19.7.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Dopis „Padesátky“ Mileniálům a písmenkovým generacím

Sdílejte článek:

MARIE PETROVOVÁ

Milí mladí,

chápu, že vám lezeme na nervy. Úplně stejně nám lezli na nervy naši rodiče. Potkali jsme se v pracovním procesu přesně ve chvíli, kdy oni, na zenitu svých kariér, pohřbívali komunismus.  Mnozí z nich ho v zápalu mládí pomáhali budovat. My jsme se stejnou energií a s podobně vyhrnutými rukávy začali na socialistických troskách budovat kapitalismus.

 [ad#textova1]

To byly ty časy, kdy se rodily naše pracovní návyky. Tak se nedivte, že nás teď poněkud překvapují ty vaše…

Ve škole jsme se neučili diskutovat a už vůbec ne s autoritami. No a pak ten kapitalismus… To máte tak, neříkám, že všichni, ale spousta z nás se nechala přesvědčit o tom, že kariéra se buduje pílí, tvrdou prací a překonáváním překážek. 

Můj první šéf utužoval mojí pracovní morálku tím, že mě při nedělní službě posílal se džbánkem pro pivo. Inkoust na mém vysokoškolském diplomu byl ještě mokrý a o mobingu tenkrát nikdo neměl ani ponětí.  Aby bylo jasno, to zrovna za vzor nepovažuji.

Kdybych před ním začala brebentit něco o firemní kultuře, tak by si myslel, že chci zorganizovat hromadný výlet do divadla. Asi by si poklepal na čelo a přidal mi nějakou rutinní práci, která byla určena elévům.  Redaktor byl už jiná šarže. Než  jsem si mohla sednout za mikrofon na živo, trvalo to několik dlouhých měsíců usilovného zkoušení, předělávání , přetáčení a především velmi otevřené a často jadrné zpětné vazby. Zpravidla začínala slovy: „A na to jste přišla jak?“  Mělo to dvě obrovské výhody: naučila jsem se pořádně základy řemesla a bylo o co usilovat. Musela jsem se pořád zlepšovat, a čím jsem byla lepší, tím větší výzvy přede mě kladl.

Šéf byl šéf a měl vždycky pravdu, a když se vám to nelíbilo, tak jste si mohli vybrat: buď to skousnout, postavit se do latě a dál se učit, nebo jít jinam. Jenomže v té době, bylo v celé republice jenom jedno rádio. No, a když jste měli práci snů, tak to za pár zhrzených slz na záchodě stálo. 

Na těchto zkušenostech jsme postavili svoje kariéry, svůj přístup a svoje strategie úspěchu. A ono to fungovalo, protože jsme si do těch šéfovských křesel po letech sedli sami. Jak to, že to najednou nefunguje? Proč by to mělo být jinak, když  podepisujeme pracovní smlouvy vrstevníkům vlastních dětí?

Nejspíš proto, že jsme pro vás chtěli jiný svět. Chtěli jsme pro vás školy, kde převažuje tvořivost nad drilem, chtěli jsme, abyste se učili hrou, vyjeli sbírat zkušenosti do zahraničí, abyste měli všechno, na co ukážete – začalo to Barbínami, Legem, pokračovalo Nintendem, prvním počítačem , mobilem ( u nás v rodině měla první mobil s barevným displejem moje dcera, a to jsem byla v té době korporátní manažerka se služební limuzínou), pokračovalo tetováním a řidičákem jako lidským právem. Vy jste se s tím vším naučili žít naprosto samozřejmě a pak jste přišli do práce a chcete pořád totéž: diskuse, pochopení, toleranci, volný čas… Můj první šéf by se asi zeptal: „A na to jste přišli jak?” Jednoduše. Naučili jsme vás to.

Psychologové říkají, že nás ve výchově ovlivňují až dvě předcházející generace – ony ovlivňují naše žebříčky hodnot a naše přesvědčení. To znamená, že ačkoli jsme se narodili několik desetiletí  po válce, válečné zkušenosti našich prarodičů se na naší výchově definitivně podepsaly.  Přidejte si k tomu všechny křivdy socialismu a máte ďábelský koktejl, který nás hnal k tomu, abychom zběsile pracovali, vydělávali, nakupovali a hromadili. Dělali jsme to kvůli vám. 

Některým z nás už začíná docházet, že to asi nebude ten nejlepší model pro výchovu, pro lidstvo a pro planetu. Pravda ovšem také je, že se toto prozření zpravidla dostavuje v čase, kdy si vy –naše děti -jdete pro svůj diplom a splátkový kalendář hypotéky můžeme stříhat  jako metr (jestli nevíte, proč metr, zeptejte se táty, nejspíš byl na vojně).

Tak s námi, prosím, mějte tu trpělivost také. Zkuste pochopit, že když se celý život snažíte najít tu správnou strategii, nechcete na konci tak úplně slyšet, že to třeba nebylo  dobře.  Naší rodiče možná na stejném tektonickém zlomu kariéry odcházeli do penze, nebo to do ní tak nějak doklepali. Nás čeká ještě docela hodně let práce, a jestli se dočkáme nějaké penze, to je ve hvězdách.

Když na vás v práci  vrčíme, protože pořádně neposloucháte, když vám vysvětlujeme zadání úkolu;  když nechápeme, jak můžete odejít klidně domů, ačkoliv nemáte hotovo; když cedíme krev mezi zuby, protože se po stopadesáté ptáte na to samé;  když  (podle nás) zbaběle zdrháte ze zaměstnání, kde se na vás jen trochu  někdo zamračí ; když nevěřícně zíráme, o jaké peníze si dokážete říct přesto, že ještě pořádně nevíte, kde jste se vůbec ocitli – to se nám ozvěnou vracejí naše začátky a také naše výchova. Někdy si říkám, čemu se to vlastně divíme.

Buďte tedy shovívaví a trpěliví. A my vám za to občas pohlídáme děti a přeneseme na ně některé naše návyky. Třeba ten, že špinavé prádlo patří do koše v koupelně a čisté a vyžehlené do skříně. Nikoli vše do jednoho chumlu. A na tom trvám!

Vaše matka, teta, tchýně, nebo šéfová

[ad#pp-clanek-ctverec]

Marie Petrovová 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (29 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky