26.11.2017
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Dvojí metr

Sdílejte článek:

JÁN ORAVEC

Stát uplatňuje dvojí metr, ukládá podnikatelům povinnosti, které sám nedodržuje. Přijímá často nesmyslná pravidla, která nutí podnikatele dodržovat, ale pokud má s nimi sám problém, buď je obchází, nebo si je jen pro sebe změní. Pro příklady netřeba chodit daleko.

[ad#textova1]

Je skandální, že stát skokově zvyšuje povinnou minimální mzdu v soukromém sektoru a sám ji přitom nedodržuje. Až 144 000 státních zaměstnanců má tabulkové platy nižší než je minimální mzda. [1] Nemluvě o nerespektování koeficientu minimální mzdy na jednotlivých stupních náročnosti pracovních míst u státních a veřejných zaměstnanců. Podnikatelé už roky marně žádají vládu, aby nejprve sama dodržovala to, co nařizuje jiným, aby si konečně udělala pořádek v odměňování státních zaměstnanců a šla tak příkladem soukromému sektoru.

Nejde však jen o minimální mzdu. Existují desítky dalších příkladů toho, kdy vláda jiným přikazuje, aby „pili vodu“ a sama přitom „pije víno“. Zákon o registru partnerů veřejného sektoru například ukládá firmám, které mají obchodní vztah s institucemi veřejného sektoru, mnoho informačních a registračních povinností. Varovné hlasy od podnikatelských organizací o nepřiměřenosti těchto povinností stát nevyslyšel. Co však čert nechtěl, s plněním jeho určitých ustanovení začaly mít problém některé instituce samotného veřejného sektoru, konkrétně Agentura pro řízení dluhu a likvidity, Státní pokladna a Národní banka Slovenska.

Ty by při prodeji slovenských cenných papírů byly jen těžko schopné vysvětlit například bankám v Londýně, že obchodovat s nimi budou moci jen tehdy, když se zaregistrují v nějakém našem rejstříku. Ministerstvo financí se zmobilizovalo a z iniciativy uvedených subjektů požadovalo rychlou změnu. Najednou se nemožné stalo skutečností. Zákon byl bleskově „opraven“. A bleskově v tomto případě i opravdu znamená bleskově. Zákon nabyl účinnosti 1. února 2017, jeho novelu parlament schválil již 14. února a účinnost nabyla vyhlášením ve Sbírce zákonů 24. února 2017.

Když se velmi chce, najednou to jde. Proč to ale jde jen v případech, kdy si stát řeší problémy, které vlastní legislativou způsobil svým institucím? Proč takto promptně neřeší stovky problémů, které svou legislativou způsobil soukromému sektoru?

Odpověď je jednoduchá a tristní zároveň. Ve vládní politice úplně absentuje přemýšlení o tom, co jí schvalované zákony budou znamenat pro každodenní fungování subjektů, které se jimi mají řídit a mají je dodržovat. Nijak proto nepřekvapuje, že výsledek vlády v oblasti regulační politiky je dlouhodobě zcela žalostný. V ní Slovensko podle našich propočtů od roku 2007 prožilo ztracenou dekádu. Pokud vezmeme jen 10 zákonů s dopadem na podnikání — Obchodní zákoník, Živnostenský zákon, Zákoník práce, či daňové zákony atd. — docházelo k neustálému nárůstu informačních povinností, které se v nich ukládají podnikatelům. Před deseti lety jich jen v těchto deseti vybraných zákonech bylo asi 1500, loni jich už bylo přes 1700.

Co se s tím dá dělat? Možná se zárodek řešení skrývá v poznání, že stát nehasí to, co ho nepálí, ale pokud ho něco pálit začne, je schopný hasit velmi rychle. Účinným filtrem proti vymýšlení nových povinností podnikatelům by proto mohla být povinnost státu, ještě předtím než něco nakáže podnikatelům a občanům dodržovat, nejprve si to pilotně, například na jeden rok, vyzkoušet na vlastní kůži.

Jsem přesvědčen, že záplava povinností, která se na nás dnes valí, by se velmi rychle scvrkla na minimum.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: Ján Oravec, Hayek.sk

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,94 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky