Duch Ústavy aneb, co je smyslem zákonů?

Nejsem právník, jen pouhý občasný frekventant našeho právního systému a vím, že se pouštím na tenký led. Ať již jsem byl v jakékoliv pozici a jakkoli můj právní spor dopadl, vždy jsem vedl se svým advokátem složitou debatu o pravidlech, podle kterých soudce případ řeší. Často, spíše vždy jsem slyšel argument, a to i od soudce /naposledy od soudce Š. pro Prahu 6/ že soud tu není kvůli spravedlnosti, ale kvůli dodržování zákonů.

Laikovi, který u soudu pochopitelně hledá spravedlnost v pravém slova smyslu tento názorní zní neuvěřitelně. Právník mi řekne, máte pravdu, soudce tak může dojít k výsledku, který není spravedlivý ve své podstatě a ve smyslu tohoto slova, ale je správný, neb soudce formálně postupoval podle psaného zákona.

A to je právě ten problém a to si troufám říci, že i v případě nejmenování ministra kultury. Kulturní redaktor časopisu Respekt pan Vitvar řekl, že přeci nejde o to, zda je nominant Šmarda kvalitní pro tuto funkci nebo ne, ale o to, co si president Zeman usmyslel a co mu premiér sežere i s fousami. Pan novinář Andreas Pieralli mi zase jinde odpověděl, že nejde o osobu ministra, ale o dodržování ústavy.

Troufám si, přestože jsem laik, nebo právě proto, nesouhlasit. Je nutné si uvědomit, jaký je účel, tedy kvůli čemu máme zákony a celý právní systém. Je to nikoliv pro ten systém sám, jeho smyslem není jeho formální dodržování, ale jeho smyslem je to, aby přispíval ke správnému a efektivnímu fungování společnosti, zajišťování spravedlnosti v podstatě toho slova, abychom se měli jako občané lépe a náš život byl kvalitnější. Toto je smyslem všech zákonů!

K tomu ale vede jen takové pojetí, výklad a aplikace práva, kde se neposuzuje jen otrocky formální dodržování psaného zákona, ale to zda určitý čin nebo postup něco špatného, zda způsobil někomu jinému, případně celé společnosti nějakou újmu. Jistě neobjevuji nic nového, takový Václav Havel již před 20 lety brojil proti otrockému výkladu práva bez ohledu na podstatu sporu a na smysluplnost verdiktu. Neuznával formálně správný postup soudu, když pak dospěl k nesmyslnému, nespravedlivému či špatnému výsledku. Je to pochopitelně v obecné rovině o nadřazenosti podstaty či obsahu nad formu, což je obecně problém našeho právního systému.

Vždy jsem každému právníkovi říkal, že přece kritériem každé činnosti je jen a jen výsledek, tedy to, zda verdikt je správný, nikoliv zda je správný jen postup, jak k němu soud dospěl. Václav Havel mluvil v této souvislosti o “duchu zákona”, kdy nejen jemu připadalo absurdní, aby se za správný verdikt považovalo něco, co odporuje smyslu zákona, tedy proč byl tento zákon vytvořen.

Pokud si někdo myslí, že mluvím o zcela výjimečných případech, je tomu přesně naopak. Neuvěřitelně často se setkáte s tím, že vám soudce řekne, že sice chápe, že verdikt je nespravedlivý, ale on že nemohl postupovat jinak, neb postup mu určují zákony. Pochopitelně jde o spor o doslovnou interpretaci a aplikaci zákonů, mluví se o škodlivosti tohoto tzv. právního pozitivismu. Havel mluvil o duchu, tedy smyslu zákona, se kterým nesmí být verdikt v rozporu . Právník mi vysvětlí, že takto je naše právo koncipované, jde o pozůstatek rakousko-uherského právního systému, který byl velmi formální. Zcela jinak je koncipováno anglo-saské právo, kde psané zákony nejsou dogma a jejich doslovná aplikace jediným kritériem soudu. Vždy jde naopak o podstatu sporu, tedy o to zda někdo skutečně něco špatného spáchal, něco neoprávněně získal na co neměl nárok či způsobil nějakou skutečnou škodu. Tedy anglický soudce zkoumá nikoliv to, zda někdo o milimetr či jedno písmenko překročil nějaký zákon v jeho písemné podobě, ale vždy to, zda způsobil fakticky nějakou škodu či někoho jiného skutečně poškodil.

Připomínám, že některé právní normy v Anglii ani v písemné formě vůbec neexistují. Je to spor o chápání práva a spravedlnosti. Stručně řečeno, zda se má zkoumat, zda jste přestoupil literu zákona, který je většinou nedokonalý a nemůže být nikdy napsán tak, aby pamatoval na všechny reálné situace a nebo podstatu nějakého činu a zda vznikla skutečně nějaké škoda. Pochopitelně u soudu se často setkáte i se zrcadlovou podobou téhož. Tedy někdo, kdo zcela jasně spáchal zločin se odsouzení vyhne s poukázáním na nějakou psanou právní normu či právní formalitu.

Jak jsem řekl jde o spor mezi formálním výkladem práva a posuzováním jeho podstaty. Tedy toho, co má právo zajišťovat a to jistě je něco jiného, něco zásadnějšího, než je dodržování práva samo o sobě. A o to samé jde i v případě celého neuvěřitelného sporu o ministra kultury. Podstatou sporu není a nemá být především to, zda president někoho může jmenovat či nemusí, případně jak rychle. A ani to, zda je nebo není tímto jeho přístupem porušována nějaká právní norma. jak jsem řekl, právní systém se všemi zákony včetně Ústavy tady není proto, aby byl dodržován, jeho smyslem není přece jeho dodržování.

Jeho smyslem je to, aby bylo vybráno správné /či spravedlivé/ řešení. V případě výběru ministra kultury jde a má jít určitě především o to, zda bude vybrán vhodný, pokud možno nejvhodnější kandidát na tuto funkci. Všechny zákony a tedy i Ústava jsou tu od toho, aby výsledek byl optimální. A jejich interpretace a aplikace má být taková, aby k tomuto účelu sloužily a vedly k takovýmto výsledkům. Tedy nemohu si pomoci, ale Ústava i všichni ústavní činitelé jsou tu od toho, aby vybrali nejlepšího a kompetentního ministra kultury. Toto je jejich hlavní úkol, a za toto je máme hodnotit.

Autor: Tomas Vohryzka