdyby existovaly studie, které by vykázaly alespoň jeden jednoznačně pozitivní účinek. Ale přesně to se doposud nepodařilo. Výsledek toho všeho je: Sporné dopady. Nesporné jsou pouze enormní náklady. V mezinárodním srovnání má Německo stále dobrý až velmi dobrý systém zvláštních škol. Inkluze je v současnosti parádním příkladem levicově ideologického zanícení, které si dalo za cíl bez respektování reality prosadit tlakem shora sporný systém. Lhostejno, za jakou cenu.
 .
Co se všedních dnů inkluze týče, někdy politici, omámení levicovou ideologií, zabloudí do dolních pater pedagogického bytí. A jsou-li konfrontováni s kritikou inkluze, zní jejich nejčastější odpověď na adresu učitelů: „Musíte změnit svůj přístup.“ Tomu se říká arogance moci. Ale pravděpodobně jsem úplně mimo a zanedlouho mně budou diagnostikovat inkluzofóbii. U homofóbie a islamofóbie to už přece docela dobře funguje, každá debata se udusí v zárodku tím, že každý, kdo má jiný názor, obdrží decentní nebo otevřenou formou nálepku psychicky nemocného. Nicméně tím, že se tomu začne říkat jinak, se ještě žádný problém nevyřešil. Jako zlatý standard stále ještě zůstává akceptování reality, která je neoddělitelně spjata s existencí odlišností. Ten, kdo se v budoucnu nebude schopen vypořádat s faktem, že existují rozdíly, bude vyřízený.
.

[ad#pp-clanek-ctverec] 

.
ZDROJ: BPI
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (25 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Mešita přináší riziko uklouznutí

    VIKTOR LOŠŤÁK 29|07|2016 Brněnský magistrát zakázal konání demonstrací před mešitou na Vídeňské ulici. Zdůvodnění je neuvěřitelné. About Latest Posts Sledujte

    Cokoliv se stane, dá se se zneužít

    JINDŘICH KULHAVÝ Zlatá rakev s mrtvým násilníkem, zlodějem, penězokazem, podvodníkem a vícenásobným trestancem, feťákem a Afroameričanem Floydem zmizela z